ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.341.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 341/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ M. K. , bytem XY, (právní nástupkyně původního žalobce B. K., zemřelého 7. prosince 2019), b/ Z. H. , bytem XY, a c/ Mysliveckého spolku Špičák Plenkovice , se sídlem v Plenkovicích č. p. 156, IČO: 22611045, zastoupených JUDr. Ing. Andrejem Štaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, proti žalovaným 1/ Honebnímu společenstvu Plenkovice , se sídlem v Plenkovicích 151, IČO: 71171649, a 2/ J. V. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Cembisem, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 232/2016, o dovolání žalovaného 2/ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2020, č. j. 21 Co 240/2019-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 2/ je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.623,- Kč k rukám JUDr. Ing. Andreje Štaňka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2396/184, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci (tehdy ještě namísto žalobkyně a/ její právní předchůdce B. K.) se domáhali určení, že je neplatná smlouva o nájmu honitby uzavřená dne 31. srpna 2012 mezi prvním žalovaným jako pronajímatelem a druhým žalovaným jako nájemcem (dále jen „smlouva“).
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. října 2019, č. j. 11 C 232/2016-170, žalobě vyhověl a určil, že smlouva je neplatná (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. září 2020, č. j. 21 Co 240/2019-217, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.) a změnil v nákladovém výroku II. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Dovolání druhého žalovaného (dovolatele), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti potvrzujícímu výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, a k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (dříve §159a odst. 5 o. s. ř.) jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl skutek, který byl předmětem řízení, posouzen soudem po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 10. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3176/2010 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 29. listopadu 2011, sp. zn. IV. ÚS 3329/11/, či z 6. května 2020, sp. zn. 26 Cdo 932/2020).
V posuzované věci se uvedené judikatorní závěry prosadí následovně. Platnost smlouvy byla již posuzována v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 11 C 60/2013, jehož se účastnili shodní žalobci a dovolatel jako žalovaný, avšak nikoli první žalovaný. Vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. července 2014, č. j. 11 C 60/2013-88, pak odvolací soud změnil rozsudkem ze dne 29. března 2016, č. j. 21 Co 384/2014-117, tak, že žalobu zamítl, a to s odůvodněním, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neúčastnil-li se tohoto řízení první žalovaný, který byl druhou smluvní stranou. Jestliže za této situace odvolací soud v nyní posuzované věci uzavřel, že zmíněná rozhodnutí netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit. Lze sice připustit, že totožnost věci je zde dána, domáhají-li se žalobci na podkladě zásadně stejných skutkových okolností určení neplatnosti smlouvy. Nelze však přehlédnout, že původního řízení se neúčastnil, ať již na straně žalující či žalované, první žalovaný, což nepopírá (a ostatně popřít nemůže) ani samotný dovolatel. Netýkalo-li se původní a současné řízení týchž osob (téhož okruhu účastníků), nebrání projednání nyní posuzované věci překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. února 2019, sp. zn. 27 Cdo 2927/2017) se ustálila rovněž v názoru, že i v poměrech honebních společenstev platí, že platnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva (resp. honebního výboru honebního společenstva, přenesla-li valná hromada na honební výbor své kompetence vyplývající z §21 odst. 1 písm. c/ zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 449/2001 Sb.“/ – k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu z 13. prosince 2006, sp. zn. Pl. ÚS 74/04) nelze přezkoumávat v jiném řízení než v řízení upraveném ustanovením §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb.; nelze ji tudíž napadat žalobou podle §80 o. s. ř. a nemůže být ani posuzována jako předběžná otázka v jiném soudním řízení (neurčuje-li zákon jinak). Opačný závěr by právní úpravu začleněnou do §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb. činil nadbytečnou a vnášel by – v rozporu s principem právní jistoty – do poměrů honebního společenstva, jeho členů a koneckonců i třetích osob právní nejistotu (srov. obdobně důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, a z 27. února 2019, sp. zn. 27 Cdo 1495/2017, uveřejněných pod č. 58/2012 a 123/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena, je třeba na takové usnesení hledět zásadně jako na platné, byť by bylo stiženo vadami, pro které by mohla být (v řízení podle §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb.) vyslovena jeho neplatnost (srov. obdobně v poměrech obchodních korporací např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016).
Soud prvního stupně v řízení vedeném podle §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb. rozsudkem ze dne 13. února 2013, č. j. 11 C 79/2012-38, vyslovil neplatnost rozhodnutí honebního výboru prvního žalovaného ze dne 31. srpna 2012, kterým bylo rozhodnuto o uzavření smlouvy o nájmu honitby s nynějším druhým žalovaným, tedy dovolatelem. Vyplývá-li z citované judikatury, že platnost rozhodnutí valné hromady honebního společenstva, resp. honebního výboru honebního společenstva (jako v této věci), nelze přezkoumávat, a to ani jako otázku předběžnou, v jiném řízení než v řízení upraveném v ustanovení §22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., pak v projednávané věci odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, vycházel-li při svém rozhodování z citovaného rozsudku soudu prvního stupně. Opačný přístup, který prosazuje dovolatel, by vnesl do poměrů honebních společenstev, jejich členů, a ostatně i do očekávání třetích osob, značnou míru právní nejistoty, v jejímž důsledku by nebylo možné spoléhat na žádné rozhodnutí valné hromady či přeneseně honebního výboru honebního společenstva, jelikož by byla kýmkoli a v jakémkoli řízení napadnutelná.
Konečně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že opomněl jeho námitky a důkazy prokazující platnost rozhodnutí honebního výboru, pak z řečeného současně vyplývá, že odvolací soud se jimi zabývat ani nemohl.
S ohledem na výše uvedené lze tudíž uzavřít, že ani při řešení takto nastolených otázek se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu