ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3443.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3443/2020-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky Z. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, PSČ 160 00, za účasti PAMCO, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 28/241, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 49614151, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, PSČ 440 01, o zaplacení 411.411 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 ECm 119/2012, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 373/2013-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit PAMCO, spol. s r.o., na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.711,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2013, č. j. 28 ECm 119/2012-51, zamítl návrh navrhovatelky, aby společnosti PAMCO, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 49614151 (dále též jen „společnost“), bylo uloženo zaplatit navrhovatelce 411.411 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. 14 Cmo 373/2013-87, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že společnosti uložil povinnost zaplatit navrhovatelce 338.188,40 Kč, jinak je ve zbývajícím rozsahu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[3] K dovolání společnosti Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 29 Cdo 2873/2015-118, zrušil usnesení odvolacího soudu v části výroku ve věci samé, jímž odvolací soud vyhověl návrhu (co do částky 338.188,40 Kč), a ve výroku o nákladech řízení.
[4] Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 17. 9. 2018, č. j. 14 Cmo 373/2013-178, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že uložil společnosti povinnost zaplatit navrhovatelce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí 82.910,70 Kč a ve zbylé části, ohledně zamítnutí částky 255.277,70 Kč, je potvrdil (první výrok) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
[5] Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, doplnil dokazování a následně posuzoval délku lhůty „bez zbytečného odkladu“, upravenou v §150 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a podrobně odůvodnil, proč v projednávané věci lhůta uplynula dne 20. 7. 2012. Proto přiznal navrhovatelce úroky z prodlení za období od 21. 7. 2012 do 8. 8. 2012.
[6] Proti vyhovujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala společnost v pořadí druhé dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2019, č. j. 27 Cdo 162/2019-208, usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) podle §243e odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[7] Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným k řešení otázky hmotného práva, „kdy a na základě jakých skutečností lze osobu, které svědčí některý z důvodů dědění po zůstaviteli, mít za dědice, o jehož dědickém právu není pochyb“, již odvolací soud posoudil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013.
[8] Nejvyšší soud vysvětlil, že „za dědice, o jehož dědickém právu není pochyb (a jehož lze považovat za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví a tudíž i osobu oprávněnou žádat po dlužníku plnění patřící do dědictví), lze považovat toho, kdo patří mezi dědice ze zákona, až od chvíle, kdy jej dědický soud vyrozumí o jeho dědickém právu a kdy mu již marně uplyne lhůta k odmítnutí dědictví (popř. kdy prohlásí, že dědictví neodmítá), a to za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo ke sporu o jeho dědické právo, popřípadě že spor o jeho dědické právo byl již vyřešen.“
[9] Vrchní soud v Praze následně svým usnesením ze dne 9. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 373/2013-234, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. co do zamítnutí zbývající částky 82.910,70 Kč potvrdil, výrok II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení společnosti činí částku 66.150,70 Kč, ve zbytku jej potvrdil (první výrok), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i o nákladech odvolacích a dovolacích řízení (druhý výrok).
[10] Odvolací soud, vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, doplnil dokazování provedením důkazu protokolem, sepsaným dne 16. 7. 2012, z dědického spisu vedeného Okresním soudem pro Prahu – západ pod sp. zn. 20 D 135/2012 (na č. l. 151 dědického spisu), z něhož se podává, že jako dědičky ze zákona přicházely v úvahu navrhovatelka jakožto pozůstalá manželka a dvě pozůstalé dcery zůstavitele (K. V. a A. V.), jež byly o dědickém právu vyrozuměny a jež dle tohoto protokolu prohlásily, že dědictví neodmítají. Tímto považoval odvolací soud dokazování za dostatečné a dospěl na jeho základě k závěru, že okruh dědiců, o jejichž dědickém právu nebylo pochyb a kteří byli tudíž oprávněni přijmout vypořádací podíl, byl postaven najisto dne 16. 7. 2012.
[11] Následně odvolací soud posuzoval délku lhůty „bez zbytečného odkladu“ upravenou v §150 odst. 3 obch. zák. Vzhledem k tomu, že se společnost o tom, kdo je oprávněn přijmout vypořádací podíl, dozvěděla dopisem navrhovatelky ze dne 31. 7. 2012 (doručeným společnosti dne 2. 8. 2012), včetně údajů potřebných k provedení bezhotovostní platby, a dne 8. 8. 2012, ve lhůtě stanovené navrhovatelkou, zaplatila, nedostala se tak do prodlení. Zároveň též nezanedbala ani povinnost vyvinout jako dlužník aktivitu ke zjištění rozhodných skutečností pro vyplacení vypořádacího podílu, neboť to za dané situace nebylo z její strany již potřebné.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
[13] Otázku splatnosti pohledávky z titulu vypořádacího podílu po zemřelém společníku odvolací soud zodpověděl v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve výše označených kasačních rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 2873/2015 a sp. zn. 27 Cdo 162/2019, jakož i v souladu s další (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména výše zmíněný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, či např. rozsudek ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016).
[14] Poukazuje-li dovolatelka na „institut soluční úschovy ve smyslu §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013“ (dále jen „obč. zák.“), přehlíží, že nebyla-li pohledávka dědiců zemřelého společníka splatná, nebylo ani důvodu, aby společnost plnila do úřední úschovy.
[15] Zdůrazňuje-li pak dovolatelka okolnost, že podíl ve společnosti náležel do společného jmění manželů, přehlíží, že byť společné jmění manželů zaniká smrtí jednoho z manželů (§149 odst. 1 obč. zák.), jeho vypořádání probíhá dle §175l odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, až v rámci řízení o dědictví. V něm soud stanoví rozsah a hodnotu majetku tvořícího společné jmění manželů (zpětně ke dni smrti jednoho z manželů) a dále též způsob jeho vypořádání, tedy co z majetku bude spadat do dědictví a co připadne pozůstalému manželovi. Byť tedy společnost mohla (jak dovolatelka zdůrazňuje) v obecné rovině předpokládat i to, že dovolatelka jakožto manželka zesnulého společníka může být ve výsledku osobou oprávněnou k vyplacení vypořádacího podílu i proto, že podíl ve společnosti spadal do společného jmění manželů, ke stanovení rozsahu společného jmění manželů a k jeho vypořádání i ve vztahu k (ostatním) dědicům došlo až v rámci samotného projednání dědictví, a to dne 29. 7. 2013 (srov. č. l. 297 dědického spisu).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li navrhovatelka, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu