ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3643.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3643/2020-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) A. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, b) M. S. R. , narozené XY, bytem XY, c) A. S. , narozené XY, bytem XY, proti žalovaným 1) E. B. , narozené XY, 2) L. B. , narozenému XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Danielem Tobolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, o určení neplatnosti skončení nájemního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 76/2017, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2020, č. j. 17 Co 24/2020-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 300 Kč, k rukám Mgr. Daniela Tobola, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 11 C 76/2017-85, zamítl žalobu na určení, že jednostranné rozvázání nájemní smlouvy ze dne 22. 11. 2016, uzavřené mezi žalobci jako nájemci a žalovanými jako pronajímateli provedené žalovanými dne 31. 5. 2017 a označené jako „Odstoupení od nájemní smlouvy“, není oprávněné a je neplatné (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. června 2020, č. j. 17 Co 24/2020-314, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti, resp. neoprávněnosti odstoupení od nájemní smlouvy na dobu určitou, když není splněn požadavek, že bez tohoto určení by bylo jejich právo ohroženo a jejich postavení by se stalo nejistým, protože v době rozhodování soudu prvního stupně již v bytě nebydleli, byt vyklidili, a zároveň doba trvání nájmu uplynula. Určovací žaloba tak nemůže chránit jejich právo byt užívat ani nemůže vytvořit pevný základ ve vztazích mezi účastníky. Naléhavý právní zájem nemohou odůvodnit ani tvrzené nevypořádané finanční nároky, neboť způsobilým prostředkem jejich ochrany je žaloba na plnění, v jejímž rámci by způsob skončení nájemního vztahu byl řešen případně jako otázka předběžná. Zdůraznil, že byla-li mezi účastníky dohodnuta možnost odstoupit od nájemní smlouvy, nelze dovozovat, že by odstoupení od smlouvy mělo být posuzováno jako výpověď z nájmu bytu a že žalobci mají automaticky naléhavý právní zájem na určení jeho neplatnosti. Jestliže není naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán, nelze žalobu po věcné stránce přezkoumat. Otázku (ne)platnosti odstoupení od smlouvy či naplnění důvodů pro odstoupení od smlouvy by bylo možné přezkoumat po věcné stránce teprve v případě, že by byla existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení prokázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť odvolací soud posoudil právní otázku nutnosti prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o. s. ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněného pod č. 20/1997 časopisu Soudní judikatura. Žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna ani tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura).
Lze přitom přisvědčit názoru odvolacího soudu, že žalovaní zcela jednoznačně od nájemní smlouvy odstoupili, nejde o disimulovanou výpověď. V nájemní smlouvě byla možnost odstoupení od smlouvy vedle možnosti smlouvu vypovědět výslovně sjednána, a z provedeného dokazování vyplynulo, že vůlí žalovaných bylo od smlouvy odstoupit, nikoli ji vypovídat. Jestliže se žalobci domáhali určení, že odstoupení od smlouvy není oprávněné a je neplatné, bylo na nich, aby na požadovaném určení prokázali naléhavý právní zájem. Názor dovolatele, že každé ukončení nájemní smlouvy je výpovědí a je třeba je posuzovat dle kritérií ustanovení §2290 o. z., není na místě.
Institutem přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu upraveným v ustanovení §2290 o. z. se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 75/2018“, ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3328/2017, uveřejněný pod číslem 112/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 112/2019“, či ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016).
V R 75/2018 dospěl k závěru, že žaloba podle §2290 o. z. se obsahově liší od žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou upravoval §711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nájemce se v řízení podle §2290 o. z. domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak v tomto řízení zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu a zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. Dále zdůraznil, že přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení je třeba chápat v širším smyslu, a zjistí-li soud v řízení podle §2290 o. z., že výpověď je z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána „po právu“, a je proto „v širším smyslu“ neoprávněná. V R 112/2019 pak doplnil, že naplněností uplatněného výpovědního důvodu se může soud zabývat jen v řízení podle §2290 o. z., tedy jen v případě, že nájemce, kterému byla výpověď doručena (dostala se do sféry jeho dispozice), podal ve lhůtě stanovené v §2290 o. z. žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi. Jde o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem. Ustanovení §2290 o. z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi z nájmu bytu byla posuzována v jiném řízení, a to i jako otázka předběžná; ke zdánlivosti či neplatnosti výpovědi přihlédnout v jiném řízení naopak lze.
Z citované judikatury i ze samotného znění §2290 o. z. jednoznačně plyne, že specifická žaloba dle tohoto ustanovení se týká pouze přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, na jiné způsoby ukončení nájemního vztahu ji použít nelze.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvádí, že žalobou způsobilou k ochraně nájmu v době jeho trvání by v posuzovaném případě mohla být žaloba na určení trvání (existence) nájemního vztahu, a pokud skončil, pak – např. ohledně tvrzených nevypořádaných finančních nároků - žaloba na plnění, ve které může být otázka (ne)platnosti či oprávněnosti odstoupení od nájemní smlouvy zkoumána jako otázka předběžná. Vzhledem k absenci naléhavého právní zájmu se nemohl dovolací soud zabývat meritem věci, tedy ani výkladem §2235 o. z.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a nebylo by ani přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze shora uvedených důvodů bylo proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu