ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2792.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2792/2021-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně HP Systém s.r.o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Roháčova 145/14, IČO: 48026425, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, proti žalovanému A. D. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 195, o zaplacení částky 76.255,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 133/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2021, č. j. 64 Co 146/2020-443, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (původně její právní předchůdkyně jako pronajímatelka tam specifikovaného nebytového prostoru) se domáhala, aby jí žalovaný (dřívější nájemce nebytového prostoru podle Smlouvy o nájmu nebytových prostor XY ze dne 1. ledna 2009 – dále jen „nájemní smlouva“) zaplatil částku 76.255,- Kč (s tam specifikovaným úrokem z prodlení) z titulu nedoplatků za služby spojené s užíváním nebytového prostoru za rok 2012 a poměrnou část roku 2013, které mu vyúčtovala fakturami č. 213096 a č. 214080 s přílohami (dále jen „předmětné faktury“, resp. „vyúčtování“).
Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. března 2020, č. j. 7 C 133/2015-339, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. února 2021, č. j. 64 Co 146/2020-443, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a státu.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze pak hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhláška č. 372/2001 Sb., která se vztahovala i na nájemce nebytových prostor v objektech, v nichž nebyly žádné byty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016). Šlo-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny zvláštním právním předpisem; vyúčtování těchto služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, však muselo obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování; splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod č. C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16/, či z 27. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 913/2019).
Odvolací soud postupoval v souladu s výše citovanými závěry (což ostatně nepopírá ani samotná dovolatelka), jestliže dovodil, že předmětné faktury ve spojení s jejich přílohami nesplňují náležitosti řádného vyúčtování, jelikož z nich není zřejmé, na základě jakých podkladů a jakým způsobem byly vyčísleny a které konkrétní zálohy zaplacené žalovaným jsou v nich zohledněny; navíc kromě elektrické energie a vody obsahují pouze částky požadované na úhradu jednotlivých položek.
Dovolací soud pak neshledal důvod se od ustáleného řešení těchto otázek odchýlit ani v poměrech projednávané věci. K uplatněným dovolacím námitkám uvádí následující. Předně je zapotřebí zdůraznit, že dovolací námitky se v převážné míře vztahují k argumentům, které odvolací soud uvedl pouze jako argumenty podpůrné (argumenty navíc) a které jsou ve své podstatě pro souzenou věc nerozhodné. Kromě toho lze i zde (opětovně) zdůraznit, že vyúčtování samo o sobě musí obsahovat všechny náležitosti tak, aby již na jeho základě byl nájemce schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná částka odpovídá jeho spotřebě; jinak se případný nedoplatek nestane splatným. Vysvětlení podané v tomto ohledu dovolatelkou v průběhu odvolacího řízení a také v dovolání (které nadto neodpovídá ujednáním v nájemní smlouvě) tudíž na závěr o „neřádnosti“ předloženého vyúčtování nemůže mít vliv. Závěr o nesprávnosti vyúčtování pak odvolací soud nezaložil na zjištěních vyplývajících z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Expert Group s.r.o. ze dne 23. června 2019, č. 26/312-2019 (dále jen „revizní znalecký posudek“), jak se snad mylně domnívá dovolatelka. Konečně není na místě ani dovolací námitka, že judikaturou požadované náležitosti vyúčtování jsou myslitelné pouze v poměrech obytných domů s jednotkami, maximálně desítkou nájemců, nikoli v případě obchodního centra s téměř 40 nájemci. Uvedená námitka by totiž v konečném důsledku směřovala k absurdní úvaze, že v případě nájemců v obchodním centru nemusí být vyúčtování řádné, tj. že postačí i vyúčtování „neřádné“; navíc již shora je uvedeno, že věcná působnost vyhlášky č. 372/2001 Sb. není omezena pouze na nájem bytů, nýbrž je aplikovatelná i v poměrech nájmu nebytových prostor (jako v této věci).
Namítá-li dovolatelka, že žalovaný svým postupem v řízení zjevně zneužívá právo, resp. že jeho chování se příčí dobrým mravům, zjevně přehlíží, že žalovaný žádné právo v hmotněprávním smyslu (které by tímto postupem mohlo být omezeno) ve skutečnosti nevykonává, nýbrž uplatňuje pouze procesní obranu v řízení; nadto i tato argumentace v konečném důsledku směřuje pouze k požadavku, aby jí i za pomoci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bylo přiznáno právo (resp. žalovanému uložena povinnost), které jí z pozitivní právní úpravy (prozatím) nevyplývá. Pro úplnost zbývá dodat, že tím, zda je vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok tudíž důvodný), se soud zabývá bez ohledu na to, zda vyúčtování bylo reklamováno (srov. §7 odst. 2 písm. i/ vyhlášky č. 372/2001 Sb.), neboť ani absence reklamace nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. května 2021, sp. zn. 26 Cdo 743/2021).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Rovněž takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména revizního znaleckého posudku). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu