ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.940.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 940/2019-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci navrhovatele P. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem v Laškově, Dvorek 16, PSČ 798 57, za účasti K. D. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, PSČ 779 00, o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 122/2015, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 1. 2019, č. j. 8 Cmo 123/2018-313, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 1. 2019, č. j. 8 Cmo 123/2018-313, se ve druhém, třetím a čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na zahájení řízení doručeným Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci dne 24. 8. 2015 se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze K. D. (dále jen „družstvo“) ze dne 22. 7. 2015, kterým byla zvolena V. P., narozená XY, předsedkyní družstva, kterým byl zvolen R. P., narozený XY, místopředsedou družstva, kterým byl odvolán J. P., narozený XY, z funkce předsedy družstva a kterým byl navrhovatel odvolán z funkce místopředsedy družstva (dále též jen „usnesení členské schůze“).
[2] Navrhovatel namítá, že o přijetí těchto usnesení členské schůze nebyl informován a dozvěděl se o nich až ze zápisu v obchodním rejstříku. Ačkoliv byl členem družstva, nebyl na členskou schůzi pozván. Přitom disponoval 6 hlasy, zatímco členové účastnící se členské schůze, R. P. a V. P., disponovali pouze 5 hlasy. Navíc V. P. skončil na základě výpovědi ze dne 15. 4. 2014 pracovní poměr, jenž je dle čl. 14 odst. 1 stanov družstva předpokladem pro členství v družstvu, a toto členství je zase ve smyslu čl. 21 odst. 1 stanov družstva předpokladem pro členství v orgánu družstva.
[3] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 4. 2018, č. j. 30 Cm 122/2015-270, „určil“ neplatnost usnesení členské schůze (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho předchozí usnesení ze dne ze dne 23. 3. 2016, č. j. 30 Cm 122/2015-90, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 188/2016-120, Nejvyšší soud k dovolání navrhovatele usnesením ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 27 Cdo 1254/2017-157 (dále též jen „zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu“), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soudy obou stupňů nesprávně posuzovaly trvání pracovního poměru navrhovatele k družstvu po 31. 12. 2010 jako otázku předběžnou, ačkoliv výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66, v sobě zahrnoval kladné řešení této otázky; skutečnost, že se v tomto případě jednalo o rozsudek pro uznání, na věci nic neměnilo. Nejvyšší soud uzavřel, že za této situace nebyly správné (byly přinejmenším předčasné) závěry soudů obou stupňů, podle nichž navrhovatel nebyl členem družstva, v důsledku čehož mu nesvědčila aktivní věcná legitimace k podání návrhu na zahájení řízení.
[5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 22. 7. 2015 v době od 15:30 do 15:45 hod. se sešla členská schůze družstva, která přijala usnesení členské schůze pouze za přítomnosti R. P. a V. P. Zápis změn byl v obchodním rejstříku proveden ke dni 7. 8. 2015.
2) Podle zápisu z výše uvedené členské schůze její svolavatel navrhovateli na tuto členskou schůzi řádně nezaslal pozvánku.
3) Podle čl. 14 odst. 1 stanov družstva členství v družstvu zaniká dnem zániku pracovního vztahu člena k družstvu podle pracovněprávních předpisů.
4) Podle čl. 23 odst. 2 stanov družstva svolání členské schůze musí být členům oznámeno písemnou pozvánkou, která musí obsahovat údaj o pořadu jednání a o době a místě konání členské schůze. Pozvánka musí být odeslána na adresy členů nejméně 15 dnů předem.
5) V pracovní smlouvě ze dne 28. 12. 2009 uzavřené mezi družstvem jako zaměstnavatelem a navrhovatelem jako zaměstnancem byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31. 12. 2010.
6) Navrhovatel po 1. 1. 2011 pokračoval v konání určitých prací pro družstvo, byť tak činil v „modifikované podobě“ s ohledem na omezený přístup do areálu družstva v místě jeho sídla.
7) Navrhovatel byl dne 3. 1. 2011 vykázán z prostor družstva s žádostí, aby pro družstvo žádnou činnost nevykonával, a to V. P., obchodní náměstkyní družstva.
8) K odvolání V. P., R. P. a Z. Ch., Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 393/2012-461, změnil výrok II. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 4. 2012, č. j. 30 Cm 27/2011-405, tak, že vyslovil neplatnost usnesení náhradní členské schůze družstva konané dne 7. 1. 2011 o volbě J. P. do funkce předsedy družstva a navrhovatele do funkce místopředsedy družstva, v obou případech se dnem vzniku funkce 7. 1. 2011. Vrchní soud v Olomouci mimo jiné uvedl, že navrhovateli skončil pracovní poměr k družstvu dne 31. 12. 2010 (podle sjednané doby určité v pracovní smlouvě ze dne 28. 12. 2009), a tím i členství v družstvu, a že funkce místopředsedy navrhovateli zanikla uplynutím tříletého funkčního období, které počalo běžet ode dne 21. 9. 2006.
9) Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 4028/2013-517, dovolání družstva proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 393/2012-461, odmítl.
10) Ústavní soud usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2298/14, ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 393/2012-461, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 4028/2013-517, odmítl.
11) Okresní soud v Olomouci rozsudkem pro uznání ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66, na jehož originále je vyznačeno nabytí právní moci dnem 13. 7. 2015, uložil družstvu jako žalovanému, aby navrhovateli jako žalobci přidělovalo práci s konkrétně vymezenou pracovní náplní. Soud tak vyhověl žalobě, ve které navrhovatel uplatněný nárok opíral o tvrzení, podle nichž součástí pracovní náplně V. P. nebylo činění pracovněprávních úkonů ve vztahu k zaměstnancům družstva. Navrhovatel informoval J. P., předsedu družstva, o tom, že mu dne 3. 1. 2011 V. P. zakázala vykonávat práce pro družstvo s tím, že pracovní poměr navrhovatele měl podle pracovní smlouvy skončit dne 31. 12. 2010. Předseda družstva navrhovateli sdělil, aby pokračoval v plnění svých pracovních povinností, navrhovatel proto práci nadále vykonával, v letech 2011, 2012, 2013 a 2014 za ni pobíral mzdu a zaměstnavatel za něj odváděl zdravotní a sociální pojištění. Navrhovatel s odkazem na §65 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, trval na tom, že s ohledem na výše uvedené u něj došlo ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že „s ohledem na závěry“ zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu je navrhovatel „osobou oprávněnou“ dovolávat se neplatnosti usnesení členské schůze družstva ve smyslu §663 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], neboť v době konání členské schůze byl členem družstva. Podle soudu navrhovatel návrh podal v zákonem stanovené lhůtě.
[7] Soud dospěl k závěru, podle něhož je dán důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze, neboť svolavatel členské schůze v rozporu se zákonem a stanovami družstva řádně nezaslal navrhovateli pozvánku na členskou schůzi. Jelikož navrhovatel disponoval šesti hlasy, soud neshledal podmínky pro nevyslovení neplatnosti usnesení členské schůze ve smyslu §260 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
[8] Vrchní soud v Olomouci k odvolání družstva v záhlaví označeným usnesením nepřerušil odvolací řízení (první výrok), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na „určení“ neplatnosti usnesení členské schůze zamítl (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
[9] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož otázka, zda byl navrhovatel po 31. 12. 2010 členem družstva, tedy zda mu trval pracovní poměr, případně funkce člena voleného orgánu, byla závazně vyřešena již v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 8 Cmo 393/2012. Řešení přijaté v tomto „sporu“ podle odvolacího soudu „vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již (proto) nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky“.
[10] Odvolací soud měl za to, že „jestliže podle názoru Nejvyššího soudu prezentovaného v rozhodnutí č. j. 27 Cdo 1254/2017-157 vyplývalo z výroku rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci č. j. 11 C 137/2015-66 odlišné řešení téže otázky (tímto závěrem je odvolací soud v tomto řízení vázán), pak k takové situaci správně vůbec nemělo dojít, neboť ‚soudní úsudek o jejím řešení‘ již vstoupil v právní moc rozhodnutím č. j. 8 Cmo 393/2012-461“.
[11] Podle odvolacího soudu v rozsudcích Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66, a ze dne 16. 7. 2015, č. j. 16 C 135/2015-57, navrhovatel a J. P. – osoby, jejichž členství v družstvu je dlouhodobě zpochybňováno a jejichž zájmy jsou v evidentním rozporu se zájmy družstva – navzájem uznávali jménem družstva nároky vůči družstvu uplatněné druhým z nich (a vzdávali se opravných prostředků), přestože to odporovalo §21 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Skutečnost, že byly tyto osoby v uvedené době zapsány v obchodním rejstříku jako osoby oprávněné jednat za družstvo, na správnosti učiněného závěru nic nemění.
[12] Odvolací soud tak uzavřel, že byla-li již pravomocně vyřešena zásadní otázka pro toto řízení, „pak rozhodnutí nerespektující tuto skutečnost, fakticky odporující dlouhodobě ustálenému judikovanému výkladu překážek řízení (viz zmíněné rozsudky pro uznání), vydaná prokazatelně v důsledku jednoznačného zneužití procesních pravidel, s cílem zjevně nekorektním způsobem dosáhnout pravomocných rozhodnutí měnících pohled na řešení otázky členství navrhovatele (a P.) v družstvu uznáním jeho pracovního poměru v něm, nelze považovat za relevantní podklad pro posouzení uplatněného nároku v této věci“.
[13] Odvolací soud proto setrval na závěru přijatém již v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 188/2016-120, podle něhož navrhovatel není aktivně věcně legitimován k podání návrhu, neboť mu členství v družstvu zaniklo dnem 31. 12. 2010. Nebyl-li navrhovatel „v době svolávání předmětné členské schůze členem družstva, pak nedošlo k tvrzenému porušení povinností při svolávání této schůze,
nebyla-li navrhovateli zaslána pozvánka, a přijatá rozhodnutí nemohla zasáhnout jeho členská práva v družstvu, neboť ta neexistují“.
[14] Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu druhého, třetího a čtvrtého výroku) podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[15] Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by to odůvodnil, čímž se dopustil „nezákonné libovůle, což je projevem odporujícím zásadám demokratického právního státu a práva dovolatele na spravedlivý proces“.
[16] Dovolatel obdobně jako ve svém předchozím dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2016, č. j. 8 Cmo 188/2016-120, mimo jiné uvádí, že otázkou, zda po 31. 12. 2010 pracoval s vědomím zaměstnavatele a zda tím došlo ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, se již zabýval Okresní soud v Olomouci v pravomocném rozsudku ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66. Dovolatel je podle tohoto rozsudku zaměstnancem družstva, jeho členství v družstvu tudíž nezaniklo, a je proto aktivně legitimován k podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze. Odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněného pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, a ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 608/2004, dovolatel namítá, že „odvolací soud zacházel za svou pravomoc náležející mu zákonem, a to v tom směru, že odmítá respektovat výsledek soudního sporu před Okresním soudem v Olomouci, který vytváří překážku rei iudicatae , a to i poté, co mu toto vytkl již Nejvyšší soud“.
[17] Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud nevypořádal se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017, podle něhož právní úprava zásadně musí umožňovat, aby mohl člen voleného orgánu družstva vykonávat svoji funkci, aniž by byl povinen vykonávat pro družstvo souběžně činnost v pracovním vztahu.
[18] Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že vysloví neplatnost usnesení členské schůze, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
[19] Družstvo se k dovolání navrhovatele nevyjádřilo.
[20] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[21] Podle §159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
[22] Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
[23] Podle §159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
[24] Podle §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
[25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené ( res iudicata ).
2) Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání (s přihlédnutím k ustanovení §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je např. spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí) takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán. Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně požadované peněžité plnění, již nelze následně vést spor o určení „že takto přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné výši. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o res iudicata ).
3) Výjimku představuje situace, kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku,
(jde-li o nemovitost) překážku věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k majetku je či není.
4) Soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou.
[26] Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002.
[27] V poměrech projednávané věci odvolací soud shora uvedené závěry opětovně nerespektoval. Navíc se neřídil ani závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť znovu posuzoval trvání pracovního poměru dovolatele k družstvu po 31. 12. 2010 jako otázku předběžnou, ačkoliv výrok pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66, v sobě zahrnuje kladné řešení této otázky. Opětovně tak nejsou správné (jsou přinejmenším předčasné) závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolatel není členem družstva, v důsledku čehož mu nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání návrhu na zahájení řízení.
[28] Poukazuje-li odvolací soud na své usnesení ze dne 14. 5. 2013, č. j. 8 Cmo 393/2012-461, přehlíží, že v tomto rozhodnutí řešil otázku aktivní věcné legitimace dovolatele (jeho členství v družstvu) pouze jako otázku předběžnou. Jelikož o ní nebylo rozhodnuto výrokem rozhodnutí, nemohlo takové rozhodnutí založit překážku věci rozsouzené ( res iudicata ) pro jakákoliv další řízení, a to ani pro řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 137/2015.
[29] Úvahy odvolacího soudu uvedené v odstavcích [11] a [12] jsou prakticky bezcenné, byl-li rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2015, č. j. 11 C 137/2015-66, družstvu účinně doručen do jeho datové schránky,
tj. neprokázalo-li družstvo, že v době doručování elektronického dokumentu do datové schránky nemělo fyzickou osobu oprávněnou ani pověřenou [§8 odst. 3 a 6 písm. b) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů] k přístupu do své datové schránky a že tento stav samo nezavinilo (k tomu srov. závěry stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 58). Nelze-li již v důsledku marného uplynutí lhůty (§204 o. s. ř.) doručený rozsudek napadnout odvoláním (při jehož projednání by bylo možné zabývat se důvodností citovaných úvah), je rozsudek v právní moci (§159 o. s. ř.) a jeho výrok má účinky uvedené v §159a o. s. ř.
[30] Jelikož řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud
– aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatele – usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Důvod k postupu podle §243e odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal.
[31] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[32] V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu