ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.56.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 56/2021-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované A. L. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 56/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2020, č. j. 8 Co 966/2020-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolací soud) ze dne 8. 9. 2020, č. j. 8 Co 966/2020-72, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (soud prvního stupně) ze dne 29. 5. 2020, č. j. 6 C 56/2020-40, kterým jí uložil povinnost do 15 dnů od právní moci rozhodnutí vyklidit tam blíže specifikované nemovitosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek (namítá nesprávnost skutkových zjištění o existenci nájemního vztahu mezi ní a její matkou) a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad a odpovídají obsahu spisu.
Námitkami, že soudy pominuly důkazy, které navrhovala, a neprovedly je, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé a že jí dostatečně nepoučil (§118a o. s. ř.), vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, a uplatňuje tak rovněž jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237- 238a o. s. ř.). Ostatně z obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly všechny důkazy významné pro právní posouzení věci, svůj postup při dokazování řádně odůvodnily a že rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být pro dovolatelku nevítané, leč nikoli překvapivé.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu zpochybnila dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu, že jí nesvědčí žádné právo užívání předmětných nemovitostí. Měla za to, že se odvolací soud nevypořádal se vznikem jejího nájemního vztahu podle §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích otázkou aplikace §2238 o. z. již zabýval (viz např. rozsudek ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, na který odkázala ve svém dovolání i žalovaná) a dospěl k závěru, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu tohoto ustanovení jen tehdy, jestliže byt užívá alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014 (byl-li byt užíván před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.). K tomu, aby se nájemní smlouva považovala za platně uzavřenou (i když se tak ve skutečnosti nestalo – smlouva je neplatná, popř. nebyla vůbec uzavřena), je podle §2238 o. z. třeba, aby „nájemce“ byt užíval a zároveň, aby byl v dobré víře, že je nájemcem.
Je-li však součástí skutkových zjištění nalézacích soudů – jimiž je dovolací soud vázán – i skutečnost, že vůlí dovolatelky (ani její matky) nikdy nebylo založit nájemní vztah, nemohlo dojít k naplnění hypotézy §2238 o. z. Již s ohledem na tuto skutečnost nemohla být dovolatelka v dobré víře, že dané nemovitosti užívá jako nájemce. Pouhé užívání nemovitosti se souhlasem vlastníka (a placení úhrad) nepostačuje k tomu, aby uživatel mohl být považován za řádného nájemce ve smyslu §2238 o. z. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017).
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by dovolání proti tomuto výroku ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu