ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3447.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3447/2020-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně H. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, PSČ 130 00, proti žalovanému M. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 608/10, PSČ 110 00, o určení společníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 17/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 14 Cmo 298/2019-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 80 Cm 17/2017-153, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je jedinou společnicí společnosti L., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti odvolacího soudu se podává, že poučení účastníků řízení podle §213b odst. 1 (§118a odst. 2) o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.
[5] Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010, či usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3496/2016.
[6] Námitka dovolatelky, že odvolací soud ji v rozporu s poučovací povinností neseznámil se svým odlišným právním hodnocením smlouvy o bezúplatném převodu obchodního podílu uzavřené mezi dovolatelkou a žalovaným (dále jen „smlouva“), znemožnil jí se ke změně právní kvalifikace vyjádřit a tím ji zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak proto, že postup odvolacího soudu – který nepřistoupil k poučení dovolatelky podle §118a odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy měl účastníky uvedená tvrzení a provedené důkazy za dostatečné k objasnění skutkového stavu věci – je plně v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
[7] Poukaz dovolatelky na nález ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18, není přiléhavý, neboť Ústavní soud v něm přezkoumával postup odvolacího soudu, který odlišně od soudu prvního stupně posoudil otázku platnosti smlouvy. O tuto situaci v projednávané věci nejde.
[8] V projednávané věci soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo domáhat se vrácení daru dle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť v případě smlouvy nešlo o darování. Nadto pak – v obecné rovině (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005) – připustil možnost aplikace §630 obč. zák. na vztah ze smlouvy o darování obchodního podílu, ovšem konstatoval, že v poměrech projednávané věci podmínky hypotézy zmíněného ustanovení nebyly naplněny.
[9] Odvolací soud smlouvu kvalifikoval jako darovací, přičemž – odkazuje rovněž na rozsudek sp. zn. 29 Odo 266/2005 – připustil analogickou aplikaci §630 obč. zák. na smluvní vztah mezi dovolatelkou a žalovaným, ve shodě se soudem prvního stupně však uzavřel, že „právní skutečnost hrubého porušení dobrých mravů“ dle hypotézy §630 obč. zák. „nenastala“.
[10] I přes (částečně) rozdílné právní posouzení smlouvy tak soudy dospěly k shodnému závěru, podle něhož podmínky pro vrácení daru v projednávané věci nebyly naplněny. Tento závěr, který byl důvodem k zamítnutí žaloby, navíc dovolatelka v dovolání nenapadá, a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu