ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2619.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2619/2020-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce S. p. O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) K. D. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, 2) M. T. , narozené XY, zastoupené Mgr. Ondřejem Sekaninou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1567/23, PSČ 140 00, 3) J. F. , narozenému XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, 4) M. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Rostislavem Pekařem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, PSČ 110 00, a 5) K. F. J. , narozenému XY, bytem XY o, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o zaplacení 1.773.408.706 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 65/2018, o dovolání prvního, čtvrtého a pátého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2020, č. j. 5 Cmo 27/2020-408, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě dne 14. 2. 2018 se žalobce (akciová společnost) domáhá zaplacení 1.773.408.706 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, již žalovaní (bývalí členové představenstva žalobce) měli způsobit žalobci tím, že v rozporu s požadavky péče řádného hospodáře předčasně splatili úvěr ze smlouvy o syndikovaném úvěru ze dne 14. 2. 2006 a následně za žalobce uzavřeli novou úvěrovou smlouvu s jediným akcionářem žalobce (společností N. W. R. B. V.), ve které sjednali mnohem vyšší úrokovou sazbu. Škoda spočívá v rozdílu, který musel žalobce doplatit na úrocích z důvodu vyšší úrokové sazby.
[2] První a pátý žalovaný (společně) a čtvrtý žalovaný vznesli (dne 25. 5. 2018 a dne 23. 4. 2018), současně s prvním úkonem v řízení – vyjádřením k žalobě – námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. Podle prvního a pátého žalovaného (s bydlištěm ve Spolkové republice Německo) a čtvrtého žalovaného (s bydlištěm v Nizozemském království) jsou v souladu s článkem 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“ či „nařízení“) příslušné pro každého z nich soudy státu dle jejich bydliště (tedy pro prvního a pátého žalovaného soudy německé a pro čtvrtého žalovaného soudy nizozemské).
[3] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 11. 2019, č. j. 28 Cm 65/2018-319, námitky nedostatku pravomoci a příslušnosti soudů České republiky zamítl.
[4] Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání prvního, čtvrtého a pátého žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podali první, čtvrtý a pátý žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovoláním otevřenou otázku výkladu článků 20 až 23 nařízení Brusel I bis odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) a z ní vycházející judikaturou Nejvyššího soudu, z nichž se podává, že:
1/ Pracovní smlouvy mají jisté zvláštnosti v tom, že vytváří trvalý vztah, který zaměstnance zařazuje do rámce určité organizace provozu podniku či zaměstnavatele, a v tom, že jsou lokálně svázány s místem výkonu činností, které určuje použití kogentních právních ustanovení a kolektivních smluv.
2/ Pojem „zaměstnanec“ musí být vymezen podle objektivních kritérií, která charakterizují pracovní poměr se zohledněním práv a povinností dotčených osob.
3/ Základní charakteristikou pracovního poměru je okolnost, že osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu.
4/ Jedním z předpokladů pracovního poměru je tedy vztah podřízenosti mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem. Existence takového vztahu musí být posouzena v rámci každého konkrétního případu v závislosti na všech znacích a okolnostech charakterizujících vztahy, které existují mezi stranami.
5/ Přitom pojmy „zaměstnanec“ a „individuální pracovní smlouva“ musí být vykládány autonomním způsobem, který bude společný všem členským (smluvním) státům.
6/ Při posouzení vztahu podřízenosti může být například zohledněno, zda osoba vykonávající funkci člena statutárního orgánu vlastní podíl v obchodní korporaci v míře dostatečné pro to, aby mohla „nezanedbatelným“ způsobem ovlivňovat osoby mající pravomoc dávat jí pokyny a kontrolovat jejich provádění.
7/ Obecné pokyny pro nasměrování obchodní činnosti společnosti, které ředitel obdrží od akcionářů společnosti, kterou řídí, nejsou znakem podřízenosti o nic více než zákonné prostředky kontroly na straně akcionářů, takže to, že akcionáři mají pravomoc odvolat ředitele společnosti, nemůže postačovat pro účely konstatování, že mezi ředitelem a společností je vztah podřízenosti.
Srov. zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 10. 9. 2015, ve věci C-47/14, Holterman Ferho Exploitatie BV proti Friedrich Leopold Freiherr Spies von Büllesheim , a ze dne 11. 4. 2019, ve věci C-603/17, Peter Bosworth, Colin Hurley proti Arcadia Petroleum Limited a další ; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3456/2019.
[7] Odvolací soud v souladu s výše uvedenými hledisky (předestřenými Soudním dvorem), přihlížeje k okolnostem projednávané věci, posuzoval, zda dovolatelé byli, jakožto členové představenstva žalobce, v podřízeném vztahu k žalobci ve smyslu článků 20 až 23 nařízení Brusel I bis, a zda se na ně proto vztahuje jurisdikční ochrana poskytovaná označenými ustanoveními unijního práva. Jeho závěru, že tomu tak v poměrech projednávané věci (s ohledem na její okolnosti) není, nelze ničeho vytknout.
[8] Jak se podává z judikatury Soudního dvora, sama skutečnost, že členové představenstva podléhají (mohou podléhat) obecným pokynům akcionářů (valné hromady) týkajícím se „nasměrování společnosti“, že je výkon jejich funkce kontrolován prostřednictvím dozorčí rady či že mohou být příslušným orgánem společnosti odvoláni z funkce, nečiní ze vztahu mezi nimi a společností (založeného povoláním do funkce) vztah, v němž by byli podřízeni společnosti obdobně jako zaměstnanci, resp. nečiní z dovolatelů (jakožto členů statutárního orgánu společnosti) zaměstnance ve smyslu článku 20 až 23 nařízení Brusel I bis.
[9] Dovolatelé přehlížejí, že jsou to právě členové statutárního orgánu, jejichž prostřednictvím se tvoří a projevuje vůle přičitatelná společnosti a kdo tak – cum grano salis – „zosobňuje“ společnost. Jinak řečeno, z pohledu tvorby vůle a vystupování (projevu vůle) navenek jsou to právě oni, kdo stojí ve společnosti nejvýše, a to bez ohledu na existenci zákonných či stanovami zřízených kontrolních mechanismů. Jurisdikční ochrana poskytovaná zaměstnancům jakožto slabší straně vztahu založeného individuální pracovní smlouvou jim nepřísluší, nejsou-li in concreto dány (spíše výjimečné) okolnosti, které vztah mezi společností a členy jejího statutárního orgánu natolik přibližují postavení „klasického“ zaměstnance, že je třeba jim poskytnout totožnou ochranu.
[10] V poměrech projednávané věci takovou okolnost nepředstavuje ani pracovní smlouva, kterou měl mít jeden ze žalovaných uzavřenou s mateřskou společností žalobce, a to již proto, že v projednávané věci nejde o spor z této pracovní smlouvy a žalobcem není mateřská společnost jakožto zaměstnavatel.
[11] Taktéž otázku výkladu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis odvolací soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora a Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli (členu statutárního orgánu) z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), resp. článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
2) Pokud jde o pojem „místo“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I (článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis), kde závazek, který je předmětem žaloby, byl nebo měl být splněn, je třeba rozlišovat, zda uvedená žaloba spadá pod článek 5 odst. 1 písm. a), nebo pod článek 5 odst. 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I [článek 7 odst. 1 písm. a), nebo článek 7 odst. 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I bis].
3) Podle hierarchie, která byla v písm. c) tohoto ustanovení zavedena mezi písmeny a) a b), se pravidlo pro určení příslušnosti upravené v článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I [článku 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis] může uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I [článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis].
4) Pokud povinnost charakteristická pro právní vztah existující mezi jednatelem (členem statutárního orgánu) a řízenou společností předpokládá určitou činnost za odměnu, je třeba tuto činnost kvalifikovat jako „poskytování služeb“ ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I [článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis].
5) Podle článku 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I [článku 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis] „místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, musí být vykládáno jako místo hlavního poskytování služeb.
6) Místem hlavního poskytování služeb (povinnosti vykonávat funkci člena statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře) je místo skutečného sídla společnosti (místo, kde, resp. odkud člen statutárního orgánu společnost skutečně řídil).
7) Místo hlavního poskytování služeb musí být – pokud možno – vyvozeno z ustanovení samotné smlouvy.
8) Neurčí-li místo hlavního poskytování služeb smlouva, soud ověří, zda nelze místo hlavního poskytování služeb odvodit ze stanov společnosti nebo z nějakého jiného dokumentu definujícího povinnosti jednatele (člena statutárního orgánu) vůči uvedené společnosti.
9) Pokud ani stanovy společnosti ani žádný jiný dokument definující povinnosti jednatele (člena statutárního orgánu) vůči uvedené společnosti neumožňují určit hlavní místo poskytování služeb, je třeba zohlednit skutečnost, že uvedené služby byly poskytovány na účet uvedené společnosti.
10) Při neexistenci odchylných ustanovení ve stanovách společnosti nebo v jiném dokumentu, soudu rozhodujícímu ve věci přísluší určit místo, kde jednatel (člen statutárního orgánu) skutečně převážně vykonával činnost na základě smlouvy, za podmínky, že poskytování služeb na dotčeném místě nebylo v rozporu s vůlí smluvních stran, která vyplývá z toho, co mezi sebou sjednaly. Za tím účelem lze zohlednit zejména čas strávený na místě a význam tam vykonávané činnosti, přičemž vnitrostátní soud musí určit svoji příslušnost s ohledem na předložené důkazy.
Srov. rozsudek Soudního dvora ve věci C-47/14, Holterman , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2913/2020 (a tam citovaná rozhodnutí).
[12] Závěru odvolacího soudu, podle něhož je žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, způsobené porušením povinností při výkonu funkce člena představenstva, nárokem ze smlouvy o poskytování služeb ve smyslu článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, a že místem, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, je faktické sídlo společnosti (odkud společnost byla skutečně řízena), přičemž pro jeho určení je významné i ujednání ve smlouvách o výkonu funkce všech dovolatelů (podle kterých je místem výkonu funkce Ostrava), nelze [z pohledu výše předestřeného výkladu článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis] ničeho vytknout.
[13] Na řečeném pak ničeho nemění ani dovolateli zdůrazňovaná okolnost, že žalobou zpochybňovaná rozhodnutí představenstva, kterými měla být společnosti způsobena škoda (jejíž náhrady se touto žalobou domáhá), byla přijata na zasedání v Amsterodamu. Jak se podává z ustálené judikatury Soudního dvora (jejíž závěry Nejvyšší soud ve své judikatuře respektuje a přejímá), pro určení (mezinárodní a místní) příslušnosti podle článku 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis je rozhodné „místo hlavního poskytování služeb“ (jimž byla v projednávané věci Ostrava), nikoliv jiná místa, kde služba byla (mohla být) také poskytována (např. kde rozhodnutí představenstva mohlo také být přijato).
[14] Ostatně akceptace dovolateli předestíraného názoru by činila mezinárodní a místní příslušnost soudů závislou na nahodilé okolnosti (kde in concreto bylo přijato určité rozhodnutí představenstva či projevena vůle přičitatelná společnosti), což přímo odporuje jednomu z hlavních cílů nařízení Brusel I bis, jímž je vytvoření vysoce předvídatelných pravidel pro určování (mezinárodní i místní) příslušnosti (srov. úvodní ustanovení nařízení Brusel I bis).
[15] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu