ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1251.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1251/2021-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, b) R. P. , narozeného XY, bytem XY, c) J. P. , narozeného XY, bytem XY, d) M. P. , narozeného XY, bytem XY, a e) J. P. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 858.000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 113/2019, o dovolání žalobce a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, č. j. 23 Co 313/2020-44, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobou (podanou u soudu dne 2. 10. 2019) se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatila každému z nich částku 858.000 Kč s příslušenstvím, s tvrzením, že jde o náhradu za odňaté a nevydané pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY, o jejichž nevydání oprávněné osobě (jejich právnímu předchůdci) rozhodl Okresní úřad Liberec – referát pozemkového úřadu, dne 2. 5. 1994, rozhodnutím č. j. PÚ R – 2348/94/Pe, z důvodu jejich zastavěnosti.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále i jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 4 C 113/2019-36, řízení ve vztahu k žalobci a) zastavil (výrok I), ve vztahu k žalobcům b) až e) žalobu zamítl (výroky II až V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI). Uzavřel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 5. 2013, č. j. 6 C 186/2011-75, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, č. j. 70 Co 377/2013-92, vydaný v řízení s týmž předmětem, jehož účastníky byli žalobce a žalovaná, představuje ve vztahu k žalobcem a) uplatněnému nároku na peněžitou náhradu za odňaté a nevydané pozemky (podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k žalobcům b) až e) žalobu zamítl pro nedostatek jejich aktivní věcné legitimace.
K odvolání, jímž rozsudek soudu prvního stupně napadl toliko žalobce a), Městský soud v Praze (dále jen jako „soud odvolací“) usnesením ze dne 18. 9. 2020, č. j. 23 Co 313/2020-44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I o zastavení řízení mezi žalobcem a) a žalovanou, jakož i ve výroku o nákladech řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně, že projednání sporu žalobce a) a žalované brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), neboť žalobce a) v této věci uplatňuje tentýž (restituční) nárok na základě shodných skutkových tvrzení jako v předcházejícím řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 186/2011.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce a), dále též jako „dovolatel“. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zdali nicotné rozhodnutí soudů může představovat pro jiné řízení překážku věci pravomocně rozhodnuté (ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.), která – dle mínění dovolatele – Nejvyšším soudem nebyla v jeho rozhodování doposud vyřešena. Nicotnost rozhodnutí soudů vydaných v předcházejícím řízení (ve věci sp. zn. 6 C 186/2011) spatřuje dovolatel v tom, že jimi soud řešil otázku (kolaudace staveb na odňatých a nevydaných pozemcích, již dovolatel zpochybňuje a nemá tudíž za naplněnou překážku bránící vydání pozemků pro jejich zastavěnost), kterou dle jeho mínění nejsou soudy v občanském soudním řízení oprávněny řešit a přísluší o ní rozhodovat správním orgánům (stavebním úřadům).
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem a/) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Na dovolatelem předestřené otázce, zdali nicotné rozhodnutí soudu v jiném (předchozím) řízení mezi týmiž účastníky zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí).
Odvolací soud totiž nevyhodnotil dříve vydané rozhodnutí (ve věci sp. zn. 6 C 186/2011) jako nulitní (nicotné), přičemž i jím nutně předpokládaný závěr, že i již dříve rozhodnutá věc (v níž se žalobce na základě týchž skutečností domáhal přisouzení finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky podle §16 odst. 1 zákona o půdě) vyplývá ze soukromoprávního vztahu, o níž nerozhodují jiné orgány a jejíž projednání patří do pravomoci soudu v občanském soudním řízení podle §7 odst. 1 o. s. ř., nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 409/2017, ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 526/2007). [Ostatně, stejného nároku se v řízení před soudy žalobce (opětovně) domáhá i nyní.]
Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani při řešení relevantní otázky totožnosti projednávané věci s věcí již dříve rozhodnutou – pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 5. 2013, č. j. 6 C 186/2011-75 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2013, č. j. 70 Co 377/2013-92), jímž byla žalobci přisouzena tam určená finanční náhrada za in natura nevydané pozemky, zatímco ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta. Dle konstantní rozhodovací praxe o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3967/2011). V nyní posuzované věci se žalobce domáhá téhož nároku (finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky podle §16 odst. 1 zákona o půdě), na základě týchž skutkových tvrzení a identické argumentace o tom, že stavby na odňatých pozemcích nebyly kolaudovány a tudíž nemůže být naplněna překážka vydání nárokovaných pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
S podstatou posuzované věci se pak míjí i argumentace dovolatele o tom, zda stavby situované na oprávněnou osobou původně vlastněných pozemcích byly kolaudovány či nikoliv a měl-li soud v předchozím řízení (sp. zn. 6 C 186/2011) „pravomoc rozhodnout v otázce kolaudace staveb“ na pozemcích. Uvedená otázka nebyla předmětem posouzení soudu v tomto ani v předchozím řízení (o poskytnutí finanční náhrady), v němž soudy důvodně vycházely z pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu (Okresního úřadu Liberec – referátu pozemkového úřadu, ze dne 2. 5. 1994, č. j. PÚ R – 2348/94/Pe), dle jehož výrokové části pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY nelze oprávněné osobě vydat (pro překážku podle §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) a náleží za ně náhrada. Ve věci dříve rozhodnuté také nešlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu ani o znovuprojednání věci soudem, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (dle části páté občanského soudního řádu - §244 a násl.), v němž byl by soud oprávněn revidovat závěry učiněné správním orgánem a případně nahradit jeho rozhodnutí. K argumentaci dovolatele sluší se snad poznamenat i tolik, že právě překážka naturální restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (nemožnost vydat pozemky pro jejich zastavěnost) byla předpokladem vzniku práva na náhradu (o níž bylo rozhodnuto již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 5. 2013, č. j. 6 C 186/2011-75). Nebyl-li žalobce srozuměn s výší takto přiznané náhrady, mohl se proti rozhodnutí efektivně bránit i mimořádnými opravnými prostředky.
Napadá-li dovolatel usnesení odvolacího soudu i ve výroku o nákladech odvolacího řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce a) bylo jako nepřípustné odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která (nezastoupena advokátem) podala písemné vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu