ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.263.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 263/2021-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně S. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hrozou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 223/5, proti žalovaným 1/ K. Š. K. , a 2/ M. Š. , oběma bytem XY (adresa pro doručování XY), zastoupeným Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 1925/6, o určení platnosti nájemní smlouvy a smlouvy o budoucí smlouvě kupní, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 20/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 168/2020-229, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 168/2020-229, ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2020, č. j. 7 C 20/2019-197, ve výroku I. v části zastavující řízení o určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní a ve výrocích II. a III., a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2020, č. j. 7 C 20/2019-197, ve výroku I. v části zastavující řízení o určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní a ve výrocích II. a III., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je platná smlouva o nájmu, kterou jako nájemkyně uzavřela se žalovanými jako pronajímateli dne 1. července 2016 (dále jen „nájemní smlouva“) ohledně „pozemku parc. č. XY o celkové výměře 191 m 2 , jehož součástí je budova s č. p. XY, a pozemku parc. č. XY o celkové výměře 108 m 2 , vše zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí, který vede Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“ resp. „nemovitosti“). Současně se domáhala určení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní, kterou jako budoucí kupující uzavřela se žalovanými jako budoucími prodávajícími téhož dne ohledně týchž nemovitostí (dále jen „budoucí kupní smlouva“).
Okresní soud v Kladně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. června 2020, č. j. 7 C 20/2019-197, zastavil řízení o určení platnosti nájemní smlouvy i budoucí kupní smlouvy (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. srpna 2020, č. j. 26 Co 168/2020-229, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Účastníci uzavřeli dne 1. července 2016 nájemní smlouvu. Dopisem ze dne 21. dubna 2017 dali žalovaní žalobkyni výpověď z nájmu (dále jen „výpověď“), která se dostala do sféry její dispozice dne 25. dubna 2017; výpovědní doba začala běžet dne 1. května 2017 a uplynula dne 31. července 2017, kdy nájemní vztah skončil. Žalobkyně nepodala žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi a i po skončení nájemního vztahu nemovitosti užívala. Proto se žalovaní domáhali jejího vyklizení a jejich žalobě bylo vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 18 C 44/2017-59, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2018, č. j. 28 Co 61/2018-112. Na tomto skutkovém základě se ztotožnil rovněž se závěrem, že v daném případě nejsou naplněny podmínky řízení ve smyslu §103 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož totožná věc již byla projednávána a bylo o ní pravomocně rozhodnuto. Soud prvního stupně proto správně řízení zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. Uvedl, že podmínky řízení jsou podmínky určené občanským právem procesním, bez jejichž existence nemůže soud rozhodnout ve věci samé, a je povinen jejich naplnění zkoumat z úřední povinnosti. Jednou z nich je právě překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., která nastává za situace, kdy předmětem nového řízení je tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. O tuto situaci jde i v projednávané věci. Otázka platnosti nájemní smlouvy, resp. existence nájemního vztahu, již totiž byla vyřešena v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 18 C 44/2017, neboť jde o otázku předběžnou pro rozhodnutí o vyklizení nemovitostí, přičemž rozhodnutí o žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu určovací. Není podstatné, že platnost nájemní smlouvy byla vyřešena toliko v odůvodnění citovaných rozhodnutí, ani okolnost, že žalobkyně je nyní v odlišném procesním postavení. Konečně zdůraznil, že její věcné námitky směřující proti posouzení platnosti obou smluv jsou nedůvodné, jelikož nemohou zvrátit závěr, že o platnosti nájemní smlouvy a závislé budoucí kupní smlouvy již bylo rozhodnuto. Její právo vyzvat žalované k uzavření kupní smlouvy totiž bylo vázáno na řádné plnění závazků vyplývajících ze smlouvy nájemní. Z vyložených důvodů proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnila tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasila se závěrem, že projednání její žaloby jako celku brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, a přičinila, že předmět řízení ve věci sp. zn. 18 C 44/2017 Okresního soudu v Kladně nijak nesouvisel s budoucí kupní smlouvou. Navíc se v něm soudy nezabývaly platností výpovědi a odstoupení žalovaných od budoucí kupní smlouvy (což učinili dopisem ze dne 19. dubna 2017), ani tím, zda plnila povinnosti z nájemní smlouvy. Řešily pouze zákonné podmínky doručení výpovědi. S odkazem na tam specifikovanou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak zdůraznila, že posuzovaný případ se sice týká týchž účastníků, avšak – zejména ve vztahu k budoucí kupní smlouvě – nejde o shodný procesní nárok odůvodněný totožnými skutkovými okolnosti, ani o tentýž žalobní petit. Uvedeným postupem jí proto soudy v konečném důsledku odepřely právo na soudní ochranu zakotvené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rovněž právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že předmětem řízení v projednávané věci jsou dva odlišné nároky – jednak požadavek na určení platnosti nájemní smlouvy a jednak požadavek na určení platnosti budoucí kupní smlouvy, jde tedy o posouzení dvou různých právních jednání. Přestože spolu skutkově úzce souvisí a týkají se týchž účastníků, jsou samostatné (oddělitelné), a proto je zapotřebí zkoumat podmínky řízení ve vztahu ke každému z nich zvlášť. O obou těchto nárocích by totiž mohlo probíhat samostatné řízení, resp. bylo pouze na vůli dovolatelky, zda se bude domáhat určení platnosti obou smluv či pouze jedné z nich (a které). Nelze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že nesplnění podmínek řízení ve vztahu k jednomu nároku automaticky vylučuje projednání druhého z nich. Vedení společného řízení nutně neznamená, že by se všechny žalobní požadavky musely posuzovat jako „celek“; slouží především k zajištění rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, nemůže však účastníky v konečném důsledku krátit na jejich ústavně zaručených právech. Znamenalo by to totiž mimo jiné, že v případě vedení společného řízení o více nárocích by jejich projednání vyloučilo nesplnění podmínek řízení i pouze ve vztahu k jednomu z nich, avšak, byly-li by žaloby podány samostatně, mohl by se soud ostatními nároky věcně zabývat. Takový postup by ovšem v rozporu s ústavním pořádkem založil nedůvodnou nerovnost.
Nejvyšší soud již v minulosti ve svých rozhodnutích dovodil, že překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.) nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, kdy v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 27. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci).
Soudní praxe se rovněž ustálila v názoru, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. /dále jen „o. s. ř. před novelou“/), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř. před novelou) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak – podle závěrů ustálené soudní praxe – platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. – Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu z 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 9. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, z 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4757/2007, a z 11. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011 /ústavní stížnost podanou proti posledně citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1038/12/).
Ve vztahu k nároku žalobkyně na určení platnosti nájemní smlouvy je usnesení odvolacího soudu souladné se shora citovanou judikaturou. Jak se totiž podává z výše citovaných závěrů ustálené soudní praxe, pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vtah je či není. Bylo-li proto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 18 C 44/2017-59, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2018, č. j. 28 Co 61/2018-112, (a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2019, č. j. 26 Cdo 4082/2018-197, a Ústavního soudu ze dne 3. září 2019, sp. zn. IV. ÚS 2180/19), pravomocně rozhodnuto o vyklizení dovolatelky z předmětných nemovitostí, byla zároveň (byť jako předběžná) bezezbytku vyřešena otázka existence nájemního vztahu a potažmo i otázka platnosti nájemní smlouvy tento vztah zakládající. Pokud by totiž na základě platné nájemní smlouvy dovolatelce nadále svědčilo nájemní právo, nemohl by soud rozhodnout o jejím vyklizení. Pro úplnost pak zbývá dodat, že dovolatelčiny námitky uplatněné v tomto směru jsou totožné jako v řízení vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 18 C 44/2017, a na závěr o skončení nájemního vztahu nemohou mít vliv (viz důvody rozhodnutí odvolacího, Nejvyššího i Ústavního soudu vydané v této věci). Lze tudíž uzavřít, že ve vztahu k právním názorům, jež odvolací soud zaujal ohledně požadavku na určení platnosti nájemní smlouvy, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou, od níž není důvod se odchýlit.
Jiná je však situace, jde-li o určení platnosti budoucí kupní smlouvy. Zde Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky, zda projednání nároku na určení platnosti budoucí kupní smlouvy brání překážka věci pravomocně rozsouzené), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V řízení o určení platnosti budoucí kupní smlouvy není dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Je tomu tak proto, že v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 44/2017 Okresního soudu v Kladně se soudy vskutku nezabývaly platností budoucí kupní smlouvy ani dopisem žalovaných ze dne 19. dubna 2017, kterým od ní odstoupili. Není pak namístě ani argument, že smlouvou založené právo dovolatelky žádat uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí je vázáno na řádné plnění povinností vyplývajících z nájemní smlouvy. Pro závěr o (ne)platnosti budoucí kupní smlouvy je totiž uvedená okolnost bez významu, neboť možnost domáhat se plnění ze smlouvy a její platnost jsou zcela odlišné kategorie, které odvolací soud nepatřičně směšuje. Vyjádřeno jinak, nesplnění podmínek pro uplatnění smlouvou založeného práva zároveň neznamená, že dotčená smlouva je neplatná; nadto jde o nepodložené domněnky odvolacího soudu, jelikož v řízení v tomto směru neproběhlo žádné dokazování. S ohledem na výše uvedené proto neobstojí závěr, že je dána překážka věci pravomocně rozsouzené rovněž ve vztahu k žalobnímu požadavku na určení platnosti budoucí kupní smlouvy.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není usnesení odvolacího soudu správné ve výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. v části zamítající žalobu na určení platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, usnesení odvolacího soudu v této části potvrzujícího výroku I. (včetně výroku potvrzujícího závislé výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně) a dále v (závislém) nákladovém výroku II. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto usnesení – i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V dalším řízení se bude soud mimo jiné zabývat i otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu neshledal dovolací soud dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu