ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2920.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2920/2021-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované PLISKA Interactive Services Consulting, s.r.o. , se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, IČO 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Brněnské komunikace, a.s., se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, IČO 60733098, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o vyklizení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 16/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2021, č. j. 15 Co 67/2021-260, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2021, č. j. 15 Co 67/2021-260, jímž odvolací soud změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2021, č. j. 53 C 16/2011-251, kterým byl zamítnut návrh žalobce na pokračování v řízení (přerušeném usnesením tamního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 53 C 16/2011-137), tak, že se v přerušeném řízení pokračuje.
Dovolání žalované proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud vyřešil otázku předpokladů pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
Smyslem ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, či ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1336/2021). Pro úplnost lze dodat, že dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2966/2013, neřeší otázku, kdy je možno pokračovat v řízení přerušeném podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ale vysvětluje rozdíl mezi přerušením řízení podle uvedeného ustanovení a podle §110 o. s. ř.
V projednávané věci bylo řízení přerušeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2013, č. j. 53 C 16/2011-137, do pravomocného skončení řízení vedeného taktéž u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 16/2011 z důvodu hospodárnosti s tím, že žalobce svůj návrh v obou řízeních opírá o stejná skutková tvrzení. V napadeném rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že další přerušení řízení není na místě, neboť řízení je přerušeno neúměrně dlouho, žalobci je odpíráno právo na rychlou a účinnou ochranu (§6 o. s. ř.) a závěr o jednotlivých rozhodných otázkách (zejména o vlastnictví žalobce k prodejnímu stánku, jehož vyklizení se domáhá) si učiní soud sám i s přihlédnutím k tomu, že procesní obrana žalované je v obou řízeních rozdílná.
Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže přihlédl k celkové délce řízení, zásadě hospodárnosti i k právu účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu