ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.3803.2020.1
sp. zn. 26 Cdo 3803/2020-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně ANDERSSON&GREY s.r.o. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1666/19, IČO 62917463, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 780/18, proti žalované Gemini Office s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V celnici 1031/4, IČO 24683868, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1079/3, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu a určení, že nájemní vztah trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 9/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2020, č. j. 30 Co 279/2020-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám Mgr. Tomáše Matějovského, advokáta se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1079/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 30 Co 279/2020-136, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 11. 6. 2020, č. j. 32 C 9/2020-100, jímž zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědí ze dne 28. 1. 2020 a 20. 4. 2020, které dala žalovaná žalobkyni z nájmu tam specifikovaných nebytových prostor, a na určení, že žalobkyně je jejich nájemkyní, rozhodl o náhradě nákladů řízení a doplatku soudního poplatku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání není podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědí, ani na určení, že je nájemkyní předmětných nebytových prostor, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudky ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019) zdůraznil, že žaloba upravená v §2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), je specifickou žalobou, definovanou v hmotněprávním předpise, jíž se může vypovídaná strana ve lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi, a to jak ve vztahu k naplněnosti výpovědního důvodu, tak i neplatnosti a zdánlivosti výpovědi, žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem, podmínkou pro uplatnění žaloby je podání námitek (§2314 odst. 1 o. z.). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, uveřejněný pod číslem 105/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozhodnutí v něm citovaná – dále též jen „R 105/2020“) také vyplývá, že ustanovení §2314 o. z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi byla posuzována v jiném řízení (a to i jako otázka předběžná); na rozdíl od neplatnosti či zdánlivosti právního jednání (výpovědi z nájmu), k nimž soud přihlédne kdykoliv.
Zároveň však také v R 105/2020 zdůraznil, že tyto závěry logicky platí jen u výpovědi nájmu prostoru sloužícího k podnikání, jehož strany nevyloučily aplikaci §2314 o. z. Úprava přezkumu oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání v §2314 o. z. je ustanovením dispozitivním, od něhož se mohou strany odchýlit (stanovit jiné lhůty, požadavek formy), a mohou ji i vyloučit. Jestliže strany vyloučily přezkum oprávněnosti výpovědi podle §2314 o. z., znamená to, že tu není žádné zvláštní řízení, v němž by bylo nutné domáhat se přezkumu naplněnosti výpovědního důvodu (tedy oprávněnosti výpovědi). Vyloučí-li si strany možnost přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání podle §2314 o. z., neznamená to, že by však současně presumovaly oprávněnost jakékoliv výpovědi, tedy, že by každá výpověď z tohoto vztahu byla (automaticky) oprávněná. Důsledkem vyloučení aplikace §2314 o. z. je, že strana, která výpověď dostala, nemá k dispozici žádné specifické řízení ve smyslu §2314 o. z. a může naplněnost výpovědního důvodu (stejně jako zdánlivost a neplatnost výpovědi) zpochybnit kdykoliv a není omezena žádnou lhůtou. Soud se v takovém případě bude oprávněností výpovědi zabývat jako otázkou předběžnou – např. v řízení o zaplacení dlužného nájemného, o vyklizení, nebo v řízení o určení, že nájem trvá (bude-li na takové žalobě naléhavý právní zájem).
Soudy v řízení zjistily, že účastnice si pro případ skončení nájmu výpovědí vyloučily aplikaci §2314 o. z., a proto se zabývaly tím, zda žalobkyně má na určení neplatnosti výpovědí z nájmu a na určení, že je nájemkyní předmětných nebytových prostor, naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř.
Naléhavý právní zájem je u určovacích žalob dán jen tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Podle ustálené soudní praxe právní nejistota nájemce, zda nájem trvá, nemůže být vyřešena jen posouzením (ne)platnosti výpovědi z nájmu, ta představuje pouze předběžnou otázku pro závěr, zda je nájemcem a zda předmět nájmu (ne)užívá bez právního důvodu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1186/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 639/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3014/13)]. S ohledem na specifické okolnosti této projednávané věci (zjištěné soudy v řízení) je správný i závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že žalobkyně nemá ani naléhavý právní zájem na určení existence nájmu. Žalobkyně předmětné prostory (které měla v nájmu) již vyklidila a sama v řízení poukazovala na to, že vyřešení otázky trvání nájmu (neplatnosti výpovědí) je jen otázkou předběžnou k případným žalobám o náhradu škody, umožnění užívání nebytových prostor apod.; rozhodnutí o trvání nájmu by tak samo o sobě nevedlo k vyřešení vztahů mezi účastníky řízení. K takovému účelu však určovací žaloba neslouží. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobkyně dříve, než toto její postavení bylo porušeno, jejím cílem je tedy zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by ani nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 3. 3. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu