ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2397.2019.1
2
3
sp. zn. 27 Cdo 2397/2019-780
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera, v právní věci žalobce GeneProof a. s. , se sídlem v Brně, Vídeňská 101/119, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 26981947, zastoupeného Mgr. Michaelou Kubíkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Bohunická 517/55, PSČ 619 00, proti žalovanému J. W. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Mařákova 263/3 PSČ 160 00, o zaplacení 1.173.479,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 90/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 183/2018-733, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 16.117,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 37 Cm 90/2012-705, zamítl žalobu o zaplacení 1.111.479,50 Kč a 62.000 Kč spolu s úroky z prodlení (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení a o znalečném (výroky III. a IV.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (první výrok), změnil je ve výroku IV. (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním otevřená otázka, zda je civilní soud vázán i zprošťujícím rozsudkem trestního soudu, nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
[5] Odvolací soud totiž výslovně uzavřel, že pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2017, č. j. 2 T 30/2016-956, není vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. (viz odst. 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedeným rozsudkem toliko provedl důkaz a poté z tohoto důkazu, ve spojení s dalšími důkazy, vycházel při posouzení otázky, zda společnost W. & D. měla za dovolatelem pohledávku, či zda šlo o pohledávku fiktivní (smyšlenou). V tomto postupu lze jen stěží spatřovat porušení §135 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel ve skutečnosti brojí toliko proti hodnocení důkazů provedenému odvolacím soudem (maje za to, že výsledek dokazování měl být odlišný); přehlíží však, že hodnocení důkazů nelze dovoláním zpochybnit (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[6] Taktéž otázku „přezkoumatelnosti“ rozsudku soudu prvního stupně posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 40/2016).
[7] V projednávané věci nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebránily dovolateli v uplatnění jeho práv; dovolatel v odvolání proti tomuto rozhodnutí mohl náležitě použít (a také použil) konkrétní odvolací důvody, jimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval.
[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu