ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3436.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3436/2020-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně A. H. , bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, kpt. Jaroše 510, proti žalované J. F. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, o zaplacení částky 105.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 23 C 81/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2020, č. j. 8 Co 97/2020-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč k rukám JUDr. Andrey Průchové, advokátky se sídlem v Kadani, kpt. Jaroše 510, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. června 2020, č. j. 8 Co 97/2020-96, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 985/2017, či z 15. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 2664/2018 /ústavní stížnosti podané proti posledně citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními ze 14. srpna 2017, sp. zn. IV. ÚS 2219/17, a z 19. března 2019, sp. zn. I. ÚS 460/19/). Vedle v dovolání obsažené citace ustanovení §237 o. s. ř. (nadto patrně /alespoň částečně/ vycházející z občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009) totiž dovolatelka v dovolání pouze uvedla, že „oba soudy věc nesprávně právně posoudily a věc by měla být rozhodnuta jinak“ . Tato její žádost však významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a z 27. listopadu 2013, sp. zn. III. ÚS 2312/13/). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoli od právního názoru odvolacího soudu, nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Lze tudíž uzavřít, že ani z celkového obsahu dovolání se nepodává způsobilý údaj týkající se jeho přípustnosti; tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 762/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. října 2018, sp. zn. III. ÚS 3255/18/).
S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost dodává, že výše uvedenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání dovolatelka z velké části ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání především nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, neuplatnila v tomto ohledu způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“ , tedy vedle potvrzujícího (ve své podstatě vyhovujícího) výroku II. i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 4. 1. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu