ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.666.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 666/2021-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, a b) V. B., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti žalované E. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, o 105.900 Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 32/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2021, č. j. 7 Co 1047/2020-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci napadli dovoláním rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolací soud) ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Co 1047/2020-155, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soud prvního stupně) ze dne 22. 6. 2020, č. j. 6 C 32/2019-131, kterým zamítl žalobu na zaplacení 105.900 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je nutné zdůraznit, že žalobci v dovolání zejména rozsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení a polemizují se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Námitkami, jimiž zpochybňují správnost skutkových zjištění (zejména ohledně vztahů mezi účastníky a jejich chování), včetně hodnocení provedeného dokazování, zpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení) zpochybnili závěr odvolacího soudu, že výkon jejich práva, jímž se domáhají zaplacení pokuty za porušení povinnosti pronajímatele doručit jim vyúčtování podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty ve znění účinném do 31. 12. 2015 - dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“ (podle něhož je třeba postupovat s ohledem čl. II zákona č. 104/2015 Sb. a skutečnost, že i zúčtovací období za rok 2016 začalo před účinností novely provedené záklonem č. 104/2015 Sb.), je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva ve smyslu §2 odst. 3, v §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Lze sice přisvědčit dovolatelům, že pokuta podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., plní sankční funkci, má tedy sankcionovat také pronajímatele za neplnění jeho nepeněžitých povinností (srovnej zejména dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020), odvolací soud proto neměl při své úvaze, zda je jejich jednání výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (zneužitím práva ve smyslu §2 odst. 3, §8 o. z.) přihlížet k tomu, zda chtěli pokutou žalovanou sankcionovat.
Závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalobců domáhajících se zaplacení pokuty za nedodání vyúčtování je zneužitím práva, však není založen jen na této skutečnosti.
Odvolací soud zvažoval i jiné okolnosti, přihlédl k poměrům jak na straně žalobců (nájemců), tak na straně žalované (pronajímatelky), zabýval se průběhem nájemního vztahu a jejich vzájemnými dlouholetými spory, přihlédl k postojům jednotlivých účastníků v průběhu pokusu o smírné řešení projednávané věci, k nestandardnímu chování žalobce jako nájemce, jakož i k výši záloh za služby. Po zvážení všech těchto okolností pak dospěl k závěru, že jednání žalobců je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. Jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítají-li dovolatelé, že žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by po ní nebylo možné spravedlivě požadovat splnění povinnosti doručit vyúčtování ve stanovené lhůtě, resp. že nesplnění této povinnosti zavinili žalobci, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) je založeno na právním závěru, že jim sice formálně vzniklo právo na zaplacení pokuty, jeho uplatnění žalobou je však zneužitím tohoto práva.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu