ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.986.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 986/2021-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté, a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. F. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení 1.516.395 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 17/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020, č. j. 22 Co 180/2020-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 5. 11. 2020, č. j. 22 Co 180/2020-65, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 3. 6. 2020, č. j. 19 C 17/2020-32, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 1.516.395 Kč, představující náhradu za nucené omezení vlastnického práva žalobkyně jako pronajímatelky bytů s tzv. regulovaným nájemným, rozhodl o nákladech řízení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolaní není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
V rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18) a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017.
V projednávané věci dovolatelka uplatnila nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu dne 4. 2. 2020. Dovolatelka podala žalobu s odstupem více než 13 let od ukončení protiústavní regulace nájemného, a neuvedla ani žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou nemohla svůj nárok uplatnit dříve. Uzavřel-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně), že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. Oproti mínění dovolatelky není závažnou okolností bránící v uplatnění daného nároku samotná rozkolísanost rozhodovací praxe soudů. Postup dovolatelky, která vyčkala na okamžik, kdy si bude jistá jakým způsobem a v jaké výši se má svého nároku domáhat, již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“. Nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na „vhodný“ okamžik k podání žaloby (několik let po promlčení nároku). Nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného; otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14. I přesto podala dovolatelka žalobu až v roce 2020.
S přihlédnutím k uvedenému lze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Na tomto závěru nic nemění ani dovolatelkou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje závěrům z nich vyplývajícím a nalézací soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s obsahem této judikatury náležitě vypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu