ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.469.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 469/2020-827
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Ivo Waldera a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Červeném Kostelci, Dvořáčkova 1177, PSČ 549 41, o zaplacení 1.474.231 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 228/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 212/2018-782, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 212/2018-782, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cm 228/2012-729, ve výrocích II. a III. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Společnost M. T. (dále též jen „společnost“) se žalobou ze dne 2. 11. 2012 domáhá zaplacení 1.474.231 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tím, že si žalovaný ve funkci jednatele společnosti v rozporu s péčí řádného hospodáře vyplatil „superhrubou mzdu odpovědného zástupce“ dle smlouvy o výkonu funkce odpovědného zástupce ze dne 3. 7. 2006 a mimořádné a roční odměny za roky 2008 až 2011 a zálohu na odměnu za rok 2011 podle pracovní smlouvy ze dne 3. 7. 2006.
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cm 228/2012-729, zastavil řízení o zaplacení 39.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení 1.435.231 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti rozsudkem ze dne 31. 7. 2019, č. j. 6 Cmo 212/2018-782, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Přitom vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Jediným společníkem společnosti je město XY. Žalovaný byl jednatelem společnosti od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2011.
2) Dne 6. 6. 2006 žalovaný uzavřel se společností smlouvu o výkonu funkce jednatele.
3) Dne 3. 7. 2006 žalovaný uzavřel se společností pracovní smlouvu „na operativní činnost manažerského typu“, ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 10. 2010 (dále též jen „smlouva o funkci ředitele“), na niž navazovaly smlouvy o mzdě uzavírané „na příslušná období“, a pracovní smlouvu „na činnost odpovědného zástupce“.
4) Žalovaný prováděl podle smlouvy o funkci ředitele převážně jiné činnosti než činnost jednatele, neboť šlo o činnosti provozní a ekonomické, v nichž neuplatňoval řídící činnost. Otázka platnosti smlouvy o funkci ředitele byla jako předběžná otázka řešena v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 12/2016. V tomto řízení soud pravomocně rozhodl, že společnost má žalovanému uhradit za výkon funkce ředitele roční odměnu za rok 2011.
5) Starosta města XY jako jediný společník společnosti podepsal dodatek smlouvy o funkci ředitele ze dne 27. 10. 2010. Smlouvy o mzdě pro roky 2007 až 2011 byly vždy schváleny rozhodnutím rady města XY jako jediného společníka v působnosti valné hromady.
6) Společnost vyplatila žalovanému za činnost ředitele v roce 2008 mzdu ve výši 768.013 Kč, v roce 2009 mzdu ve výši 838.008 Kč a v roce 2010 mzdu ve výši 1.071.371 Kč, dále mu vyplácela mzdu za činnost odpovědného zástupce ve výši 9.000 Kč měsíčně a úplatu za činnost jednatele ve výši 1.000 Kč měsíčně.
[5] Na takto ustaveném základě odvolací soud konstatoval, že společnost měla nárok na náhradu škody ve výši 213.000 Kč, neboť vyplacením této částky podle neplatné smlouvy „na činnost odpovědného zástupce“ ze dne 3. 7. 2006 za činnost „bez reálné protihodnoty pro společnost“, která nebyla vykonávána, žalovaný porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Uložit žalovanému „platební povinnost … však přesto nelze, neboť … zanikla tato pohledávka žalobkyně jednostranným započtením žalovaného proti jeho pohledávce vůči žalobkyni na roční odměnu za rok 2011, jež žalovaný učinil podáním ze dne 11. 3. 2014“. Odkázal při tom na výsledek řízení ve věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 12/2016.
[6] Dále dovodil, že společnost nemá nárok na náhradu škody vzniklé výplatou plnění podle smlouvy o funkci ředitele, protože se jednalo o plnění poskytnutá oprávněně za činnosti odlišné od činnosti jednatele společnosti. Jestliže otázka platnosti smlouvy o funkci ředitele byla jako předběžná otázka vyřešena v jiném soudním řízení, jehož účastníky byly „obě strany předmětného sporu“, je nutné „pro účely rozhodnutí odvolacího soudu též vycházet z řešení předběžné otázky“.
[7] Mimořádné a roční odměny byly sjednány ve smlouvách o mzdě. Jelikož žalovaný byl zaměstnancem společnosti, měl podle odvolacího soudu právo (jako každý zaměstnanec) na mimořádné odměny vyplývající z pracovního řádu, které nemusely být schvalovány podle §66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), jediným společníkem společnosti.
[8] Roční odměny pro roky 2008 až 2010 byly vždy schváleny rozhodnutím jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady v tom rozsahu, jak byly sjednány ve smlouvách o mzdě (tj. 58 % z vyplacených mezd pro rok 2008, 63 % z vyplacených mezd pro rok 2009 a 65 % z vyplacených mezd pro rok 2010). „Do základu pro výpočet ročních odměn v tom kterém roce byly v souladu se smlouvou, tj. po právu, zahrnuty všechny vyplacené mzdové nároky, tedy i mimořádné a roční odměny, neboť i ty jsou součástí mzdy, i ty byly vyplaceným mzdovým nárokem.“
[9] Vyplatil-li si žalovaný přesto odměnu vyšší, než jaká mu jako řediteli náležela, vznikla by společnosti za žalovaným nikoli pohledávka na náhradu škody způsobené porušením péče řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele, nýbrž pohledávka na vrácení vyplaceného plnění podle §331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zákoník práce“). V takovém případě by nedošlo „ke zmenšení rozsahu majetku, ale ke změně ve struktuře majetku společnosti“.
[10] Jinak je tomu ale u „zákonných odvodů, kde by pohledávka vůči zaměstnanci na vrácení plnění, byly-li výplaty neoprávněné, dána nebyla …“ Protože mimořádné i roční odměny vyplácené žalovanému jako řediteli měly řádný smluvní podklad (pracovní smlouvu), protože k výplatám mimořádných odměn nebylo zapotřebí souhlasu jediného společníka, jelikož šlo o odměny vyplácené všem zaměstnancům podle pracovního řádu (a žalovaný jako ředitel zaměstnancem byl), a protože odvolací soud neshledal, že by žalovaný jako jednatel dal u ročních odměn pokyn k výplatě (či dopustil výplatu) nad rámec toho, co mu po právu náleželo, tak škoda společnosti – spočívající v zákonných odvodech z odměn vyplacených podle mínění žalobkyně neoprávněně, podle odvolacího soudu však oprávněně – nevznikla.
[11] Společnost nemá právo ani na vrácení vyplacené zálohy na odměnu za rok 2011. Odvolací soud je totiž vázán pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 38 Cm 12/2016, podle něhož žalovanému roční odměna za rok 2011 náležela; o již vyplacenou zálohu snížil v uvedeném řízení žalovaný (tam v postavení žalobce) svůj nárok, který byl soudem uznán důvodným.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice otázek (posuzováno podle obsahu), zda:
1) je možné posoudit jednostranné započtení odkazem na jiné řízení, „kdy ale uvedený nárok předmětem tohoto jiného řízení vůbec nebyl“,
2) plnění podle smlouvy o funkci ředitele vyžadovala schválení jediného společníka společnosti podle §66 odst. 3 obch. zák. a
3) jde o zaviněné porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce podle §66 odst. 3 obch. zák., vyplatí-li si jednatel schválenou procentuální odměnu i ze „zjevně neoprávněného nároku“.
[13] Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož pohledávka na náhradu škody způsobené žalovaným jako jejím jednatelem porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře spočívajícím ve výplatě plnění podle neplatné smlouvy „na činnost odpovědného zástupce“ ze dne 3. 7. 2006 zanikla jednostranným započtením. Odvolací soud se spokojil s pouhým odkazem na výsledek řízení ve věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 12/2016, aniž se existencí pohledávky žalovaného použité k započtení vůbec zabýval. Pohledávka žalovaného použitá k započtení ostatně ani nebyla předmětem odkazovaného řízení. To samé ostatně platí též o vyplacené záloze na odměnu za rok 2011.
[14] Citujíc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), dovolatelka brojí také proti závěru odvolacího soudu, podle něhož k výplatě plnění podle smlouvy o funkci ředitele nebylo zapotřebí souhlasu jediného společníka. Rozporuje též správnost závěru o tom, že do základu pro výpočet ročních odměn lze zahrnout též mimořádné odměny vyplácené bez tohoto souhlasu.
[15] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání společnosti odmítl, nebo aby je zamítl.
[17] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení v pořadí druhé z dovolatelkou formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť zčásti přijaté po vydání napadeného rozhodnutí).
[18] Podle §66 odst. 3 obch. zák. lze jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce.
[19] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že ustanovení §66 odst. 3 obch. zák. dopadá na všechna plnění poskytovaná členu orgánu v souvislosti s výkonem funkce, na něž neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, popř. ze smlouvy o výkonu funkce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2010, sp. zn. 27 Cdo 1355/2018, a judikaturu v něm citovanou).
[20] Pro řešení otázky, zda plnění podle smlouvy o funkci ředitele vyžadovala schválení jediného společníka společnosti podle §66 odst. 3 obch. zák., je tedy – ve vazbě na poměry projednávané věci – nezbytné přezkoumat, zda činnost vykonávaná žalovaným podle smlouvy o funkci ředitele spadala do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným.
[21] Možností podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se Nejvyšší soud zabýval již v R 35/2019, z něhož se podává, že:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení §2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce.
3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v §66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje (§2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
6) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
[22] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolega ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 24/2020“), nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018., sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
[23] Přitom platí, že otázku, zda je předmětem smluvního ujednání člena statutárního orgánu a obchodní korporace výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, je třeba posuzovat podle skutečné vůle stran (viz §266 odst. 1 obch. zák. a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). Z uvedeného plyne závěr, podle něhož uzavře-li jednatel se společností s ručením omezeným smlouvu, ve které se pro společnost zavázal vykonávat určitou činnost, nelze pro účely posouzení toho, zda tato činnost spadá do náplně funkce (působnosti) jednatele, vycházet pouze z toho, jak ji strany smlouvy označily (z textace smlouvy). Jen z toho, že činnosti takového jednatele jsou označeny ve více listinách odlišně, nelze dovozovat, že jde o rozdílné činnosti.
[24] Vyšel-li odvolací soud v projednávané věci z řešení předběžné otázky, jak k němu dospěl Krajský soud v Hradci Králové v pravomocném rozsudku ze dne 18. 5. 2017, č. j. 38 Cm 12/2016-187 (potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 193/2017-226), aniž se sám blíže zabýval tím, jaké činnosti měl žalovaný podle smlouvy o funkci ředitele vykonávat a zda tyto činnosti skutečně (ne)spadají do působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným (k vymezení náplně funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace srov. např. R 24/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
[25] Řečené platí o to více, že rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 193/2017-226 byl (byť až po vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu) zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, č. j. 27 Cdo 4319/2018-262, a to právě kvůli nedostatečnému posouzení povahy činnosti, k níž se žalovaný zavázal ve smlouvě o funkci ředitele.
[26] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z hlediska kritérií uvedených v R 24/2020 je zcela nedostatečný závěr soudu prvního stupně, na který odvolací soud odkázal a podle něhož žalovaný podle smlouvy o funkci ředitele prováděl převážně jiné činnosti než činnost jednatele, neboť šlo o činnosti provozní a ekonomické, v nichž neuplatňoval řídící činnost.
[27] Jelikož povaha činnosti, k níž se žalovaný zavázal ve smlouvě o funkci ředitele, dosud není vyjasněna, je závěr odvolacího soudu, podle něhož k výplatám mimořádných odměn nebylo zapotřebí souhlasu jediného společníka společnosti, přinejmenším předčasný. Neobstojí proto (zatím) ani další závěr odvolacího soudu o správnosti stanovení základu pro výpočet ročních odměn, do něhož žalovaný mimo jiné zahrnul též mimořádné odměny neschválené jediným společníkem společnosti. Není-li základ pro výpočet ročních odměn postaven na jisto, nelze určit výši roční odměny za rok 2011, a tudíž ani platnost odvolacím soudem uznaného zápočtu, včetně existence povinnosti žalovaného vrátit společnosti zálohu na tuto odměnu.
[28] Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[29] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem a §226 odst. 1 o. s. ř.).
[30] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu