ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.754.2020.2
sp. zn. 27 Cdo 754/2020-169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně VIAMILK a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Zemědělská 897/5, PSČ 500 03, identifikační číslo osoby 28764871, zastoupené JUDr. Kristýnou Oberfalcerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 64/3, PSČ 150 00, proti žalované Mlékárně Kunín a. s. , se sídlem v Kuníně č. p. 291, PSČ 742 53, identifikační číslo osoby 45192294, zastoupené JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 C 38/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2019, č. j. 7 Co 20/2019-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2019, č. j. 7 Co 20/2019-142, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2019, č. j. 7 C 38/2016-102, ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 8. 6. 2016 se žalobkyně na žalované domáhá zdržení se neoprávněné výroby a neoprávněného obchodního odbytu a distribuce výrobků „Termix kakao“, „Termix vanilka“, „Termix MAXI kakao“ a „Termix MAXI vanilka“ v žalobě specifikovaném provedení (dále též jen „výrobky Termix“) a písemné omluvy v jednom celostátně vydávaném deníku v českém jazyce ve formátu A4.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 7 C 38/2016-102, žalobu v celém rozsahu zamítl (výroky I. až VI.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII.).
[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaná, za niž jednal A. T., v roce 2007 oslovila P. Š. a objednala si od něj zpracování grafického návrhu na obalovou fólii výrobků Termix (dále též jen „grafický návrh“), a to „za úplatu, avšak bez konkrétně stanovené výše ceny, když dle zavedené obchodní praxe žalované byla konkrétní výše stanovena až na základě zpracovaného grafického návrhu, předem bylo stanoveno pouze rozmezí, následně se návrh žalované vyúčtoval a tato částka byla uvedena v uzavírané smlouvě“.
2) P. Š. grafický návrh vytvořil a předal žalované, která jej „odsouhlasila“.
3) P. Š. za zpracování grafického návrhu žalované nic nevyúčtoval ani s ní „licenční smlouvu neuzavřel“.
4) Obaly s grafickým návrhem „byly objednávány“ již od 4. 10. 2007 a s mírnými inovacemi jsou žalovanou pro výrobky Termix užívány dosud.
5) P. Š. o užívání grafického návrhu žalovanou věděl, ale nevadilo mu to. Žalovanou nikdy nevyzval, aby se zdržela užívání, neupozornil ji na porušování práv, nic vůči ní nepodnikal, práce pro žalovanou pro něj byla tzv. „srdeční záležitostí“.
6) Žalobkyně oslovila P. Š. ve věci možné spolupráce a dne 23. 2. 2012 spolu „uzavřeli“ licenční smlouvu, jejímž předmětem byla výhradní licence ke grafickému návrhu.
7) Žalobkyně dne 9. 9. 2014 „uzavřela“ podlicenční smlouvu ke grafickému návrhu s EKOMILK a. s.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že grafický návrh je grafickým dílem, které splňuje všechny legální pojmové znaky uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), přičemž se nejedná o tvůrčí zpracování jiného grafického díla. Autor P. Š. nevytvořil grafické dílo ke splnění svých povinností v rámci pracovněprávního vztahu, a tudíž v této věci nelze aplikovat §58 autorského zákona týkající se zaměstnaneckého díla.
[5] Podle soudu „na vztah mezi autorem P. Š. a žalovanou dopadá právní úprava obsažená v ust. §61 autorského zákona, neboť grafické dílo bylo P. Š. vytvořeno na základě objednávky žalované pro jí nově vyráběný produkt Termix … Žalovaná s P. Š. uzavřela ústně smlouvu, na základě které se P. Š. zavázal zhotovit pro žalovanou grafické dílo, které mělo být zobrazeno na výrobcích Termix, a to na obalové fólii tohoto produktu v tzv. vaničce, kdy produkt Termix měl být takto označený distribuován prostřednictvím obchodní sítě zákazníkům, a žalovaná se zavázala po předání grafického díla zaplatit P. Š. cenu díla, tato se měla odvíjet až od výsledného grafického návrhu a vyúčtování díla, jak byla zavedená obchodní praxe žalované. Žalovaná a P. Š. tak platně uzavřeli ústní formou smlouvu o dílo dle ust. §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen ‚obch. zák.’), přičemž cenu díla autor žalované nikdy nevyúčtoval. Žalované tak svědčí k užití předmětného grafického díla zákonná kvazilicence dle ust. §61 odst. 1 autorského zákona, jejíž rozsah je vymezen účelem smlouvy o dílo (užití díla na obalovém materiálu produktu Termix)“.
[6] Jelikož žalovaná užívá grafický návrh po právu, nemůže se žalobkyně domáhat ochrany podle §40 ve spojení s §41 autorského zákona. Případný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění „formou omluvy“ by podle soudu ani nemohl svědčit žalobkyni, ale toliko autorovi ve smyslu §41 ve spojení s §40 odst. 1 písm. e) bodu 1 autorského zákona, ve znění účinném do 19. 4. 2017.
[7] „Nad rámec“ soud dodal, že uzavřel-li P. Š. s žalobkyní licenční smlouvu, jednal v rozporu s dobrými mravy, jakož i s dobrými mravy soutěže, neboť poskytnutí licence bylo zcela účelové, když žalobkyně sama mléčné výrobky nevyráběla a následně poskytla podlicenci přímému konkurentovi žalované. Soud navíc shledal licenční smlouvu neplatnou, neboť ji P. Š. uzavřel v rozporu s §61 odst. 2 autorského zákona, když jednal v rozporu s oprávněným zájmem objednatelky (žalované).
[8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., V. a VII. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[9] Odvolací soud uvedl, že P. Š. „dílo vytvořil na základě objednávky žalované, kterou byl vymezen předmět díla, a že současně bylo jednáno o ceně díla, neboť sám autor P. Š. ve své výpovědi potvrdil, že cena za návrh designu se v rozhodné době pohybovala v rozmezí od 20.000 Kč do 30.000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že součástí ústní formou uzavřené smlouvy o dílo byl také způsob určení ceny díla. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že smlouva o dílo v ústní formě byla mezi P. Š. a žalovanou uzavřena. Skutečnost, že P. Š., jako zhotovitel, autor díla, posléze žalované, coby objednatelce díla, cenu díla nefakturoval, nezpůsobuje neplatnost uzavřené smlouvy o dílo a nemá ani dopad na vznik zákonné kvazilicence dle ustanovení §61 autorského zákona“.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, a to:
1) „jaké náležitosti musí mít stanovení ceny díla, resp. stanovení způsobu jejího určení ve smlouvě o dílo, uzavřené dle §536 obch. zák., aby taková smlouva byla uzavřena dostatečně určitě, a tím pádem platně?“.
[11] Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje dále v tom, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny otázky:
2) „je v souladu s oprávněnými zájmy objednatele ze smlouvy o dílo uzavřené dle §536 obch. zák. ve smyslu §61 odst. 2 autorského zákona, když tento objednatel po řadu let užívá autorské dílo, aniž by uhradil autorovi jako zhotoviteli ze smlouvy o dílo jakoukoli odměnu za jeho užívání?“ a
3) „může tzv. zákonná kvazilicence k užití autorského díla dle §61 odst. 1, 2 autorského zákona obstát souběžně vedle výhradní licence k užití autorského díla ve smyslu §46 a násl. autorského zákona svědčící jiné osobě?“.
[12] Podle dovolatelky odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, „nesprávně aplikoval §536 obch. zák., když tvrdil, že P. Š. uzavřel se žalovanou v ústní formě platnou smlouvu o dílo dle §536 obch. zák., na základě níž mu mělo být uděleno oprávnění k užívání autorského díla vytvořeného P. Š.“. Dovolatelka má za to, že „ústní dohoda uzavřená mezi A. T. jakožto zástupcem žalované a P. Š. neobsahovala dostatečně určité ujednání o ceně ani o způsobu jejího určení“.
[13] Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud „vůbec nezbýval argumentem žalované ohledně údajné účelovosti podlicenční smlouvy, uzavřené dne 9. 9. 2014 mezi žalobkyní a společností EKOMILK a. s. Je to přitom důležité pro posouzení toho, zda výrobky označené autorským dílem byly řádně užívány společností EKOMILK a. s., a tím pádem zda užívání téhož autorského díla žalovanou bylo v souladu se zákonem“.
[14] Odvolací soud podle dovolatelky „nesprávně dospěl k právnímu názoru, že žalované svědčí k užívání výrobků označených autorským dílem zákonná kvazilicence dle §61 odst. 1 autorského zákona, ačkoli nebyl mezi stranami sjednán účel užívání, tato kvazilicence není podložena oprávněnými zájmy žalované jako objednatelky a žalovaná autorské dílo po řadu let užívala, aniž by za něj zaplatila jakoukoli odměnu autorovi“.
[15] Dovolatelka nepovažuje za přípustné, aby jí autor díla udělil výhradní licenci ke grafickému návrhu a kromě toho ještě udělil jinou licenci ke grafickému návrhu někomu jinému. Její výhradní licence a současně kvazilicence svědčící žalované vedle sebe nemůžou obstát. V takovém případě musí mít přednost smlouva o výhradní licenci, která svědčí jí, jakožto silnější právní titul.
[16] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[17] Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně mimo jiné uvádí, že způsob určení ceny díla byl sjednán dostatečně určitě, neboť P. Š. měl konečnou odměnu za provedené grafické práce vyúčtovat v rámci dohodnutého rozmezí na základě předem známých kritérií (složitost, barevné podání, počet mutací apod.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je jako nedůvodné zamítl.
[18] Přípustnost dovolání nezakládá otázka 2), neboť již z její formulace je zřejmé, že se dovolatelka, dovolávajíc se ustanovení §61 odst. 2 autorského zákona, ve skutečnosti domáhá ochrany práv (zájmů) autora jako zhotovitele díla. Ustanovení §61 odst. 2 však bez jakýchkoliv pochybností chrání oprávněné zájmy objednatele (k tomu srov. též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2857/2019, body 38. až 40. odůvodnění).
[19] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky 3), neboť skutečnost, že nevýhradní licence získaná nabyvatelem před následným poskytnutím výhradní licence třetí osobě zůstává zachována, pokud není mezi autorem a nabyvatelem takové nevýhradní licence sjednáno jinak, vyplývá ze zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřipouštějícího ustanovení §47 odst. 4 autorského zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (pro poměry právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 srov. §2360 odst. 2 větu druhou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále též jen „o. z.“).
[20] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky 1), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[21] Rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 3 věty první o. z., Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle autorského zákona a obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[22] Podle §61 odst. 1 věty první autorského zákona je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak.
[23] Podle §536 obch. zák. smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odstavec 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (odstavec 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3).
[24] Podle §269 odst. 1 obch. zák. platí, že ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
[25] Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 27 Cdo 2857/2019 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákonná domněnka stanovená v §61 odst. 1 větě první autorského zákona se uplatní pouze tehdy, zaváže-li se autor jako zhotovitel ve smlouvě o dílo [srovnej §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), resp. §536 a násl. obch. zák.] vytvořit pro objednatele autorské dílo a neuzavřou-li strany zároveň licenční smlouvu podle §46 a násl. autorského zákona.
[26] Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož je žalovaná oprávněna grafický návrh užívat podle §61 odst. 1 věty první autorského zákona, neboť jej pro ni vytvořil autor na základě smlouvy o dílo uzavřené podle §536 a násl. obch. zák. (aniž byla mezi stranami zároveň uzavřena licenční smlouva).
[27] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Podstatnými částmi (náležitostmi) smlouvy o dílo uzavírané podle §536 obch. zák. jsou, vedle určení smluvních stran, vymezení díla (popřípadě předmětu díla) a určení ceny nebo vymezení způsobu jejího určení. Neobsahuje-li smlouva o dílo obě podstatné části, není platně uzavřena. Aby tak šlo o smlouvu o dílo, musí obsahovat, vedle určení díla, přímé nebo nepřímé určení ceny díla.
2) Cena díla je ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák. podstatnou částí smlouvy, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez dohody o ceně nebo způsobu jejího určení.
3) O projev vůle směřující k uzavření smlouvy o dílo bez určení ceny se však nejedná v situaci, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že cena díla bude činit odhadem 1.500.000 Kč až 2.000.000 Kč, přičemž přesná výše ceny díla bude stanovena až po faktickém provedení prací dle obvyklé ceny těchto prací. Uvedená dohoda neobsahuje projev vůle uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny, nýbrž směřuje ke způsobu určení ceny díla. Cena díla nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí smlouvy o dílo podle §269 odst. 1 a §536 odst. 3 obch. zák. a dohoda o ceně nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo.
4) Z ustanovení §536 odst. 3 obch. zák. vyplývá pro případ, že strany neprojeví vůli uzavřít smlouvu o dílo bez určení ceny, požadavek dohody o ceně díla nebo o její určitelnosti (srov. §546 odst. 1 větu druhou obch. zák.). Ve vztahu ke způsobu určení ceny díla pak právní teorie zastává názor, že možností dohody o způsobu určení ceny je celá řada a k tomu, aby byla smlouva uzavřena, je potřebné jen to, aby bylo možné způsobem uvedeným ve smlouvě dospět k tomu, jakou částku bude objednatel povinen zhotoviteli za řádně provedené dílo zaplatit.
5) Konkrétní způsob určení ceny díla, např. hodinovou sazbou vynásobenou odpracovaným počtem hodin apod., si musí účastníci sjednat při uzavírání smlouvy o dílo. Pouze na základě dohodnutého způsobu určení ceny díla může zhotovitel vyfakturovat cenu díla. Za způsob určení ceny díla však nelze považovat jednostranné vyúčtování ceny díla zhotovitelem v průběhu jeho zhotovování, bez smluvně určených konkrétních kritérií, jak se cena stanoví.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4156/2009, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1745/2018, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4003/2018, a judikaturu v nich citovanou.
[28] V poměrech projednávané věci odvolací soud dovodil, že strany ústní smlouvy o dílo (P. Š. a žalovaná) dostatečně určitě vymezily způsob, na základě kterého je možné po uzavření smlouvy cenu díla objektivně určit. Za dostatečně určitou dohodu o způsobu určení ceny díla však nelze (v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry) považovat skutečnost, „že cena za návrh designu se v rozhodné době pohybovala v rozmezí od 20.000 Kč do 30.000 Kč“ (jak se domnívá odvolací soud), ani (bez dalšího) ujednání, podle něhož se cena „měla odvíjet až od výsledného grafického návrhu a vyúčtování díla, jak byla zavedená obchodní praxe žalované“ (jak uvedl soud prvního stupně).
[29] Řečené nutně nemusí vést k závěru, podle něhož je smlouva o dílo podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná pro neurčitost dohody o způsobu určení ceny díla. Závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost je totiž opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v zákoně (srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2886/2016, a judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu tam citovanou).
[30] Odvolací soud proto měl za použití výkladových pravidel uvedených v §266 obch. zák. zjistit obsah smlouvy o dílo, zejména se měl zabývat tím, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další), popř. (nemohla-li druhá strana skutečnou vůli jednajícího zjistit) posoudit, jaký význam by danému projevu vůle zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, a judikaturu v něm uvedenou).
[31] Jelikož právní posouzení dovolatelkou otevřené otázky 1) není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[32] V něm poté, co provede výklad smlouvy, znovu posoudí, zda smluvní strany mezi sebou, byť konkludentně, nesjednaly licenční smlouvu; v takovém případě by se zákonná domněnka stanovená v §61 odst. 1 větě první autorského zákona neuplatnila. Dojde-li soud k závěru, že žalované nesvědčí oprávnění k výkonu práva užít grafický návrh na obalovém materiálu produktu Termix (neboť mezi stranami nebyla uzavřena ani licenční smlouva, ani platná smlouva o dílo), bude se zabývat též tím, zda se s ohledem na skutkové okolnosti případu u žalobkyně nejedná o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (srov. §265 obch. zák.), případně v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 o zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z.
[33] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[34] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu