ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.739.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 739/2021-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Blohoněm, advokátem se sídlem v České Třebové, Kubelkova 497, proti povinné H. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, vyklizením nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 E 1379/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. října 2020, č. j. 27 Co 207/2020-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.270,50 Kč k rukám Mgr. Martina Blohoně, advokáta se sídlem v České Třebové, Kubelkova 497, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) usnesením ze dne 30. 10. 2020, č. j. 27 Co 207/2020-179, potvrdil v napadených výrocích III. a IV. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) ze dne 11. 6. 2020, č. j. 7 E 1379/2012-165, jímž zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí nařízený usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 8. 2012, č. j. 7 E 1379/2012-15, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2013, č. j. 19 Co 621/2012-30, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání povinné Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť odvolací soud posoudil dovoláním zpochybněné otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Úprava obsažená v §109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „insolvenční zákon“), postihuje situace, kdy žaloba je podána (až) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§109 odst. 4 insolvenčního zákona)
– viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3559/2017. Zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužnice (povinné) dne 4. 10. 2010 tak nemělo vliv na dříve (dne 30. 8. 2010) zahájené řízení o vyklizení nemovitostí a nebyl důvod k jeho přerušení podle citovaného ustanovení.
Neobstojí ani námitka povinné, že řízení o vyklizení nemovitostí mělo být přerušeno podle ustanovení §140a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 (podle něhož se zveřejněním rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přerušují mimo jiné soudní řízení o právech týkajících se majetkové podstaty), neboť podle ustálené soudní praxe (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016, uveřejněné pod číslem 26/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se toto ustanovení nepoužije v případě, že k vydání rozhodnutí o úpadku došlo před 1. 1. 2014 (v projednávané věci bylo vydáno dne 19. 10. 2010); ostatně řízení o vyklizení bylo pravomocně skončeno již 25. 6. 2012, tedy ještě před účinností zákona č. 294/2013 Sb., kterým byl změněn insolvenční zákon, mj. i doplněním o ustanovení §140a insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud rovněž opakovaně uvedl, že případné vady nalézacího řízení (dovolatelka namítá, že řízení o vyklizení mělo být přerušeno) se do exekučního řízení nepřenášejí − k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho, že insolvenční soud není ve smyslu §231 insolvenčního zákona vázán rozhodnutím jiného soudu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění, a že platnost takového právního úkonu posoudí insolvenční soud sám, neplyne (jak nesprávně dovozuje dovolatelka), že by jiný než insolvenční soud nemohl takovou otázku posoudit, je-li to nezbytné pro rozhodnutí sporu (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V odborné literatuře i v judikatuře dovolacího soudu je zastáván názor, že rozsudky vydané v incidenčním sporu nemají přesah mimo vlastní insolvenční řízení, pokud není výslovně v zákoně uvedeno jinak [srov. Budín, P. in Kozák, J., Budín, P., Dadam, A. Insolvenční zákon a předpisy související, nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení: komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2013, 1272 s., komentář k §164, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu