ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3294.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3294/2020-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelů a/ V. K. , bytem XY, a b/ A. K. , bytem XY, zastoupených Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, za účasti Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Dašou Kráľovičovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bochníčkova 617/15, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka ze dne 13. února 2017, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020, č. j. 6 Cmo 51/2019-62, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020, č. j. 6 Cmo 51/2019-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem podaným dne 9. května 2017 u Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) se navrhovatelé domáhali zrušení usnesení, které přijalo shromáždění Společenství vlastníků XY ohledně volby členů výboru společenství na zasedání konaném dne 13. února 2017 (dále též jen „návrh“, „shromáždění“, „Společenství“ a „usnesení“). Návrh odůvodnili zejména následujícími tvrzeními. Shromáždění nebylo řádně svoláno, neboť jej svolal k tomu neoprávněný správce domu, v němž Společenství vzniklo (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a nikoli statutární orgán Společenství, vlastníci jednotek nebyli včas vyrozuměni o jeho konání (tj. ve lhůtě třiceti dnů před jeho konáním), pozvánka na shromáždění nebyla podepsána, neproběhla řádná volba předsedajícího shromáždění, o volbě členů výboru Společenství bylo hlasováno odděleně pro bytové jednotky a nebytové prostory, a to pomocí složitých a nejasně formulovaných hlasovacích lístků, do výsledků hlasování byly započítány i jejich hlasy za celou jejich jednotku (jíž mají ve společném jmění manželů), ačkoli navrhovatelka se shromáždění neúčastnila a ani ke svému zastoupení nezmocnila navrhovatele, zasedání shromáždění se účastnily a o přijetí usnesení hlasovaly i osoby, které k tomu nebyly řádně (tj. způsobem předepsaným ve stanovách Společenství) zmocněny vlastníky jednotek, nebyla zjišťována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním a zápis ze shromáždění nesplňuje formální požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 13 stanov Společenství.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 73 Cm 59/2017-29, vyslovil, že jsou neplatná usnesení, jimiž byli zvoleni za členy výboru Společenství P. S. a K. Z. (výrok I.), zamítl návrh v části týkající se volby navrhovatele, J. J. a M. Š. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Navrhovatelé mají v předmětném domě ve společném jmění manželů bytovou jednotku, nebytový prostor a spoluvlastnický podíl na dalším nebytovém prostoru. Dne 13. února 2017 se konalo zasedání shromáždění, které bylo svoláno pozvánkou z 19. ledna 2017. Na tomto zasedání se hlasovalo o volbě členů výboru Společenství, jež vlastníci jednotek (členové Společenství) vybírali z celkem pěti kandidátů (navrhovatel, J. J., P. S., M. Š. a K. Z.), přičemž podle zápisu ze shromáždění byli za členy výboru zvoleni nadpoloviční většinou přítomných vlastníků jednotek P. S., J. J. a K. Z. O každém kandidátu na člena výboru se hlasovalo zvlášť. Navrhovatel, který byl na zasedání shromáždění přítomen, hlasoval proti zvolení P. S. a K. Z. Podle stanov Společenství ze dne 3. listopadu 2015 (dále jen „Stanovy“) mimo jiné platilo, že shromáždění je nejvyšším orgánem Společenství tvořeným všemi jeho členy (čl. 5 odst. 1 Stanov), že o svolání zasedání shromáždění musí být členové vyrozuměni písemnou pozvánkou nejméně třicet dnů předem (čl. 5 odst. 4 Stanov), že shromáždění je způsobilé usnášet se za přítomnosti členů majících většinu všech hlasů a že k přijetí rozhodnutí je zapotřebí zpravidla (tj. až na stanovené výjimky) souhlas členů disponujících většinou přítomných hlasů (čl. 5 odst. 7 a 8 Stanov). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že navrhovatelé jsou oprávněni domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na shromáždění, pokud jimi byli zvoleni za členy výboru Společenství P. S. a K. Z. (dále též jen „usnesení“). Pouze ve vztahu k těmto usnesením mají totiž postavení přehlasovaných vlastníků ve smyslu §1209 odst. 1 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni konání shromáždění a ve znění účinném do 30. června 2020 – dále opět jen „o. z.“). Poté shledal, že v tomto rozsahu jsou naplněny i ostatní předpoklady předepsané v citovaném ustanovení (návrh na zahájení řízení byl podán včas a je dán též důležitý důvod pro přezkoumání platnosti napadených usnesení), a návazně se zabýval platností usnesení. Přitom dospěl k závěru, že dotčená usnesení jsou neplatná, neboť byla přijata na zasedání shromáždění, o jehož konání byli členové Společenství vyrozuměni s časovým předstihem pouhých dvaadvaceti dnů, přestože Stanovy určovaly, že se tak má stát nejméně třicet dnů předem.
K odvolání účastníka Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. června 2020, č. j. 6 Cmo 51/2019-62, citované usnesení soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že se nevyslovuje neplatnost usnesení o zvolení P. S. a K. Z. za členy výboru Společenství (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení učinil rovněž následující skutková zjištění. Podle zápisu ze shromáždění byli na počátku zasedání přítomni vlastníci jednotek disponující 50,83 % všech hlasů. Většinou 96,60 % přítomných vlastníků byl zvolen za předsedajícího shromáždění R. J., jenž následně vysvětlil přítomným způsob hlasování pomocí hlasovacích lístků, které obdrželi při prezenci. Poté byl schválen program zasedání, načež proběhlo, a to beze změny usnášeníschopnosti, hlasování o navržených členech výboru. Po skončení hlasování, avšak ještě před vyhlášením jeho výsledků, někteří vlastníci jednotek ze shromáždění odešli, přičemž z provedeného přepočtu přítomných vyplynulo, že na zasedání shromáždění zůstali přítomni vlastníci jednotek disponující 46 % všech hlasů. Následně byly vyhlášeny výsledky hlasování, podle nichž byli za členy výboru zvoleni J. J., P. S. a K. Z. V ostatním se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal rovněž právní názor, že byly splněny předpoklady pro přezkoumání platnosti usnesení normované v ustanovení §1209 odst. 1 o. z. Poté zdůraznil, že obecně platí, že i v případě, kdy při přijímání rozhodnutí shromáždění vlastníků byl porušen zákon nebo stanovy společenství, soud neplatnost napadeného rozhodnutí nevysloví, jestliže porušení zákona či stanov nemělo závažné právní následky a jestliže je v zájmu společenství hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit (§260 odst. 1 ve spojení s §1221 o. z.). Uvedl, že daném případě sice nebyli vlastníci jednotek, včetně navrhovatelů, vyrozuměni o konání shromáždění nejméně třicet dnů předem, jak předepisují Stanovy; jinak ale bylo zasedání shromáždění svoláno řádně, a to samotnými vlastníky jednotek, přičemž správce domu je pouze zabezpečoval po „technické stránce“. Dodal, že navrhovatel se pak shromáždění účastnil a hlasoval při něm, čímž vykonával hlasovací práva i za nepřítomnou navrhovatelku, neboť na zasedání shromáždění nedal najevo, že projevuje vůli pouze jednoho z manželů – spoluvlastníků bytové jednotky. Podle názoru odvolacího soudu lze za této situace dovodit, že porušení Stanov spočívající v opožděném vyrozumění vlastníků jednotek o konání shromáždění nemělo v tomto případě natolik závažné právní následky, aby to odůvodnilo vyslovení neplatnosti Usnesení. Uvedený závěr pak lze podle odvolacího soudu obdobně vztáhnout i na ostatní namítané vady, neboť ani tyto vady, i kdyby byly dány, nejsou natolik závažné, aby převážily nad zájmem Společenství na stabilitě jeho vnitřních poměrů, který je ve smyslu §260 odst. 1 o. z. hoden právní ochrany. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že se nevyslovuje neplatnost usnesení o zvolení P. S. a K. Z. za členy výboru Společenství.
Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Nesouhlasili se závěrem, že byly naplněny předpoklady k tomu, aby soud nevyslovil neplatnost usnesení za použití §260 odst. 1 o. z. Předně měli – z tam uvedených důvodů – za to, že již samotné nedodržení Stanovami předepsané třicetidenní lhůty ke svolání shromáždění podstatně zasáhlo do jejich práva vlastníků jednotky být s dostatečným předstihem vyrozuměn o konání shromáždění. Dále také zdůraznili, že nedodržení zmíněné lhůty nebylo jediným pochybením, které uplatnili v návrhu, a namítli, že odvolací soud se zabýval pouze tím, zda zasedání shromáždění bylo řádně svoláno, a již nezkoumal, zda se orgány Společenství dopustily i dalších pochybení, které jim v návrhu vytkli, tedy – řečeno jinak – neposuzoval platnost usnesení z hlediska vytýkaných skutečností „jako celku“. V této souvislosti poukázali rovněž na to, že v návrhu mimo jiné zpochybňovali i způsobilost shromáždění se usnášet, a vyjádřili přesvědčení, že v případě, že jsou usnesení postižena takto závažnou vadou, není možné upřednostnit zájem korporace na zachování jejich platnosti před oprávněním vlastníků jednotek bránit se takovým usnesením postupem podle §1209 odst. 1 o. z. Opačný závěr, který zaujal odvolací soud, totiž v konečném důsledku aprobuje porušování zákona a stanov bez jakýchkoliv právních následků, což zasahuje nejen do právní jistoty vlastníků jednotek, ale také do případných budoucích obdobných sporů. Z toho dovozovali, že v poměrech předmětné věci nebyly splněny předpoklady pro použití ustanovení §260 odst. 1 o. z. (jež má být navíc použito spíše výjimečně) a že jestliže je odvolací soud v tomto případě přesto aplikoval, odchýlil se svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované např. usnesením z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016. Navrhli, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že vysloví, že usnesení jsou neplatná, případně aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Společenství ve vyjádření k dovolání vyvracelo správnost použitých dovolacích námitek a navrhlo, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání navrhovatelů (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Přitom shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda v poměrech souzené věci byly naplněny předpoklady pro aplikaci §260 odst. 1 o. z.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1209 odst. 1 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.
Podle §1221 o. z. nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného, použijí se přiměřeně ustanovení o spolku. Nepoužijí se však ustanovení o shromáždění delegátů, dílčích členských schůzích ani o náhradní členské schůzi.
Podle §260 odst. 1 o. z. soud neplatnost rozhodnutí nevysloví, došlo-li k porušení zákona nebo stanov, aniž to mělo závažné právní následky, a je-li v zájmu spolku hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit.
Judikatura Nejvyššího soudu, použitelná i na usnesení ze dne 13. února 2017 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, tj. rozhodnutí, na nějž poukázali i dovolatelé, či z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016), je ustálena v názoru, že postupem podle §1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky (omezení osobní) může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). V posuzovaném případě nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že byly naplněny předpoklady normované pro přezkoumání platnosti usnesení ustanovením §1209 odst. 1 o. z. Navíc správnost uvedeného právního názoru nemohla být dovolateli účinně zpochybněna, neboť jim prospívá. Kromě toho je i v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 90/2012 časopisu Soudní judikatura, jehož závěry se uplatní i při výkladu pojmu „důležitý důvod“ obsaženého v §1209 odst. 1 o. z.). Dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vychází.
V usnesení ze dne 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněném pod č. 66/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §260 o. z., týkající se neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku, se (ve spojení s §1221 o. z.) použije přiměřeně i v poměrech společenství vlastníků. Výkladem citovaného ustanovení se přitom zabýval již ve svém usnesení ze dne 19. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, uveřejněném pod č. 87/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyložil, že soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v §260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit. Pro úplnost zbývá dodat, že k obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i za předchozí právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 v poměrech řízení o žalobě na určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, tehdy zakotvené v ustanovení §11 odst. 3 větě třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudky z 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, a z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 5363/2014).
V posuzovaném případě je přinejmenším předčasný závěr, že nelze vyhovět návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení (§1209 odst. 1 o. z.), jimiž byli zvoleni za členy výboru Společenství P. S. a K. Z. (neboť byly naplněny předpoklady normované v ustanovení §260 odst. 1 o. z. ve spojení s §1221 o. z.). Je tomu tak proto, že při aplikaci citovaného ustanovení se odvolací soud – snad pod vlivem právního názoru, který v tomto směru přijal soud prvního stupně – nevypořádal se všemi (tvrzenými) pochybeními (porušeními zákona nebo Stanov), jež dovolatelé v návrhu uplatnili a jež podle jejich mínění měly zakládat neplatnost usnesení. V tomto směru lze přisvědčit názoru, že otázku, zda je či není na místě vyslovit neplatnost napadených usnesení, neposuzoval z hlediska vytýkaných skutečností „jako celku“. Byť by totiž jednotlivé vady dotčených usnesení (resp. procedury jejich přijímání) samy o sobě nedosahovaly intenzity stanovené v §260 odst. 1 o. z., nelze vyloučit, že ve svém souhrnu již tam připuštěnou intenzitu přesáhnou (tj. budou mít závažné právní následky). Jednotlivá (zjištěná) pochybení (porušení zákona nebo stanov) příslušných orgánů společenství vlastníků a jejich vliv na platnost napadených usnesení proto nelze v řízení o návrhu na vyslovení jejich neplatnosti podle §1209 odst. 1 o. z. posuzovat izolovaně, jak to ve skutečnosti učinil odvolací soud, nýbrž je třeba je hodnotit ve vzájemné souvislosti. Odtud se pak podává závěr, že i kdyby porušení Stanov spočívající v opožděném vyrozumění vlastníků jednotek o konání shromáždění (a to možná i ve spojení s několika dalšími okolnostmi uváděnými odvolacím soudem) nemělo pro dovolatele závažné právní následky, jak konstatoval odvolací soud, v souhrnu s dalšími vadami uplatněnými v návrhu, pakliže by byly dány a odvolací soud by je zohlednil, by již takové právní následky mít mohlo. Ostatně v této souvislosti nelze opomenout, že dovolatelé některými svými námitkami (zejména že zasedání shromáždění se účastnily a o přijetí usnesení hlasovaly i osoby, které k tomu nebyly řádně zmocněny vlastníky jednotek, a že nebyla zjišťována usnášeníschopnost shromáždění před každým hlasováním /k posléze uvedené námitce viz v podrobnostech odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 10. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019/) zpochybňovali rovněž způsobilost shromáždění se usnášet. Přitom porušení pravidel o usnášeníschopnosti shromáždění (ať už stanovených zákonem nebo úpravou obsaženou ve stanovách společenství vlastníků) je natolik těžkou procedurální vadou, že její závažnost bude zpravidla – bez dalšího – odůvodňovat závěr, že porušení zákona či stanov při přijímání napadeného usnesení shromáždění vlastníků mělo závažné právní následky, tedy – řečeno jinak – že nebyl naplněn jeden z předpokladů upravených v §260 odst. 1 o. z., pro které soud nevysloví neplatnost rozhodnutí přijatého shromážděním i přesto, že jím byl porušen zákon či stanovy společenství vlastníků. Z vyložených důvodů lze tedy uzavřít, že je neúplné (předčasné) a tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem stran řešení otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky pro to, aby soud nevyslovil neplatnost usnesení za použití ustanovení §260 odst. 1 o. z. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl proto uplatněn opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že z hlediska obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není usnesení odvolacího soudu správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu