ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.313.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 313/2021-132
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ F. Š. a b/ J. Š. , obou bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému S. B. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 21 C 335/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 156/2020-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 156/2020-102, ve výroku I. písmeno a) a v nákladovém výroku II., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný vyklidil pozemek parc. č. XY, zastavěnou plochu a nádvoří, a stavbu č. p. XY, objekt bydlení, která je jeho součástí, a pozemek parc. č. XY, zahradu, vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitosti“, resp. „pozemky“ a „dům“). Žalobu odůvodnili tvrzením, že nemovitosti nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 21. srpna 2018 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k témuž dni a že žalovaný jako bývalý jejich vlastník je přes písemnou výzvu ze dne 17. října 2018 užívá, resp. v nich bydlí či na nich má umístěny své osobní věci a domácí zvířata.
Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. února 2020, č. j. 21 C 355/2018-79, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Na základě kupní smlouvy uzavřené dne 21. srpna 2018 s prodávajícím Mgr. Martinem Kolářem jako insolvenčním správcem žalovaného coby dlužníka mají žalobci nemovitosti ve společném jmění. V kupní smlouvě (viz čl. I. bod 4.) vzali na vědomí, že nemovitosti jsou zatíženy služebností matky žalovaného A. B. v podobě práva výlučného užívání obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí domu a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí (tedy s výjimkou dvou pokojů v prvním poschodí) a práva užívat společně s vlastníkem vstup do domu, chodbu v přízemí, schodiště do prvního poschodí, chodbu v prvním poschodí, půdu, schodiště do sklepa a sklep se všemi součástmi a příslušenstvím a dále oba pozemky. V řízení se neprokázalo jejich tvrzení, že žalovaný nemovitosti užívá (k bydlení) či že má v domě nebo na pozemcích umístěny své věci. Žalovaný o svou matku z důvodu jejího zdravotního stavu dlouhodobě pečuje a v souvislosti s tím se s jejím souhlasem v domě a na pozemcích často zdržuje. Žalobci dosud nedisponují klíči od domu. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že žalovanému nelze uložit vyklizovací povinnost, jestliže v domě nebydlí a nemá v něm a ani na pozemcích uloženy žádné své věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2720/2004 pak rovněž dovodil, že je-li navíc jeho matka oprávněna ze služebnosti k užívání věcí ve shora uvedeném rozsahu, má právo umožnit mu užívání ve stejném rozsahu a jen ona je aktivně věcně legitimována podat proti němu žalobu na jejich vyklizení; žalobci se musí vydání klíčů od domu domáhat jiným způsobem než žalobou na vyklizení nemovitostí.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2020, č. j. 84 Co 156/2020-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku I. tak, že žalovaný je povinen vyklidit stavbu č. p XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, s výjimkou obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí, a dále pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území a obci XY a v tomto rozsahu vyklizené nemovitosti odevzdat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I./a); ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I./b) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005 – především zdůraznil, že povinnost byt (zde nemovitosti) vyklidit je považována za splněnou v případě, kdy ten, který ho má vyklidit, se z něj odstěhuje (odstraní z něj své věci) a zároveň jej odevzdá oprávněné osobě, např. předáním klíčů. Žalovanému pak tato povinnost plyne z ustanovení §285 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dále jen „insolvenční zákon“. Lze mu ji však uložit pouze nad rámec služebnosti, která jeho matku opravňuje k výlučnému užívání obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí domu, neboť tyto místnosti by užíval s jejím souhlasem jako oprávněné ze služebnosti. Za této situace zamítavý výrok rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v tam uvedeném rozsahu vyhověl.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Konstatoval, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka „vyklizení reálné části stavby obsahující jedinou bytovou jednotku, k jejíž části má třetí osoba služebnost užívání“. Především pak namítl, že žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na vyklizení, a to ani v situaci, kdy by nemovitosti fakticky užíval. Je tomu tak proto, že by je užíval se souhlasem matky jako oprávněné ze služebnosti (a to v celém rozsahu a nikoliv pouze v rozsahu, v němž je jeho matka oprávněna užívat části nemovitostí výlučně) a jí by pak svědčila aktivní věcná legitimace k jeho vyklizení. Navíc má za to, že fyzické předání části stavby, která není dotčena služebností, je reálně nemožné; stejně tak je nemožné předání té části, kterou je jeho matka oprávněna užívat společně s vlastníky. Současně uvedl, že při řešení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od tam specifikované judikatury Nejvyššího soudu. V případě jeho vyklizení by totiž jeho matka jako nesoběstačná seniorka byla odkázána pouze na přítomnost, ev. bydlení cizích osob. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. a ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda vzhledem ke zjištěným okolnostem svědčí žalobcům aktivní věcná legitimace k žalobě na vyklizení dovolatele). Pro úplnost zbývá dodat, že z důvodů, které posléze vyjdou najevo, však nebude dovolání přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázky materiální vykonatelnosti výroku ukládajícího vyklizení nemovitostí v rozsahu specifikovaném odvolacím soudem a ani otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal (v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti /její části/ bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení).
Podle §285 odst. 2 insolvenčního zákona byla-li zpeněžena nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, anebo byt ve vlastnictví dlužníka, je dlužník povinen je vyklidit. Neučiní-li tak dobrovolně, může se nabyvatel domáhat vyklizení žalobou u soudu; nejde o incidenční spor. Nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, zpeněžením majetkové podstaty v rozsahu, v němž se týkají zpeněženého majetku, nezanikají služebnosti a reálná břemena (zde služebnost ve prospěch dovolatelovy matky, což vzali žalobci jako kupující přímo v kupní smlouvě ze dne 21. srpna 2018 na vědomí), s výjimkou těch, které jsou v insolvenčním řízení neúčinné (§285 odst. 4 insolvenčního zákona).
Při řešení otázky, pro níž shledal dovolací soud dovolání přípustným, nelze především ztratit ze zřetele, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že povinnost byt (zde nemovitosti) vyklidit je považována za splněnou v případě, kdy ten, kdo ho má vyklidit, se z něj odstěhuje (odstraní z něj své věci) a zároveň jej odevzdá oprávněné osobě, např. předáním klíčů (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. prosince 1983, sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněné pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. října 1985, sp. zn. 3 Cz 28/85, uveřejněné pod č. 8/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005). Jelikož dovolatel nebyl účastníkem kupní smlouvy ze dne 21. srpna 2018, na jejímž základě žalobci nabyli předmětné nemovitosti do společného jmění (zmíněnou kupní smlouvu totiž uzavřeli s prodávajícím Mgr. Martinem Kolářem jako insolvenčním správcem dovolatele), byl k vydání klíčů od domu – vzhledem k takto založenému právnímu vztahu – povinen právě insolvenční správce dovolatele jako prodávající a nikoli dovolatel. Za této situace, kdy k vydání klíčů od domu bude povinna druhá strana kupní smlouvy odlišná od dovolatele, tedy insolvenční správce dovolatele, prosadí se zde uvedené judikatorní závěry v modifikované podobě, tedy v tom smyslu, že půjde pouze o splnění povinnosti odstěhování.
V projednávané věci jde o právní vztah mezi žalobci jako vlastníky nemovitostí, které nabyli na základě kupní smlouvy, jíž uzavřeli s insolvenčním správcem dovolatele jako dlužníkem, a samotným dovolatelem. V této specifické situaci musí mít žalobci jako vlastníci nemovitostí aktivní věcnou legitimace k žalobě na vyklizení dovolatele z domu a pozemků (§1040 odst. 1 o. z. a §285 odst. 2 insolvenčního zákona), avšak vzhledem k existujícímu právu služebnosti dovolatelovy matky se tato legitimace může prosadit pouze ve vztahu k těm jejich částem, které nejsou dotčeny právem služebnosti v podobě výlučného užívání tam označených místností v přízemí a v prvním poschodí domu, jak správně uzavřel odvolací soud. Zbylé části nemovitostí pak budou oprávněni užívat buď výlučně (dva pokoje v prvním poschodí domu) či společně s dovolatelovou matkou (ostatní prostory v domě s výjimkou obývacího pokoje, ložnice a kuchyně v přízemí domu a ložnice vlevo od schodiště v prvním poschodí domu, a pozemky) a k jejich vyklizení ze strany dovolatele budou proto aktivně věcně legitimováni.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je však již uvedeno, že v řízení se neprokázalo žalobní tvrzení, že nemovitosti žalovaný užívá (k bydlení) či že má v domě nebo na pozemcích umístěny své věci (nadto žalovaný již ve vyjádření k žalobě uvedl, že nemovitosti, resp. dvě místnosti umístěné vpravo od schodiště v prvním poschodí domu vyklidil na základě předžalobní výzvy ze dne 17. října 2018 s tím, že ostatní místnosti a prostory v domě užívá na základě služebnosti jeho matka). Jestliže pak nemovitosti k bydlení neužívá a nemá v domě a ani na pozemcích umístěny své věci, nelze žalobě na vyklizení ani zčásti vyhovět.
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že v měnícím výroku I. písmeno a) není rozsudek odvolacího soudu správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) v tomto výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.). Za této situace by bylo – logicky vzato – bezpředmětné řešit v dovolacím řízení otázku materiální vykonatelnosti výroku ukládajícího vyklizení nemovitostí v rozsahu specifikovaném odvolacím soudem; otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy nemůže být podrobena dovolacímu přezkumu už proto, že na řešení této otázky měnící výrok napadeného rozsudku nespočívá. Proto pro řešení těchto otázek nebude dovolání přípustné podle §237 o.s.ř. Podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. pak věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu