ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.773.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 773/2021-1398
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, se sídlem Praze 1, Šporkova 321/12, IČO 00530204, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému O. S. , narozenému XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o vzájemné žalobě o zaplacení 39.571.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 19/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. 22 Co 2/2020-1311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 73.132 Kč k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 22 Co 2/2020-1311, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Berouně (soud prvního stupně) ze dne 14. 12. 2018, č. j. 10 C 19/2010-1205, ve znění usnesení ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 C 19/2010-1267, a ze dne 3. 6. 2019, č. j. 10 C 19/2010-1270, v napadených výrocích V., VI., VII. a VIII., kterými zamítl vzájemnou žalobu na zaplacení 39.571.000 Kč s úrokem z prodlení, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Žalovaný (dovolatel) se vzájemnou žalobou domáhal zaplacení náhrady ve výši 39.571.000 Kč za zhodnocení předmětu nájmu. Odvolací soud věc posoudil podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 a dospěl k závěru, že smlouva o nájmu je absolutně neplatná pro neurčité vymezení obsahu závazku v části týkající se realizace stavby (tam specifikované budovy), která měla být provedena, aby mohl být předmět nájmu užíván ke sjednanému účelu (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinné do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), a že tato vada má za následek neplatnost celé nájemní smlouvy, neboť zbývající obsah závazku týkající se užívání předmětu nájmu je závislý na neplatné části smlouvy. Dále uzavřel, že investoval-li žalovaný do nemovitosti (na základě neplatné smlouvy), může požadovat jen náhradu za zhodnocení nemovitosti (nikoli samotnou hodnotu investic), jeho nárok je však promlčen (námitka promlčení vznesená žalobkyní je důvodná). V době podání (vzájemné) žaloby dne 25. 2. 2013 totiž uplynula jak tříletá objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. (k bezdůvodnému obohacení došlo nejpozději do konce srpna 2009), tak dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. (minimálně do konce roku 2009 byl seznámen s tím, že se žalobkyně mohla provedenými investicemi obohatit). Současně neshledal žádné výjimečné okolnosti, pro něž by uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při posouzení (ne)platnosti nájemní smlouvy (otázka č. 1), běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení (otázka č. 2) a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (otázka č. 3).
Předně je třeba uvést, že zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem také prostřednictvím skutkových námitek, uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (především ohledně obsahu dohody o změně předmětu nájmu a realizace stavby); skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odvolacího soudu nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
U otázky č. 1 a 2 pak dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 – 238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu. Dovolatel je totiž povinen v dovolání vymezit, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení těchto právních otázek odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem v dovolání neučinil.
U otázky č. 1 se navíc dovolává (blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se relativní neplatnosti, ačkoli napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o nájmu.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnil rovněž výtkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány (o takovou situaci se však v této věci nejednalo), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají. Ostatně dovolatelem tvrzené nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani ohledně otázky č. 3. Dovolatel sice zpochybnil závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně, jenž uplatnila námitku promlčení, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb, občanský zákoník), prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení) a rovněž vymezil u této otázky předpoklady přípustnosti dovolání, závěr odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Úvaha odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení nepředstavovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) zjevně nepřiměřená. Žalovaný netvrdil žádné skutečnosti, které by mu bránily, aby svůj tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil vůči žalobkyni včas (zpochybňoval pouze počátek běhu subjektivní promlčecí doby). Z obsahu spisu pak nevyplynuly žádné okolnosti, jež by dosahovaly takové intenzity a výjimečnosti, aby mohly odůvodnit závěr, že ze strany žalobkyně šlo o zneužití práva, resp. že se snažila žalovaného poškodit.
Pro úplnost je možno dodat, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž v případech bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu (z neplatné nájemní smlouvy) nelze tento počátek spojovat s tím, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že uzavřená smlouva je neplatná, ale s okamžikem, v němž si on sám musel být vědom toho, že zhodnotil majetek obohaceného, a dále skutečností zakládajících neplatnost smluvních ujednání s ním, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si byl zcela vědom významu těchto skutečností pro platnost uzavírané smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012). Ostatně, i kdyby nebyl správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy o nájmu, obstál by jeho závěr, že nárok žalovaného je promlčen. Považuje-li sám dovolatel nájem za skončený již v září 2009 (žalobkyně jej považovala za skončený už dříve), pak i obecná tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.) uplynula dříve než svůj nárok, který mu vznikl dnem skončení nájmu (nájemní smlouva neupravovala jiný okamžik vzniku nároku a tedy ani okamžik, kdy mohl být uplatněn poprvé), uplatnil u soudu (25. 2. 2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu