ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3514.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3514/2020-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně A - Trading, a.s., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, IČO 48289540, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, proti žalovaným 1. J. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Kristýnou Mácovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, a 2. D. J., narozené dne XY, bytem tamtéž, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 134/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020, č. j. 35 Co 158/2020-169, ve znění usnesení ze dne 16. června 2020, č. j. 35 Co 158/2020-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč k rukám Mgr. Karla Somoly, advokáta se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 35 Co 158/2020-169, ve znění usnesení z téhož dne č. j. 35 Co 158/2020-172, potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 5. 2. 2020, č. j. 70 C 134/2019-102, kterým žalovaným uložil vyklidit pozemek č. XY a pozemek č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku, změnil výrok o nákladech řízení (jejich výši) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaných Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Předně je třeba uvést, že dovolatelé zpochybňují právní posouzení učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (zejména existencí právního důvodu užívání předmětných nemovitostí) a nesouhlasí ani s hodnocením provedeného dokazování; uplatňují tak dovolací důvod, který nemají k dispozici (srovnej ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odpovídají obsahu spisu, nevykazují jakýkoliv nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry náležitě odůvodnily.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnili rovněž výtkami, že odvolací soud neprovedl důkaz lékařskými zprávami (neboť ho považoval za uplatněný v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.) a že nepřípustně hodnotil odbornou otázku (vliv „pandemie COVID - 19“ na zdravotní stav 1. žalovaného), čímž porušil jejich právo na spravedlivý proces. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány; o takovou situaci se však v této věci ostatně nejednalo) přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Taktéž námitkou, že přesunutím důkazního břemene ohledně existence právního titulu k užívání předmětných nemovitostí na žalované došlo k jejich znevýhodnění a nerovnému postavení účastníků řízení, nevymezili otázku procesního práva, na jejímž řešení by záviselo právní posouzení věci napadeného rozhodnutí, ale opět jen tvrdí, že odvolací soud zatížil řízení vadou a také jen uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Na posouzení otázky (ne)unesení důkazního břemene totiž napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaní bezplatně užívali předmětné nemovitosti se souhlasem žalobkyně, která jej posléze odvolala, a že nájemní smlouva, resp. smlouva o výpůjčce mezi účastníky nebyla uzavřena). Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů otázku, která ze stran nese důkazní břemeno ohledně tvrzení o (ne)existenci dohody o užívání a jejím obsahu, vyřešily v souladu s ustálenou judikaturou. Ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dovolatelé k otázce rozporu s dobrými mravy nevymezili, v čem spatřují přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., obiter dictum však lze říci, že úvaha odvolacího soudu (soudu prvního stupně), který při posouzení, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, stanovil s ohledem na věk žalovaného a jeho zdravotní stav delší (tříměsíční) lhůtu k vyklizení, nelze považovat z pohledu zjištěných skutečností za zjevně nepřiměřenou (např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy v rámci své úvahy, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, zohlednily a zvážily všechny rozhodné okolnosti jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaných. Pro posouzení, zda vyklizení osoby užívající nemovitost bez právního důvodu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, není sama o sobě významná okolnost, zda a v jaké míře je Česká republika (dále též jen „ČR“) aktuálně zasažena onemocněním COVID – 19, a zda (ne)byl proto vyhlášen nouzový stav (§5, 6 ústavního zákona 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky). Jen skutečnost, že se tato nemoc vyskytuje na území ČR a že se jí může nakazit i vyklizovaná osoba, neznamená, že jakékoliv vyklizení v době výskytu nemoci COVID - 19 na území ČR je v rozporu s dobrými mravy. Při zvažování aplikace ustanovení o dobrých mravech soud - stejně, jak to standardně činí u jiných nemocí, úrazů apod. ovlivňujících zdravotní stav vyklizované osoby - přihlédne i k této nemoci. Tam, kde stát chtěl přímo (bez dalšího) zmírnit či vyloučit dopady epidemie SARS CoV-2 (pandemie COVID – 19), tak učinil prostřednictvím speciální právní úpravy (např. zákon č. 191/2020 Sb., č. 209/2020 Sb., č. 210/2020 Sb. atd.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu