ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2706.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2706/2021-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4 – Krč, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 247/59, proti žalovanému L. N. , podnikajícímu pod obchodní firmou T. – S. N., se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 138.939,80 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 409/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 21 Co 165/2020-506, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020, č. j. 21 Co 165/2020-506, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř. “). Dovolatel v něm totiž neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ve skutečnosti použil nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení (právní) otázky, zda se stahovací motorové mříže staly součástí nebytových prostor, které mu žalobkyně pronajala nájemní smlouvou z 12. února 2002, ve znění dvou následných dodatků (dále jen „nájemní smlouva“). Zbývá dodat, že dovoláním rovněž zpochybněná právně významná skutková zjištění čerpaly soudy také z nájemní smlouvy; zde pak nelze ztratit ze zřetele, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde rovněž o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tudíž založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel v dovolání poukázal také na to, že otázku součásti věci odvolací soud posuzoval podle §505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ačkoli měl (správně) aplikovat ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Citovaná ustanovení jsou však formulována prakticky totožně a liší se jen dobou své časové působnosti; proto tento jeho poukaz nemá ve vztahu ke správnosti právního posouzení věci žádnou vypovídací hodnotu (a tedy také nesplňuje kritéria řádného vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost podotýká, že i kdyby se (snad) mříže nestaly součástí pronajatých nebytových prostor (resp. stavby, v níž se tyto prostory nacházely), jak – byť nezpůsobile – namítal dovolatel, na celkovou správnost napadeného rozsudku by to nemělo žádný vliv. Je tomu tak proto, že byly-li (podle zjištění obou soudů) mříže vyrobeny na míru pronajatým nebytovým prostorám, pak nepochybně byly určeny k tomu, aby s nimi byly trvale užívány. Měly tudíž charakter přinejmenším příslušenství (pronajaté) věci (ve smyslu §121 odst. 1 obč. zák. /§3028 odst. 2 věta za středníkem o. z./), což podle čl. 7.7. nájemní smlouvy plně postačovalo k tomu, aby přešly do vlastnictví žalobkyně, a to „bez nároku na náhradu“ .
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že žalobkyně je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 4140/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu