ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3620.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 3620/2019-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelů a) L. G. , narozeného XY, bytem XY, a b) J. Š. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ondřejem Preussem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1189/29, PSČ 130 00, za účasti Stavebního bytového družstva XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Eduardem Belšánem, advokátem, se sídlem v Lánech, Berounská 107, PSČ 270 61, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů a rozhodnutí představenstva, o určení neplatnosti voleb do shromáždění delegátů a o určení, že se na část stanov hledí, jako by nebyly přijaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 168/2016, o dovolání Stavebního bytového družstva XY proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 6 Cmo 113/2019-230, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 1. 2019, č. j. 18 Cm 168/2016-176, určil, že usnesení shromáždění delegátů Stavebního bytového družstva XY (dále též jen „družstvo“) ze dne 16. 6. 2016 jsou neplatná (výrok I.), určil neplatnost usnesení schvalujícího volební řád družstva ze dne 16. 6. 2016 „(VR-02/2007)“ [výrok II.], zamítl „žalobu“ o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva o vyhlášení voleb delegátů do shromáždění delegátů družstva na 6. 3. 2017 - 2. 5. 2017 (výrok III.), zamítl „žalobu“ o určení neplatnosti voleb do shromáždění delegátů družstva konaných ve dnech 6. 3. 2017 - 2. 5. 2017 (výrok IV.), zamítl „žalobu“ o určení, že se na čl. 13 odst. 1 písm. m) a čl. 19 odst. 1 písm. k) stanov družstva hledí, jako by nebyly přijaty (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.).
[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvoláním navrhovatelů a družstva rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. ve vztahu mezi navrhovatelem a) a družstvem, změnil je ve výroku II. ve vztahu mezi navrhovatelem a) a družstvem tak, že návrh zamítl, a ve vztahu mezi navrhovatelem b) a družstvem ve výroku I. a II. je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku III., IV., V. a VI. a rozhodl, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
[4] Podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Právě o tento případ jde v posuzované věci ve vztahu k části prvního výroku a ve vztahu ke druhému výroku dovoláním napadeného rozhodnutí, kterými odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[6] Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázky zániku členství navrhovatele a) v družstvu, právního zájmu na požadovaném určení, zda je možné zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pouze vůči jednomu z účastníků, zda je možné v zájmu právní jistoty po více než 3 letech zrušit zpětně usnesení schůze delegátů při absenci identifikace těchto usnesení a zda je v rozporu s principem právní jistoty „a zároveň při současném respektu k zásadě autonomie vůle přistoupit k ochraně tvrzeného práva jednotlivce při současném poškození práv blíže neurčeného okruhu osob“, opomíjí, že na řešení těchto otázek napadený rozsudek nespočívá.
[7] Odvolací soud totiž založil napadené rozhodnutí (stejně jako soud prvního stupně) pouze na závěru o neusnášení schopnosti shromáždění delegátů konaném dne 16. 6. 2016 (v části prvního výroku, ve které potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně) a na závěru o nadbytečnosti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (v části prvního výroku, ve které rozhodnutí soudu prvního stupně změnil). Tyto závěry dovolatel nenapadá, a tudíž je dovolacímu přezkumu ani neotevírá.
[8] Podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 291/2020).
[9] Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v předmětném řízení jsou posuzovány převážně statusové otázky právnické osoby [§85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních], proto účastenství v řízení se řídí §6 citovaného zákona a ve věci samé se rozhoduje usnesením (§25 odst. 1 z. ř. s.).
[10] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu