ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3627.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3627/2020-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Litvínov , se sídlem v Litvínově, náměstí Míru 11, IČO 00266027, proti žalované L. N. , narozené XY, podnikající se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 356/2, o zaplacení 376.088,18 Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 44 C 35/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2020, č. j. 84 Co 9/2020-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním výrok I písm. b) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (odvolací soud) ze dne 17. 6. 2020, č. j. 84 Co 9/2020-61, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě (soud prvního stupně) ze dne 11. 10. 2019, č. j. 44 C 35/2018-38, v části zamítavého výroku I., tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 115.442,18 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalované podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelkou zpochybněnou otázku určitosti uznání dluhu (zejména v části týkající se důvodu vzniku dluhu) posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení §555 a §556 o. z.) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2226/2018, usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 196/2019).
Uznání dluhu učiněné žalovanou, jenž je součástí listiny nazvané „splátkový kalendář“ ze dne 9. 6. 2015, není neplatným (zdánlivým) právním jednáním (jak tvrdí žalovaná) jen proto, že ze samotného textu uznání nelze zjistit, za které konkrétní měsíce dluží žalovaná žalobci nájemné. Z právního jednání je zřejmé, že se uznání dluhu vztahuje (mimo jiné) i na veškeré nezaplacené nájemné podle tam specifikované nájemní smlouvy a na úroky z prodlení (z dlužného nájemného a záloh na služby) vzniklé do dne, kdy byl dluh takto uznán; dluh je tedy dostatečně specifikován. Na rozdíl od rozhodnutí, na které poukazovala dovolatelka - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013 a které se navíc zabývalo výkladem právního úkonu v poměrech předcházející právní úpravy, nebylo mezi účastníky uzavřeno více nájemních smluv. Na určitost uznání dluhu nemá vliv ani částečná úhrada provedená žalovanou.
Otázkou uznání dluhu jeho částečným plněním podle §2054 o. z. se dovolací soud nezabýval, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, zpochybnila právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu