ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.761.2020.2
sp. zn. 27 Cdo 761/2020-571
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně J. p. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) J. P. , narozenému XY, bytem XY, 2) J. S. , narozenému XY, bytem XY, a 3) L. K. , narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o zaplacení 7.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 140/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Cmo 14/2019-515, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Cmo 14/2019-515, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2018, č. j. 35 Cm 140/2010-353, zamítl žalobu o zaplacení 7.500.000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 26. 5. 2010 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaní byli členy představenstva žalobkyně (J. P. a J. S. od 27. 4. 2001 do 25. 5. 2007, L. K. od 26. 4. 2002 do 25. 5. 2007).
2/ Žalobkyně vlastnila výrobní areál sodovkárna XY (dále též jen „provoz XY“) sestávající z kompletního strojového vybavení pro provoz výroby a stáčírny nealkoholických nápojů. Areál se nacházel v nemovitostech třetí osoby, roční nájemné činilo 1.500.000 Kč.
3/ Podle výroční zprávy za rok 2005 byl provoz XY nerentabilní. Zpracovaná externí studie doporučila provoz uzavřít, prodat, nebo přesunout výrobu do XY. Z ekonomického hlediska se jako nejvýhodnější jevil prodej celého provozu; ostatní řešení by přinesla ztrátu až 20 mil. Kč.
4/ Ministerstvo zemědělství jakožto jediný akcionář žalobkyně rozhodnutím v působnosti valné hromady ze dne 7. 3. 2006 uložilo žalovaným (a schválilo) prodej provozu XY, tedy veškerého hmotného majetku společnosti a ochranných známek TESA, „a to cestou jednokolové veřejné obchodní soutěže, jejíž pravidla stanoví představenstvo společnosti s podmínkou, že jediným kritériem je cena. (…) V případě, že bude nabídnutá cena nižší než 5,5 mil. Kč, soutěž bude zrušena“. V případě neúspěšnosti se soutěž měla opakovat.
5/ Žalobkyně dne 15. 3. 2006 v obchodním věstníku zveřejnila výzvu k účasti ve veřejné obchodní soutěži na prodej souboru majetku provozu XY, včetně ochranných známek TESA, s těmito propozicemi:
- Předmětem prodeje nejsou zásoby (zejména cukr, sirupy a jiné) a ostatní ochranné známky.
- Pro výběr vítěze budou rozhodující kritéria: nejvyšší nabídnutá úhrnná kupní cena (k nabídce se doloží doklad o finančním krytí nabídky).
- Kupní cenu zaplatí vítěz soutěže vyhlašovateli nejpozději dva pracovní dny před podpisem smlouvy.
- Vyhlašovatel je oprávněn soutěž zrušit, a to i po uplynutí lhůty pro předložení návrhů. Propozice soutěže může změnit do konce lhůty pro předložení návrhů.
6/ Ve lhůtě pro doručení přihlášek do soutěže byla podána jediná přihláška společnosti El NIŇO, a. s. (dále jen „společnost E. N.“), která obsahovala návrh na odkup „celého funkčního provozu XY“ za „celkovou konečnou cenu 5.600.000 Kč“ s tím, že kupní smlouva bude uzavřena do 31. 5. 2006 a společnost E. N. bude nadále zaměstnávat všech 26 zaměstnanců.
7/ Představenstvo na jednání konaném dne 10. a 16. 5. 2006 za přítomnosti zástupce jediného akcionáře vyhodnotilo nabídku společnosti E. N. na uzavření kupní smlouvy jako nejvhodnější.
8/ Představenstvo o podmínkách kupní smlouvy také jednalo na zasedání konaném dne 1. 6. 2006 za přítomnosti advokáta žalobkyně a advokáta společnosti E. N.
9/ Žalobkyně (jako prodávající) uzavřela dne 23. 6. 2006 kupní smlouvu, na základě níž převedla na společnost E. N. (kupující) „soubor majetku“ provozu XY, včetně ochranných známek, za kupní cenu 6.664.000 Kč. Přitom bylo dohodnuto, že kupní cena bude uhrazena ve třech splátkách (poslední splátka měla být uhrazena do 30. 6. 2007).
10/ Dozorčí rada společnosti vytkla dne 25. 5. 2007 představenstvu, že jí dříve nepředložilo kupní smlouvu, a konstatovala, že kupující neuhradil druhou splátku kupní ceny a vyúčtoval si smluvní pokutu za řádné nepředání majetku a nesplnění konkurenční doložky.
11/ Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 41 Cm 124/2009 pravomocným rozsudkem ze dne 5. 2. 2014 uložil společnosti E. N. zaplatit žalobkyni obvyklou cenu souboru věcí tvořících provoz v XY ve výši 5.371.736 Kč, neboť kupní smlouvu shledal jako absolutně neplatnou a nebylo již možné soubor věcí předaný společnosti E. N. vydat zpět žalobkyni.
12/ Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 27. 5. 2010 se žalobkyně domáhá po žalovaných zaplacení 7.500.000 Kč z titulu náhrady škody, vzniklé v důsledku uzavření kupní smlouvy a představované (přibližně) rozdílem mezi hodnotou převedeného majetku (14.195.000 Kč) a sjednanou kupní cenou (6.664.000 Kč).
13/ Podáním ze dne 18. 4. 2016 (doručeném po přerušení řízení) žalobkyně poukázala na to, že kupní smlouva byla pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Cm 83/2011 shledána neplatnou, a v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 124/2009 jí byl vůči společnosti E. N. přiznán nárok na zaplacení 5.371.736 Kč jakožto peněžité náhrady za převedený soubor majetku, který již nebylo možné vrátit. Částka 5.371.736 Kč proto představuje škodu v podobě ztráty dispozice s věcmi, protiprávně předanými společnosti E. N., již žalovaní žalobkyni způsobili uzavřením kupní smlouvy a předáním těchto věcí. Další složkou škody je pak částka 2.578.722,89 Kč představující hodnotu zásob surovin, které neměly být zahrnuty do kupní smlouvy, a které byly také společnosti E. N. předány a nelze je již (jakožto rychle se kazící zboží, jež bylo v krátké době spotřebováno) vrátit zpět.
[3] Soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 4. 2016 připustil změnu žaloby „co do struktury žalované částky“.
[4] Na takto ustanoveném základě soud prvního stupně, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015, uveřejněné pod čísly 75/2013 a 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 75/2013“ a „R 131/2017“), uzavřel, že „výkon funkce členů představenstva ze strany žalovaných nenese znaky neinformovaného výkonu funkce“, neboť žalovaní přihlédli k externímu odbornému vyjádření ohledně ztrátovosti provozu XY.
[5] Prodej provozu XY byl výsledkem rozhodnutí jediného akcionáře, který měl řešit dlouhodobě generované ekonomické ztráty provozu. Navíc žalovaní přestali být „po roce 2007“ členy představenstva žalobkyně a ztratili vliv na korekci výsledku.
[6] Výtky žalobkyně, že nedostatek péče řádného hospodáře žalovaných spočívá také ve sjednání zaplacení kupní ceny ve splátkách a smluvní pokuty, podle soudu prvního stupně směřují „spíše do výsledku činnosti statutárního orgánu, nikoliv do nedostatečně informovaného výkonu zástupčího oprávnění“. Navíc taková ujednání „nejsou ve smlouvách uzavíraných v obchodním styku neobvyklá“ a jsou „výsledkem dvoustranných obchodních jednání“. Následné nesplnění smlouvy pravidelně nezakládá odpovědnost člena statutárního orgánu za škodu. Ze žádné okolnosti zjištěné v řízení se nepodává, že by – ex ante, k okamžiku uzavírání smlouvy – bylo patrné, že společnost E. N. „jedná nepoctivě s cílem převzít majetek bez zaplacení“.
[7] Byť kupní smlouva nesplňovala zadání obchodní veřejné soutěže a byla modifikována protinávrhem jediného zájemce, společnosti E. N., i taková „protinabídka“ splňovala zadání jediného akcionáře prodat provoz za minimální cenu 5,5 mil. Kč. Žalovaní tak nejednali v rozporu s obhajitelným zájmem zastoupeného.
[8] Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalovaným je po právu.
[9] Odvolací soud předně shledal námitku promlčení (již žalovaní vznesli v odvolacím řízení, dovozujíce, že podáním ze dne 26. 4. 2016 žalobkyně uplatnila po marném uplynutí promlčecí doby nový nárok) nedůvodnou. Odvolací soud poukázal na obsah žaloby, v níž žalobkyně podrobně vylíčila podstatné skutkové okolnosti, zdůrazňuje, že v bodě V. žaloby žalobkyně výslovně uváděla, že „společnost E. N. již majetkem převedeným na ni kupní smlouvou nedisponuje a výše škody proto představuje hodnotu převedeného majetku, který žalobkyni po odstoupení nebyl vrácen a jehož hodnota byla znaleckým posudkem stanovena na částku 14.195.000 Kč“. Podáním ze dne 18. 4. 2016 žalobkyně neuplatnila jiný (odlišný) nárok než v žalobě; i nadále se domáhá náhrady škody představované hodnotou majetku, předaného společnosti E. N. na základě kupní smlouvy. Žaloba přitom byla podána již 27. 5. 2010, tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
[10] Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a nadále vycházel (krom skutkových zjištění soudu prvního stupně) i z toho, že žalovaní nepožadovali po společnosti E. N. osvědčení o schopnosti uhradit kupní cenu a že kupní cena – kromě zálohy ve výši 666.400 Kč – nebyla společností E. N. nikdy zaplacena.
[11] Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalovaní „porušili svou povinnost jednat ve prospěch žalobkyně, a to s péčí řádného hospodáře“. V rozporu s propozicemi veřejné obchodní soutěže (které žalovaní sami schválili) nepožadovali po společnosti E. N. doklady o schopnosti zaplatit kupní cenu a netrvali ani na zaplacení kupní ceny před podpisem kupní smlouvy. „Výsledkem takového jednání žalovaných je pak to, že kupní cena kromě složené zálohy nikdy zaplacena nebyla“.
[12] K námitce žalovaných, že jediný akcionář nebyl oprávněn žalovaným jakožto členům představenstva „zadávat úkoly“, odvolací soud uvedl, že jediný akcionář sice schválil prodej provozu XY a stanovil i podmínky a formu jeho prodeje, ale veřejnou obchodní soutěž již vyhlašovali žalovaní, kteří stanovili propozice soutěže. I přes to, že společnost E. N. nesplnila propozice veřejné obchodní soutěže, uzavřeli s ní kupní smlouvu a majetek jí předali. Nejednali v rozporu s požadavky jediného akcionáře, ale především s vlastními požadavky kladenými na prodej.
[13] V důsledku výše uvedeného jednání žalovaných žalobkyně utrpěla škodu, jejíž výše není doposud vyjasněna. Proto odvolací soud rozhodl pouze o tom, že základ nároku je dán.
II. Dovolání a vyjádření k němu
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky promlčení a dále otázky jednání s péčí řádného hospodáře, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (dovolateli citované) ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
[15] Podle dovolatelů měl odvolací soud přihlédnout k námitce promlčení uplatněné dovolateli v odvolacím řízení. Žalobkyně vymezila škodu v žalobě ze dne 27. 5. 2010 jako „rozdíl mezi skutečnou hodnotou převáděného majetku a sjednanou kupní cenou“. Následně podáním ze dne 18. 4. 2016 změnila strukturu žalované částky; škoda měla nově spočívat nikoliv v prodeji pod cenou, ale ve dvou částkách představujících hodnotu majetku, který byl na společnost E. N. převeden na základě neplatné kupní smlouvy.
[16] Podáním ze dne 18. 4. 2016 žalobkyně ve skutečnosti uplatnila jiný (odlišný) nárok než v žalobě, a to téměř po 10 letech od skutečností, které měly založit nárok na náhradu škody, tedy po marném uplynutí promlčecí doby.
[17] Taktéž otázku jednání s péčí řádného hospodáře odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť jednání dovolatelů hodnotil nesprávně podle jeho výsledku a pohledem ex post , zcela pominul řadu skutečností, jež v řízení byly zjištěny či vyšly najevo, a celou věc zjednodušil „do roviny, že dovolatelé nezopakovali veřejnou obchodní soutěž, nebo že majetek prodali někomu, kdo svou nabídkou nenaplnil podmínky veřejné obchodní soutěže“.
[18] Dovolatelé poukazují na to, že provoz XY byl ztrátový („prožíral“ majetek společnosti), prostory, v nichž se nacházel, byly toliko pronajaty a po ukončení nájmu musely být nákladně uvedeny do původního stavu, ve hře byl i sociální aspekt (zachování zaměstnanosti). Provoz nebyl atraktivní, což dokládá absence jiného zájemce než společnosti E. N. o jeho koupi. Její nabídka do veřejné obchodní soutěže sice nesplnila podmínky soutěže, ale tato společnost předložila „protinávrh“, který představenstvo po zvážení všech okolností přijalo. K vyjednání o obsahu smlouvy přitom využilo i služeb advokáta.
[19] Obsah kupní smlouvy, včetně ujednání o splatnosti kupní ceny či zajištění jejího splacení, byl výsledkem poměrně slabé vyjednávací pozice prodávající (dovolatelů). Dovolatelé nechtěli prodej zmařit s ohledem na to, že provoz XY byl dlouhodobě ztrátový, budova, ve které byly výrobní technologie, patřila jinému vlastníkovi, délka nájmu byla limitovaná, chtěli zachovat zaměstnanost, přesun provozu by byl nerentabilní a jeho likvidace by generovala enormní náklady (doložené odborným stanoviskem). Taktéž jediný akcionář chtěl provoz prodat.
[20] Dovolatelé zaplacení kupní ceny zajistili vysokou smluvní pokutou, jiné zajištění s ohledem na jejich vyjednávací pozici a hrozbu zmaření obchodu nesjednali. Dovolatelé neměli ani „žádné indicie o neserióznosti“ společnosti E. N. či o tom, že by nebyla schopna zaplatit kupní cenu.
[21] Výše uvedené okolnosti byly základem manažerského rozhodnutí dovolatelů, které lze považovat za informačně podložené.
[22] Dovolatelé poukazují dále na to, že jako členové představenstva nebyli povinni v rámci svého manažerského rozhodování respektovat požadavek jediného akcionáře na opakování veřejné obchodní soutěže (citujíce rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 24/2020“).
[23] Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
[24] Žalobkyně nepovažuje dovolání za důvodné, uvádí, že žalovaní se při svém jednání neřídili radami advokátů a že celou transakci prováděli samostatně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
[25] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[26] Námitku promlčení odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že:
1) Pro posouzení, jaké právo věřitel za účelem jeho uspokojení nebo určení podle §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) v soudním řízení uplatnil a pro jaké právo tak přestává běžet promlčecí doba, je určující, na základě jakých rozhodujících skutečností (skutkového děje) bylo toto právo uplatněno v žalobě nebo v jiném úkonu, který se podle občanského soudního řádu považuje za uplatnění práva v již zahájeném řízení, včetně změny žaloby.
2) Pro otázku promlčení práva není rozhodující jeho odlišná právní kvalifikace, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě (návrhu na zahájení řízení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.
3) O změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
4) Hmotněprávní i procesněprávní účinky nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady byly odstraněny dodatečně, působí již od jeho podání. To platí i pro stavení běhu promlčecí doby.
5) Hmotněprávní i procesněprávní účinky žaloby zůstávají zachovány
i tehdy, je-li žaloba projednatelná, ačkoliv neobsahuje všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, a žalobce uvede rozhodné skutečnosti v průběhu řízení [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1209/2018.
[27] Jakkoliv lze dovolatelům přisvědčit, že skutková tvrzení vylíčená v žalobě jsou formulována poměrně široce, je již z žaloby zřejmé, že se žalobkyně domáhá náhrady škody způsobené tím, že dovolatelé předali společnosti E. N. na základě kupní smlouvy majetek, aniž za to společnost obdržela odpovídající protiplnění. Podáním ze dne 16. 4. 2016 žalobkyně toliko doplnila pro rozhodnutí významné skutečnosti ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., aniž by uplatnila nový (od žaloby odlišný) nárok.
[28] Řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku tudíž nečiní dovolání přípustným.
[29] Dovolání je ovšem přípustné podle §237 o. s. ř. k posouzení dovolateli otevřené otázky jejich jednání s péčí řádného hospodáře, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[30] S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 [srov. §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].
[31] Podle ustanovení §194 odst. 5 věty první obch. zák. jsou členové představenstva povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu.
[32] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu citovaného ustanovení se podává, že:
1) Člen představenstva akciové společnosti odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
2) Pro posouzení, zda rozhodnutí, která člen představenstva akciové společnosti přijal při výkonu své funkce, byla učiněna v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, není významné, k jakým následkům taková rozhodnutí vedla (jakkoli by byly pro společnost negativní). I kdyby se očekávaný výsledek činnosti člena představenstva nedostavil, nebylo by z toho možné vyvozovat, že člen představenstva postupoval protiprávně. Teprve je-li zjištěno, že člen představenstva akciové společnosti nevynaložil úsilí odpovídající hlediskům péče řádného hospodáře, lze zvažovat, zda je povinen společnosti nahradit újmu vzniklou v důsledku takového jednání.
3) Aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je člen představenstva akciové společnosti povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante , tj. prizmatem skutečností, které členu představenstva byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. Rozhodnutí člena představenstva nelze posuzovat podle skutečností, které se udály či vyšly najevo teprve ex post , tj. poté, kdy bylo přezkoumávané podnikatelské rozhodnutí učiněno.
4) Součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce člena představenstva vahou svých hlasů prosadil.
5) Při posuzování, zda určité jednání člena představenstva akciové společnosti bylo v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, musí soud (mimo jiné) přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci; zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání bylo vždy ( per se ) v rozporu s péčí řádného hospodáře.
6) Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu společnosti jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).
7) Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (člena představenstva), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.
8) Každý manažer, členy statutárních orgánů (člena představenstva) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.
[33] K tomu zejména rozsudky R 75/2013 a R 131/2017, či dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3915/2012, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016 (jenž byl uveřejněn pod číslem 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016.
[34] Dovolatelům lze přisvědčit, že odvolací soud v rozporu s výše podanými závěry nevzal v úvahu značnou část okolností projednávané věci, své posouzení zúžil toliko na otázku nezaplacení kupní ceny a odchýlení se od podmínek původně vyhlášené soutěže. De facto své rozhodnutí založil na důsledku, k němuž jednání dovolatelů vedlo, a nikoliv na posouzení korektnosti rozhodovacího procesu (tedy toho, zda dovolatelé při prodeji provozu XY jednali v zájmu žalobkyně, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi).
[35] Odvolací soud zcela pominul okolnosti, za jakých dovolatelé rozhodli o uzavření kupní smlouvy a o předání provozu společnosti E. N. Nevzal v potaz důvody, pro které bylo rozhodnuto o prodeji celého provozu, ani údaje o nákladech, jež by si vyžádaly další v úvahu připadající varianty (ponechání provozu, jeho ukončení či jeho převedení do jiných prostor). Nevzal v potaz, jaké reálné možnosti dovolatelé měli při vyjednávání o obsahu smlouvy (včetně splatnosti a případného zajištění kupní ceny) v situaci, kdy o provoz nikdo další nejevil zájem. Představa, podle níž si prodávající vždy (bez ohledu na okolnosti) může a má vymínit zaplacení kupní ceny předem či zajištění této smluvní povinnosti, se míjí s ekonomickou realitou. Odvolací soud pominul i další zjištěné či tvrzené okolnosti, ovlivňující rozhodování dovolatelů (dobu, na kterou byly pronajaty prostory provozu XY, výši nájmu, informace o společnosti E. N., jež byly v době rozhodování dostupné, sociální aspekt zachování zaměstnanosti atd.).
[36] Jinak řečeno, odvolacím soudem zohledněné skutečnosti samy o sobě nesvědčí o tom, že by dovolatelé při rozhodování o obsahu a uzavření kupní smlouvy a při předání provozu nejednali s potřebnými znalostmi, pečlivě a loajálně, tedy že by porušili svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
[37] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[38] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[39] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu