ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3793.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3793/2020-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobců a) K. D. , narozené XY, a b) A. D. , narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalovanému B. d. B. se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o uložení povinnosti učinit a podat příslušnému katastrálnímu úřadu prohlášení vlastníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 76/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2020, č. j. 6 Cmo 18/2020-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost učinit a podat příslušnému katastrálnímu úřadu prohlášení vlastníka budovy k nemovitosti vedené Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, v obci XY a katastrálním území a části obce XY na listu vlastnictví XY, s odůvodněním, že v souladu s §23 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), splnili podmínky pro bezúplatný převod družstevního bytu, jehož jsou nájemci, jestliže k převodu bytu vyzvali právního předchůdce žalovaného. Prohlášení vlastníka je nutným předpokladem pro převedení bytu do jejich vlastnictví.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 75 Cm 76/2015-141, poté, co jeho předchozí zamítavé usnesení ze dne 24. 10. 2017, č. j. 75 Cm 76/2015-78, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2018, č. j. 6 Cmo 32/2018-97, návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Soud prvního stupně se především zabýval tvrzením žalobců o učinění výzvy ve smyslu ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterou považoval za nutný předpoklad pro vyhovění návrhu. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobci neprokázali, že by družstvo k bezplatnému převodu bytu do jejich vlastnictví do 30. 6. 1995 vyzvali, konkrétně neprokázali, že jimi předložená výzva ze dne 8. 4. 1992 byla právnímu předchůdci žalovaného doručena.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, č. j. 6 Cmo 18/2020-173, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). I po doplnění dokazování prohlášením H. K. se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně a za správný pokládal závěr o tom, že žalobci doručení výzvy k převodu bytu družstvu neprokázali. Zdůraznil, že tuto skutečnost se nepodařilo prokázat přímým důkazem (výslechem svědka K.), ani nepřímými důkazy, které dle jeho názoru pouze svědčí o skutečnosti, že představenstvo žalovaného i jeho právního předchůdce bylo nedůvodně přesvědčeno o tom, že žalobci požádali o převod bytu do vlastnictví. Samotná skutečnost, že představenstvo družstva bylo ve svém předchozím složení nepodloženě přesvědčeno o závazku družstva převést byt na žalobce, ačkoli účinky výzvy k převodu bytu do vlastnictví nenastaly, neboť žalobci výzvu k převodu bytu družstvu nedoručili a ani jinak neformálně družstvo o převod nepožádali, neměla podle odvolacího soudu význam pro závěr o neexistenci předmětné výzvy.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm neuplatnili (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím především brojili proti skutkovým závěrům, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení povinnosti žalovaného vyhotovit a vložit do katastru nemovitostí prohlášení vlastníka. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé k dispozici nemají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2891/2015). Dovolací soud pro úplnost dodává, že skutková zjištění nevykazují vzájemný nesoulad, soudy provedly důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své skutkové závěry řádně zdůvodnily a vysvětlily (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
Lze tak uzavřít, že v dovolání nebyl – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), lze-li o takovém vylíčení – vzhledem k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – vůbec uvažovat, vztáhli s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 1408/2005, ve skutečnosti nepřípustně k jinému skutkovému stavu věci, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů. V projednávané věci žalobci tvrdili a prokazovali, že právnímu předchůdci žalovaného doručili písemnou výzvu k bezplatnému převodu bytu ze dne 8. 4. 1992, sporná tak nebyla forma výzvy ani její obsah, ale pouze její doručení. Pokud by se dalo o vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání – vzhledem k odkazu na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu – uvažovat, pak nikoli ve vztahu ke skutkovému závěru, na jehož řešení založil své rozhodnutí odvolací soud.
Dovolání žalobců tak neobsahuje obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), což je vada, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu napadají v celém rozsahu („všechny jeho výroky“). Napadají-li dovolatelé tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu