ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3113.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3113/2020-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalované CENTRAL GROUP uzavřený investiční fond a.s. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na strži 1702/65, IČO: 28460120, zaniklé dne 31. května 2020 výmazem z obchodního rejstříku z důvodu fúze sloučením s nástupnickou společností CENTRAL GROUP uzavřený investiční fond II. a.s., se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na strži 1702/65, IČO: 01769511, o odstranění vad věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 397/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2020, č. j. 72 Co 190/2020-30, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit vady, kterými trpí tam označený dům a které specifikoval v žalobě podané dne 20. prosince 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně), resp. v podání ze dne 29. ledna 2020 (viz čl. 1 až 4 a 13 a 14 spisu).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. 40 C 397/2019-20, doručeným dne 6. dubna 2020 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 20 verte spisu), vyzval žalobce, aby do patnácti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek z žaloby v částce 7.000,- Kč ; současně ho poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Usnesením ze dne 27. dubna 2020, č. j. 40 C 397/2019-22, pak řízení zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Citované usnesení odůvodnil konstatováním, že žalobce nezaplatil vyměřený soudní poplatek z žaloby ve lhůtě, kterou mu stanovil (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném v době zahájení řízení a ve znění účinném od 1. října 2018 do 31. prosince 2020 – dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2020, č. j. 72 Co 190/2020-30, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. K uplatněným odvolacím námitkám zejména zdůraznil, že žalobce se v dané věci (neopodstatněně) dožadoval použití ustanovení §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. i přesto, že soud prvního stupně ještě nezačal jednat o věci samé, jak má na mysli citované ustanovení (tj. nezahájil jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu §115 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), a že tedy nebyla splněna tam stanovená zákonná výjimka, za níž soud řízení nezastaví, třebaže poplatník (zde žalobce) nezaplatil – jako v této věci – soudní poplatek ve lhůtě, kterou mu určil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř. a odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil s názorem, že soud začne jednat o věci samé ve smyslu §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. až zahájením jednání nařízeného k projednání věci samé. Měl za to, že započetím jednání soudu ve smyslu citovaného ustanovení se ve skutečnosti rozumí okamžik, kdy byl učiněn jakýkoli procesní úkon soudu předvídaný zákonem, jenž má vliv na zahájení, průběh a skončení řízení, a vyjádřil přesvědčení, že takto pojímá uvedený okamžik i ustálená judikatura dovolacího soudu (v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1279/2018). Podle jeho mínění tedy v tomto případě začal soud prvního stupně jednat o věci samé již tím, že jej vyzval usnesením z 15. ledna 2020, č. j. 40 C 397/2019-10, k úpravě žalobního petitu, příp. usnesením z 10. února 2020, č. j. 40 C 397/2019-15, k označení důkazů a k jejich předložení (mají-li listinnou podobu), neboť tyto procesní úkony přímo souvisely s vlastním řešením projednávané věci a soud jimi dal najevo, že se již začal zabývat věcí samou. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky výkladu ustanovení §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., resp. tam použitého slovního spojení „začal-li již jednat o věci samé“), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní poplatky se vybírají mimo jiné i za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (§1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.). Poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel, tj. zejména žalobce (§2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.). Je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen (§2 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb.). Poplatková povinnost vzniká zejména podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení a poplatek je splatný zásadně vznikem poplatkové povinnosti (§4 odst. 1 písm. a/, §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Pro nezaplacení poplatku nelze řízení zastavit v případech vyjmenovaných v §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. V těchto případech rozhoduje soud o uložení povinnosti zaplatit poplatek spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí (§9 odst. 6 věta první zákona č. 549/1991 Sb.).
Pro nezaplacení soudního poplatku soud řízení nezastaví mimo jiné tehdy, začal-li již jednat o věci samé (§9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.). Za „jednání o věci samé“ je třeba považovat – v poměrech občanského soudního řízení – jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu §115 o. s. ř., jak správně konstatoval již odvolací soud. Neobstojí tedy dovolatelův právní názor, že uvedené slovní spojení míří na jakýkoli procesní úkon soudu předvídaný zákonem, jenž má vliv na zahájení, průběh a skončení řízení. V této souvislosti nelze přehlédnout, že občanský soudní řád výslovně odlišuje jednání soudu od jeho rozhodovací činnosti (srov. např. §36 odst. 1 o. s. ř.). O jednání soudu proto může jít jen v případě těch procesních úkonů, které nemají podobu soudního rozhodnutí. Současně je evidentní, že jednáním soudu není veškerá jeho mimorozhodovací činnost (např. doručování písemností, vyznačování doložek právní moci apod.), nýbrž je třeba jím rozumět soudní rok, tj. procesní úkon, v jehož rámci soud vstupuje do přímého styku s účastníky řízení, příp. dalšími osobami. Z hlediska ustanovení §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. přitom není relevantní každý soudní rok (např. přípravné jednání podle §114c o. s. ř.). Právně významný je právě jen soudní rok určený k projednání věci samé, tedy – řečeno jinak – jednání ve smyslu §115 a násl. o. s. ř. Odtud se zároveň podává, že soud již začal jednat ve věci samé a nemůže tedy rozhodnout o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb.), jestliže předseda senátu zahájil první (uskutečněné) jednání, které nařídil k projednání věci samé (§115 odst. 1 ve spojení s §117 odst. 1 o. s. ř.). Řízení, v němž soud rozhoduje bez jednání (viz §115a o. s. ř.), lze pak zastavit pro nezaplacení soudního poplatku až do vydání rozhodnutí o věci samé. Pro úplnost zbývá dodat, že k obsahově shodným závěrům dospěla při výkladu ustanovení §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. i odborná literatura (srov. Večeřa, J., Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015, komentář k §9 zákona č. 549/1991 Sb., dostupný v ASPI).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel (poplatník), který nebyl osvobozen od placení soudních poplatků (ze zákona ani podle rozhodnutí soudu), nezaplatil vyměřený soudní poplatek v částce 7.000,- Kč (správnost stanovené výše soudního poplatku nebyla dovoláním zpochybněna) za řízení, které – vzhledem k jeho předmětu – podléhalo poplatkové povinnosti (§11 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. a contrario), ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy (obsahující řádné poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku), kterou mu určil soud prvního stupně usnesením ze dne 30. března 2020, č. j. 40 C 397/2019-20, doručeným dne 6. dubna 2020; k zaplacení soudního poplatku teprve dne 6. května 2020 (viz č. l. 24 spisu), tj. až po marném uplynutí soudem určené lhůty, se nepřihlíží (§9 odst. 1 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb.). Za této situace bylo možné soudu prvního stupně důvodně vytknout, že neměl zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku, pouze za předpokladu, že byla splněna některá ze zákonných výjimek stanovených v §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. Dovolatel se dožadoval aplikace výjimky zakotvené v §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., jenž stanoví, že pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. Mylně se však domníval, že v projednávaném případě začal soud prvního stupně jednat o věci samé již tím, že jej vyzval usnesením z 15. ledna 2020, č. j. 40 C 397/2019-10, k úpravě žalobního petitu, příp. usnesením z 10. února 2020, č. j. 40 C 397/2019-15, k označení důkazů a k jejich předložení. Z toho, co bylo řečeno v předchozím odstavci, se totiž podává, že uvedená (navíc nemeritorní) rozhodnutí nelze považovat za jednání soudu, jež má na mysli citované ustanovení. Dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu z 20. června 2018, sp. zn. 32 Cdo 1279/2018, byl v tomto směru nepřípadný. Je tomu tak proto, že zmíněné rozhodnutí se nijak netýká výkladu ustanovení §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb. a nemá tudíž ve vztahu k řešení otázky nastolené k dovolacímu přezkumu žádnou vypovídací hodnotu. Zbývá dodat, že v daném případě – opět s přihlédnutím k obsahu spisu – nebylo v řízení před soudem prvního stupně nařízeno jednání k projednání věci samé (§115 odst. 1 o. s. ř.); tím méně pak mohlo být takové (nenařízené) jednání předsedkyní senátu (samosoudkyní) soudu prvního stupně zahájeno (§117 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu je zřejmé, že zde nebyla splněna výjimka, normovaná ustanovením §9 odst. 4 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., pro niž neměl soud prvního stupně zastavit řízení i přesto, že dovolatel (poplatník) nezaplatil soudní poplatek splatný podáním žaloby ve lhůtě, kterou mu určil. Za tohoto stavu tudíž odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že dovolatel se dožadoval použití citovaného ustanovení v předmětné věci neopodstatněně.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že co do řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu spočívá napadené usnesení na správném právním posouzení věci. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 větou za středníkem o. s. ř.), aniž se zabýval vadami řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku se nedotýká poměrů žalovaného, který ani nemůže proti takovému rozhodnutí brojit.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že v záhlaví označené žalované nevznikly (a ani – logicky vzato – vzniknout nemohly) v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolateli, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu