ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3268.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3268/2020-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně České republiky – Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, IČO 00023833, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti žalované Národnímu centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, státní příspěvkové organizaci , se sídlem v Brně, Vinařská 965/6, IČO 00023850, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o 154.071,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 167/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2020, č. j. 18 Co 213/2019-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Hany Krejčí, advokátky se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, č. j. 18 Co 213/2019-147, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 10. 9. 2019, č. j. 16 C 167/2015-126, v části, v níž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 154.071,57 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a náklady řízení, změnil ho v části týkající se lhůty k plnění, kterou stanovil jeden měsíc od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jednalo se o jeho druhé rozhodnutí ve věci - rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 Co 214/2016-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2016, č. j. 16 C 167/2015-64, jímž žalobu zamítl; obě tato rozhodnutí však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 26 Cdo 1911/2017-112 (dále též jen „Rozsudek“), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu (který vyplývá ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v Rozsudku), že organizační složky (jejich příspěvkové organizace) státu neplatily úhradu za užívání nemovitosti podle §66 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále též jen „zákon č. 218/2000 Sb.“), i když předmětem užívání byla jen část nemovitosti, stejně jako další závěr, že plněním z neplatné nájemní smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení žalované, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Nejvyšší soud v Rozsudku dospěl k závěru, že smyslem právní úpravy v §66 zákona č. 218/2000 Sb. je zamezit přelévání prostředků mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu. Organizační složky státu jen obhospodařují majetek, který vlastní stát, proto si také podle odstavce 2 tohoto ustanovení organizační složky ani jejich příspěvkové organizace neplatí navzájem za užívání nemovitosti, se kterou hospodaří jiná organizační složka či příspěvková organizace, neboť by jen docházelo k přesunu finančních prostředků uvnitř státu. Při výkladu tohoto ustanovení také zdůraznil, že důvody, pro které si organizační složky (příspěvkové organizace) neplatí navzájem úhradu za užívání nemovitosti, jsou stejné, ať se jedná o užívání „celé“ nemovitosti, nebo jen její části, či nebytových prostor. Nejvyšší soud pak uzavřel, že je-li žalobkyně organizační složkou státu a žalovaná je příspěvkovou organizací, obě zřízené a v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví České republiky, měla žalobkyně podle §66 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. užívat nebytové prostory žalované bezúplatně, a proto se nemohlo jednat o nájem, jehož pojmovým znakem je vždy úplatnost (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99).
I přes výhrady, které žalovaná (opět) uplatnila v dovolání, neshledal dovolací soud důvod k jinému výkladu ustanovení §66 zákona č. 218/2000 Sb. a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění Rozsudku.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá otázka vznesená žalovanou v dovolání – zda došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení (resp. zda je povinna přijaté nájemné vrátit).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ – jde-li o plnění poskytnuté do 31. 12. 2013; §1723 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ – jde-li o plnění poskytnuté od 1. 1. 2014), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (§451 a násl. obč. zák., §2991 a násl. o. z.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017 (a judikaturu v něm citovanou), ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 837/2019).
Žalobkyně s ohledem na ustanovení §66 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. neměla povinnost platit žalované za užívání nebytových prostor, které jí přenechala k užívání, tedy žalované podle hmotného práva nárok na zaplacení sporné částky nesvědčil. Úprava v §66 zákona č. 218/2000 Sb. však (oproti mínění žalované vyjádřenému v dovolání) současně nevede k závěru, že by přeléváním prostředků mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu (kterému má toto ustanovení bránit) bylo i vrácení nájemného zaplaceného v rozporu s tímto ustanovením. Došlo-li již k zaplacení úhrady za užívání, ačkoliv nemovitost (její část) měla být ve smyslu §66 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb. užívána bezplatně, pak je rozhodující objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž nedošlo právním řádem předvídaným způsobem.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by ani nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu