ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.743.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 743/2021-592
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovanému D. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o zaplacení částky 129 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 69/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, č. j. 6 Cmo 77/2020-485, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, 6 Cmo 77/2020-485, v částech výroku b) a c), jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2019, č. j. 28 Cm 69/2014-427, ve výroku I. s výjimkou části, ve které byl odvolacím soudem změněn, a ve výroku II. ohledně částky 50.246 Kč, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou změněnou se souhlasem soudu ve znění podání ze dne 27. 8. 2019 (srov. č. l. 391 spisu) žalobce požadoval po žalovaném uhradit částku 50.448 Kč s úrokem z prodlení jako neuhrazeného příspěvku „do fondu oprav“ za období od ledna 2013 do června 2014 (16 x 3.153 Kč), částku 50.246 Kč s poplatkem z prodlení na základě 2. opravného vyúčtování služeb za rok 2013 a částku 23.386,52 Kč s poplatkem z prodlení na základě 2. opravného vyúčtování služeb za rok 2014 s tím, že celkem činil nedoplatek za služby v uvedeném roce 46.773,04 Kč, v tomto řízení je však žalována částka odpovídající polovině skutečné spotřeby (období leden až červen roku 2014).
Žalovaný oproti těmto nárokům uplatnil kompenzační námitku z titulu pokuty za nedoručení řádného vyúčtování služeb za roky 2013 a 2014 dle §13 zákona č. 67/2013 Sb. kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), v celkové výši nejméně 112.100 Kč, skládající se z částky 74.300 Kč za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2013 a z částky 37.800 Kč za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2014.
Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 28 Cm 69/2014-427, uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 50.448 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a částku 50.246 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu ohledně částky 23.386,52 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III.) a rovněž (nad rámec změněné žaloby) ohledně částky 5.632,48 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok IV.), rozhodl, že se žalobci vrací z pokladny Městského soudu v Praze 5.649 Kč na soudním poplatku (výrok V.) a 2.850 Kč jako zbývající část zálohy (výrok VI.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VII.).
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Cmo 77/2020-485, a) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu v části příslušenství v podobě úroku z prodlení, b), c) rozsudek ve zbytku výroku I. a ve výroku II. co do částky 50.240 Kč (správně má být 50.246 Kč) potvrdil a d) ve zbývající části výroku II. (ohledně poplatku z prodlení) a ve výrocích III. – VII. jej zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. XY v domě, který spravuje žalobce, jehož je žalovaný členem. Shledal, že v roce 2013 byla schválena na shromáždění společenství vlastníků výše zálohových měsíčních plateb za služby a výše měsíčního příspěvku „do fondu oprav“, který v případě žalovaného činil 3.153 Kč měsíčně. Vyúčtování služeb za rok 2013 bylo žalovanému doručeno poprvé dne 20. 5. 2014, první opravné vyúčtování služeb za roky 2013 a 2014 dne 26. 10. 2015 a druhé opravné vyúčtování služeb za tyto roky dne 5. 5. 2016 (srov. č. l. 188 spisu). Žalovaný nehradil „do fondu oprav“ a na zálohách za služby téměř ničeho, vyúčtování služeb za rok 2013 poprvé věcně reklamoval dne 17. 9. 2015 s tím, že vyúčtování nesplňuje náležitosti vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen „vyhláška č. 372/2001 Sb.“).
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný v rozporu se zákonem a stanovami společenství vlastníků neuhradil za roky 2013 a 2014 příspěvek „do fondu oprav“ ve výši 50.448 Kč. Zároveň měl za to, že je povinen uhradit i dlužnou částku dle druhého opravného vyúčtování služeb za rok 2013 ze dne 3. 5. 2016 ve výši 50.246 Kč, neboť vyúčtování reklamoval opožděně a nemůže se mu již účinně bránit. K obraně žalovaného formou kompenzační námitky uvedl, že žalovanému nárok na zápočet pokuty za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2013 dle §13 zákona č. 67/2013 Sb. nevznikl, neboť tento zákon nabyl účinnosti od 1. 1. 2014 a vyúčtování služeb za rok 2013 se netýká. Ohledně nároku na pokutu za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2014 dovodil, že ani tento nárok není důvodný, neboť jednání žalovaného hodnotil jako zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany dle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V jednání žalovaného, který dlouhodobě neplatí zálohy na služby, které ale spotřebovává, soud spatřoval pokus o zneužití zákonů, což je rovněž v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud pak kromě části příslušenství přiznaných nároků zrušil rozsudek soudu prvního stupně i ohledně částky 29.019 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že soud prvního stupně si při rozhodování o změnách žaloby neujasnil, jakým způsobem a v jakém rozsahu žalobce žalobu změnil, a nedůvodně vyloučil část nároku do samostatného řízení, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Měl za to, že se odvolací soud neřídil judikaturou Nejvyššího soudu, když neposuzoval správnost (řádnost) vyúčtování a ve skutečnosti vyšel z toho, že uplynutí lhůty k uplatnění reklamace vůči vyúčtování dle §7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. zakládá fikci správnosti vyúčtování. Rovněž namítal, že doposud nebyla zodpovězena otázka, zda lze odepřít nárok na zákonnou pokutu dle §13 zákona č. 67/2013 Sb. s ohledem na znění §8 o. z. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř. “). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázek (otázky, zda lze považovat vyúčtování za služby za správné, nebylo-li včas a řádně reklamováno, a otázky, zda lze nárok na zákonnou pokutu dle §13 zákona č. 67/ˇ2013 odepřít s ohledem na znění §8 o. z.), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud předesílá, že dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit příspěvky „do fondu oprav“ od ledna 2013 do června 2014 ve výši 50.448 Kč.
Ohledně vyúčtování služeb se soudní praxe již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce (vlastník) s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09).
Tyto právní závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 356/2018, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018). Soud proto v řízení o zaplacení nedoplatku zkoumá, zda vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a stalo se splatným. Skutečností, zda je vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok tudíž důvodný), se soud zabývá bez ohledu na to, zda vyúčtování bylo reklamováno [srov. §7 odst. 2 písm. i) vyhlášky č. 372/2001 Sb.], neboť ani absence reklamace nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování. Vyhláška č. 372/2001 Sb. ostatně s (ne)podáním reklamace žádné následky nespojuje, pouze stanoví povinnost vlastníku [§2 písm. g) vyhlášky] provést opravu vyúčtování v případě uznaných reklamací (§7 odst. 4 vyhlášky). K obdobnému závěru došel Nejvyšší soud i při řešení následků námitek proti vyúčtování služeb provedeného již podle zákona č. 67/2013 Sb., které jsou upraveny obdobně jako reklamace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019).
V projednávané věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) výše citovanými závěry neřídil. V napadeném rozsudku pouze uvedl, že dovolatel nereklamoval vyúčtování za rok 2013 včas a již nezkoumal, zda je vyúčtování služeb za rok 2013 řádné. Jeho právní posouzení uvedeného nároku je tudíž nesprávné.
Ke kompenzační námitce dovolatele spočívající v uplatnění nároku na pokutu dle §13 zákona č. 67/2013 Sb. za opožděné vyúčtování služeb za roky 2013 a 2014 Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím (a rovněž soudem prvního stupně) uvádí, že se na období roku 2013 uvedené ustanovení nepoužije, neboť právní úpravu pokuty z prodlení obsaženou v ustanovení §13 zákona č. 67/2013 Sb. nelze vztáhnout na případ prodlení poskytovatele služeb s vyúčtováním nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. 1. 2014. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
Situace je však odlišná ohledně případného nároku za nesplnění povinnosti poskytovatele podat ve lhůtě včasné vyúčtování služeb za rok 2014.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015, jestliže poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou tímto zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění povinností v této lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé smluvní strany. To neplatí pro případy uvedené v odstavci 2.
Výše uvedené ustanovení v obecné rovině nevylučuje aplikaci korektivu dobrých mravů ve smyslu §2 odst. 3 a §8 o. z., neboť tato ustanovení jsou ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněného pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4074/2019).
Je však nutné připomenout, že jde o postup výjimečný a že zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud při aplikaci korektivu dobrých mravů vycházet, proto vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě závisí na úvaze soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009, jehož závěry lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z.). Uplatnění nároku na pokutu však není možno považovat za zjevné zneužití práva jen na základě poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností účastníků řízení, jak to učinily soudy nižších stupňů (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak postupovaly v rozporu s judikaturou, kdy jejich povinností bylo zabývat se vznikem pokuty a její výší. Na tuto povinnost nemohly rezignovat již proto, že přichází v úvahu rovněž možnost moderovat pokutu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019) a až poté ji v závažných případech po zhodnocení poměrů obou účastníků s ohledem na dobré mravy nepřiznat.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá v případě přípustného dovolání povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Již odvolací soud poukázal na vadu řízení spočívající v nejasnosti ve výši a skutkovém vymezení několikrát změněné žaloby i na smysl postrádající vyloučení části nároků do samostatného řízení. Obdobná vada řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se však týká i vymezení vznesené kompenzační námitky. Soudy ji vyčíslily částkou 112.000 Kč, když přehlédly, že podáním ze dne 30. 4. 2019 (srov. č. l. 369 spisu) ji dovolatel rozšířil za rok 2013 i za rok 2014 vždy na částku 107.200 Kč s tím, že „částka k započtení je nyní tak vysoká, že pokryje již celou sumu, která je aktuálně předmětem řízení“. V této souvislosti je třeba připomenout znění §98 o. s. ř., podle něhož je námitka započtení, která přesahuje žalobcem uplatněnou pohledávku, vzájemným návrhem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve shora vymezeném rozsahu i toto rozhodnutí a podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze).
Na soudu prvního stupně tak bude, aby věc projednal a rozhodl, a to s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, z níž plyne, že soud musí zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).
Dále se soud prvního stupně musí zabývat kompenzační námitkou žalovaného a objasnit, za porušení jaké povinnosti, za jaké období a v jaké výši ji žalovaný uplatňuje a dále i to, zda k případnému započtení skutečně došlo s přihlédnutím k tomu, že žalovaný ji započítává primárně oproti neuhrazenému příspěvku „do fondu oprav“.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu