ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.908.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 908/2020-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Klárou Papouškovou Hulswitovou, advokátkou, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05, proti žalovanému W. C., s. d. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 15/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 118/2019-214, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 49 C 15/2018-153, zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 5. 10. 2017 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 15 Co 118/2019-214, k odvolání žalobce potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním otevřenou otázku vázanosti soudu výrokem pravomocného rozsudku pro uznání ze dne 4. 10. 2017, č. j. 115 C 162/2017-29, jímž Městský soud v Brně určil, že (předchozí) výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 3. 2017 je neplatná, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[5] Z té se podává, že:
1/ Pro soud je závazné posouzení otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí), tedy o otázku, která byla předmětem sporu.
2/ Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
3/ Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, není pro soud v jiném řízení závazné.
4/ Řečené neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit.
[6] Srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014.
[7] V projednávané věci je soud vázán posouzením (dřívější) výpovědi z pracovního poměru jako neplatné (neboť tato otázka již byla vyřešena výrokem pravomocného rozsudku), nikoliv však posouzením toho, zda smlouva uzavřená 30. 4. 2014 založila mezi účastníky pracovní poměr, či zda šlo o dodatek (součást) smlouvy o výkonu funkce člena představenstva.
[8] Je tomu tak již proto, že v pořadí druhá otázka je toliko otázkou předběžnou pro řešení otázky platnosti výpovědi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016). I kdyby tudíž Městský soud v Brně tuto otázku řešil (jako předběžnou) v řízení skončeném rozsudkem pro uznání ze dne 4. 10. 2017, č. j. 115 C 162/2017-29, nebyly by soudy v projednávané věci jejím řešením vázány ve smyslu §159a o. s. ř. Dovolateli lze sice přisvědčit, že zásadně soudy mají z řešení přijatého v předchozím řízení vycházet, nicméně mohou se (v odůvodněných případech) od tohoto řešení odchýlit (viz judikaturu citovanou výše).
[9] Městský soud v Brně však otázku, zda smlouva uzavřená 30. 4. 2014 založila mezi účastníky pracovní poměr, ve věci vedené pod sp. zn. 115 C 162/2017 vůbec neposuzoval; s ohledem na splnění procesních podmínek rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž se touto otázkou vůbec mohl zabývat (k povaze rozsudku pro uznání viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, či ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5129/2016).
[10] Dovolání pak nečiní přípustným ani druhá otázka předestřená dovolatelem (zda činnosti, jež měl dovolatel vykonávat podle „pracovní“ smlouvy ze dne 30. 4. 2014, lze považovat za obchodní vedení). I tuto otázku totiž odvolací soud zodpověděl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu obchodní korporace, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) korporace a s tím souvisejících vnitřních záležitostech (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[11] S ohledem na okolnosti projednávané věci nelze závěru odvolacího soudu (podle něhož činnosti, které měl dovolatel podle smlouvy ze dne 30. 4. 2014 vykonávat, představují řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, popř. s ním úzce souvisí , a tudíž je dovolatel měl vykonávat jako člen představenstva) ničeho vytknout. Lze dodat, že do působnosti představenstva nespadá toliko obchodní vedení, ale řada dalších činností (viz ostatně i §163 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
[12] Poukazuje-li dovolatel na název „pracovní“ pozice („back-office manager“), z něhož odvozuje, že se měl věnovat především administrativním činnostem, pomíjí, že pro posouzení toho, jaké činnosti měl podle smlouvy vykonávat, není významný samotný název „pracovní“ pozice. Ostatně administrativní úkony související s řídící činností představenstva náleží do působnosti představenstva. Představenstvo může (s péčí řádného hospodáře) tyto administrativní úkony zajistit např. prostřednictvím zaměstnanců, nicméně nepřichází v úvahu, aby na tyto činnosti „najalo samo sebe“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu