ECLI:CZ:NS:2021:27.ND.602.2020.1
sp. zn. 27 Nd 602/2020-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 64949681, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, PSČ 170 00, proti žalovanému M. V. , narozenému XY, naposledy bytem XY, o zaplacení 12.455,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 300/2019, o určení místní příslušnosti soudu, takto:
Věc vedenou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 300/2019 projedná a rozhodne Okresní soud ve Frýdku-Místku.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 2. 8. 2019 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 12.455,68 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny za koncové zařízení (celkem 11.730 Kč) a neuhrazeného pojistného (ve výši 725,68 Kč).
[2] Okresní soud ve Frýdku-Místku elektronickým platebním rozkazem ze dne 21. 8. 2019, č. j. EPR 179031/2019-10, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 12.455,68 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím, nebo aby podal proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] Usnesením ze dne 25. 9. 2019, č. j. EPR 179031/2019-13, Okresní soud ve Frýdku-Místku elektronický platební rozkaz zrušil s odůvodněním, že se jej nepodařilo řádně doručit žalovanému do vlastních rukou.
[4] Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 C 300/2019-25, podle §105 odst. 1, odst. 4 s přihlédnutím k §11 odst. 1, odst. 3 a za použití §84 a §85 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vyslovil svou místní nepříslušnost, neboť „podle obsahu spisu není obecným soudem žalovaného, když žalovaný v obvodu tohoto soudu v době zahájení řízení neměl své skutečné bydliště ani se zde nezdržoval, bydliště nebylo zjištěno ani na území Slovenské republiky, není známá žádná jiná adresa jeho pobytu, přičemž Okresní soud ve Frýdku-Místku, u něhož byla podána žaloba, není místně příslušným soudem ani podle §87 a §88 o. s. ř.“ (první výrok), s tím, že po právní moci usnesení bude věc podle §105 odst. 2 o. s. ř. předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti, neboť nelze zjistit místně příslušný soud k projednání dané věci (druhý výrok).
[5] Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
[6] Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný se nezdržuje na adrese uvedené v žalobě a že se soudu nepodařilo zjistit ani jiné místo v České republice, kde by se žalovaný v současné době zdržoval, přičemž bydliště žalovaného nebylo známo ani ke dni podání žaloby. Podle zjištění soudu (č. l. 23) má žalovaný poslední známé bydliště XY, kde se však již delší dobu nezdržuje.
[7] S přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení vyjádřené v ustanovení §6 o. s. ř. určil Nejvyšší soud podle §11 odst. 3 o. s. ř. místně příslušným pro projednání a rozhodnutí výše označené věci Okresní soud ve Frýdku-Místku, u něhož bylo řízení zahájeno.
[8] Nejvyšší soud podotýká, že podle §11 odst. 3 o. s. ř. je povinen určit místně příslušný soud, aniž by zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Ustanovení §105 odst. 2 o. s. ř. totiž předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud. I kdyby pravomoc soudů České republiky k rozhodnutí v předložené věci dána nebyla, Nejvyšší soud nemá jinou možnost, než určit, který soud věc projedná a rozhodne (srovnej usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013 uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[9] V projednávaném případě nicméně Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že žalobkyně se na žalovaném domáhá mimo jiné i zaplacení pojistného, na věc proto dopadá ustanovení článku 14 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“), přičemž žalovaný má poslední známé bydliště ve Slovenské republice (k možnosti posoudit mezinárodní příslušnost soudů na základě posledního známého bydliště žalovaného srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 11. 2011, ve věci C-327/10, Hypoteční banka, a. s., proti Udo Mike Lindnerovi , odst. 38 až 47 a odst. 55, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 3. 2012, ve věci C-292/10, G proti Cornelius de Visser , odst. 39 až 42). Podle citovaného ustanovení nařízení Brusel I bis proto pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu v rozsahu dlužného pojistného dána být nemůže. Bude proto na Okresním soudu ve Frýdku-Místku, aby pečlivěji zvážil splnění podmínky řízení spočívající v pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů věc projednat a rozhodnout.
[10] I v této věci platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 24 nařízení Brusel I bis) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 26 nařízení Brusel I bis, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu.
[11] Daný závěr je však pro spory z pojistných věcí modifikován tak, že soud, jemuž byl předložen spor v pojistné věci, pro jehož rozhodnutí nemá mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, se má (vzhledem k cíli pravidel příslušnosti vyplývajícímu z oddílů 3 až 5 kapitoly II nařízení Brusel I bis, kterým je poskytnout zvýšenou ochranu straně považované za slabší) vždy ujistit, že si je žalovaný (který je slabší smluvní stranou a který je před ním žalován) plně vědom důsledků svého souhlasu s účastí na soudním řízení ve smyslu článku 26 nařízení Brusel I bis (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 5. 2010, ve věci C-111/09, Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, proti Michalu Bilasovi , odst. 32). Dospěje-li proto soud k závěru, že není dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci v rozsahu neuhrazeného pojistného, je povinen o dané skutečnosti žalovaného poučit společně s doručením žaloby a výzvy k vyjádření.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 2. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu