ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1347.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1347/2021-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: C. M. F. I. K. Y C., narozen XY, bytem XY, zastoupen Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalované: obec Klešice, se sídlem Klešice 101, identifikační číslo osoby: 15054195, zastoupena Mgr. Terezou Smutnou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, o určení, že nemovitá věc je částí pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 68/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. prosince 2020, č. j. 23 Co 345/2020-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 C 68/2020-67, zastavil řízení (o určení, že „pozemková parcela č. 174/6 o výměře 210.442 m 2 , zapsaná Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm XY na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, je pozůstalostí po F. O. K., nar. XY ve Vídni a zesnulém dne 2. 4. 2009 v Buenos Aires“) – výrok I. Žalobci dále uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 22. 12. 2020, č. j. 23 Co 345/2020-78, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud aproboval s odkazem na ustanovení §103, §104 odst. 1 a §159a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) závěr soudu prvního stupně, že pro projednání a rozhodnutí přítomné právní věci představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 1. 2006, č. j. 8 C 63/2001-429, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 1. 2007, č. j. 18 Co 242/2006-514, jímž byla zamítnuta žaloba otce žalobce o určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 210.442 m 2 v katastrálním území XY; rozhodnutí ve věci nabylo právní moci dne 20. 2. 2007. Současně připomněl, že žaloba o obnovu řízení byla zamítnuta usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 3 C 67/2008-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 5. 2014, č. j. 18 Co 95/2009-309; rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 7. 2014. Dovodil, že v nynějším řízení je dána totožnost věci rozhodnuté v řízení o určení vlastnického práva otce žalobce, přičemž o jinou věc se nejedná nejen se zřetelem na osobu žalobce, který je universálním nástupcem svého otce, ale ani s ohledem na žalobní žádání spočívající v nynější věci v určení vlastnického práva otce žalobce k pozemku parc. č. XY k datu jeho úmrtí. Vysvětlil, že nárok žalobce je odvozován ze shodných skutkových tvrzení jako žalobní požadavek jeho otce v řízení pravomocně skončeném, přičemž v obou řízeních jde o určení vlastnického práva otce žalobce k téže nemovité věci se shodným odůvodněním vzniku vlastnického práva k ní.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jež má ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (existence pozůstalosti jako právního institutu dědického práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (výslovně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, uveřejněné pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obě usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dovolatel má za to, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, žalobu nesprávně klasifikovaly jako žalobu o určení vlastnického práva (ve skutečnosti se jednalo o žalobu o určení pozůstalosti – že určitá věc náleží do pozůstalosti), čímž porušily ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. (překročily žalobcův návrh), přisoudily mu obsahově zcela něco jiného, což vyústilo v nesprávný závěr o nedostatku podmínky řízení mající za následek zastavení řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítal, že totožnost věcí nebyla dána, neboť k uplatnění dědických nároků nepotřebuje soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva otce k pozemku parc. č. XY k datu zůstavitelova úmrtí. Tuto otázku si měly soudy vyřešit jako otázku předběžnou a následně posoudit otázku vymezenou v žalobě. Žalobce rovněž argumentoval tím, že přijetím rozhodnutí o zastavení řízení soudy obou stupňů navodily stav denegatio iustitie a porušily žalobcovo ústavně zaručené právo dědit majetek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné, tj. lze-li (alespoň) jeho obsah poměřovat s některým z důvodů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http:// www.nsoud.cz , nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva se jedná a v jakých rozhodnutích je v judikatuře dovolacího soudu řešena odchylně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
S ohledem na shora citované ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobce je na samé hranici projednatelnosti. Třebaže dovolatel některý z důvodů přípustnosti dovolání řádným způsobem explicitně nevymezuje [v bodě 4. textu dovolání cituje část zákonného znění ustanovení §237 o. s. ř. a v bodě 33. nesrozumitelně uvádí, že jeho „právní věc spočívala na vyřešení otázky hmotného práva (existence pozůstalosti jako právního institutu dědického práva), přičemž za porušení procesních předpisů (§153 odst. 1 o. s. ř.) se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“], lze z obsahu dovolání při vstřícném přístupu dovolacího soudu ke splnění povinnosti dovolatele vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovodit, že pro účely posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté brojí žalobce proti nesprávné klasifikaci žalobního žádání, jež měly soudy obou stupňů učinit v rozporu se závěry jím označených rozhodnutí dovolacího soudu, a tím přítomnou právní věc ztotožnit s věcí dříve pravomocně skončenou.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. O překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srovnej např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z hlediska podmínek řízení pro zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté není třeba zabývat se souvisejícími otázkami hmotného práva. Z tohoto hlediska je podstatná toliko totožnost účastníků řízení a předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3823/2009). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 18/2007).
Nejvyšší soud také dovodil, že podle ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je nutno posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána mimo jiné tehdy, byla-li žaloba zamítnuta z důvodu své předčasnosti („pro tentokrát") a vychází-li uplatnění téhož nároku v novém řízení z jiných (dalších) skutečností, které tu v době původního řízení nebyly (došlo k nim až po pravomocném rozhodnutí) a v důsledku kterých odpadl důvod, pro nějž byla žaloba v původním řízení „pro tentokrát" zamítnuta (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1987,
sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1902/2014).
V podmínkách přítomné právní věci založil dovolatel argumentaci o přípustnosti dovolání poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99 (toto usnesení bylo uveřejněno pod číslem 74/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit.
Závěry druhého z označených rozhodnutí se do poměrů projednávané věci nijak promítnout nemohou, neboť v něm (podle obsahu odůvodnění) byla řešena otázka účastenství v řízení o zrušení práva společného nájmu manželů k bytu ve smyslu ustanovení 705 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které takto vyplývá z hmotně-právního předpisu a nemůže být rozšířeno (na straně žalované) na další osoby. Právní věta označeného rozhodnutí obsahující tezi o překročení žalobního návrhu ve smyslu ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř., z níž dovolatel nekorektně cituje, se pak vztahuje k postupu soudu, jenž by meze žalobního žádání nerespektoval, přičemž dovozuje, že tím nebylo řízení postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2001. Sluší se v této souvislosti uvést, že argumentace ustanovením
§153 odst. 1, resp. odst. 2 o. s. ř. v řízení, jež nekončí vydáním meritorního rozhodnutí (jako je tomu v projednávané věci), je zjevně lichá, neboť relevantní porovnání toho, zda soud žalobci nepřiznal více, než žalobou žádal, popřípadě, zda mu nepřiznal něco jiného, může být pojmově možné až s vydáním rozhodnutí o věci samé.
V usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, Nejvyšší soud dovodil, že ve sporném řízení není soud vázán žalobou v tom smyslu, že v případě jejího vyhovění musí do rozsudečného výroku převzít text žalobního petitu, ale je oprávněn sám v něm i za použití jiných slov vyjádřit stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Vysvětlil rovněž, že „žalobce není povinen formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu.“ Dovolací soud také uvedl, že „při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.).“ Třebaže se závěry, které v označeném usnesení Nejvyšší soud přijal, opět prosadí v řízení, jež končí vydáním meritorního rozhodnutí, v poměrech projednávané věci z něj bude nepochybně využitelná ta teze, že soud není stricto sensu vázán žalobním petitem (návrhem na vydání výroku rozhodnutí), ale žalobou, z níž z obsahového hlediska identifikuje ta práva či povinnosti (nárok), jichž se žalobce v řízení domáhá. Uplatnění této teze pak má své místo i při zkoumání překážky věci pravomocně rozhodnuté prostřednictvím závěru o totožnosti věci.
Pokud v poměrech přítomné právní věci soudy obou stupňů dovodily, že způsob, jakým svůj nárok žalobce vymezil (jaká rozhodná skutková tvrzení uplatnil), ztotožňují tuto věc s věcí, jež byla dříve pravomocně skončena zamítnutím žaloby o určení vlastnického práva otce žalobce k předmětnému pozemku, pak v konečném důsledku respektovaly i konkluzi vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 909/2003. V uvedeném ohledu se tudíž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Sluší se uvést, že jak soud prvního stupně
(viz bod 5. odůvodnění usnesení), tak i odvolací soud (viz body 16. až 19. odůvodnění usnesení) přiléhavě vysvětlily, že žalobce se vylíčenými skutkovými tvrzeními domáhá shodného nároku, o němž bylo rozhodnuto v řízení dříve pravomocně skončeném, tj. aby bylo rozhodnuto o vlastnickém právu jeho otce k předmětnému k datu jeho úmrtí, což by pro účely zařazení pozemku do pozůstalosti neznamenalo nic jiného, než opětovné posouzení nejen okolností pozbytí vlastnického práva otcem dovolatele, ale i toho, zda žalovaná nabyla vlastnického právo k předmětnému pozemku po právu, tedy na základě právního důvodu, jehož platnost již byla v pravomocně skončeném řízení zkoumána. Byť tedy vlastní žalobní petit použitými slovními formulacemi nevyjadřuje požadavek na určení vlastnického práva, v konečném důsledku z obsahu žaloby práva a povinnosti (nárok), jichž se dovolatel na základě vylíčených skutkových tvrzení domáhá, k takovému určení vedou; vždyť do pozůstalosti může náležet pouze taková věc, jejímž byl zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastníkem. Pokud v pravomocně skončeném řízení o určení vlastnického práva otce žalobce byla zamítnuta žaloba s odůvodněním, že původní vlastník právo k předmětnému pozemku pozbyl a po právu jej nabyla jiná osoba (žalovaná obec), pak totožnost obou věcí by s přihlédnutím k tomu, čeho se žalobce v nynějším řízení domáhá, nebyla dána pouze tehdy, pokud by následně došlo k takové skutečnosti, s níž právní předpisy spojují vznik vlastnického práva k věci, a žalobce by mohl takovou skutečnost v žalobě uplatnit; z obsahu žaloby se žádná taková skutečnost nepodává. Ostatně, argumentací uvedenou v žalobě dovolatel cílí na nesprávný procesní postup soudů v pravomocně skončeném řízení a brojí proti věcné správnosti přijatého rozhodnutí, což jej vede k úsudku o zachování vlastnického práva jeho otce k předmětnému pozemku i k datu otcova úmrtí.
Přisvědčit tudíž nelze ani námitce dovolatele, že dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu navodilo stav denegatio iustitie a odepřelo žalobci ústavně zaručené právo dědit majetek. Jakkoliv je právo dědit majetek součástí základního práva majetek vlastnit (viz článek 11 Listiny základních práv a svobod), může bez rozumných pochybností takové právo uplatnit ten, jemuž zůstavitel nějaký majetek zanechal, tudíž byl ke dni úmrtí jeho vlastníkem. K vydání takového rozhodnutí žalobní žádání dovolatele také směřovalo.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vážících se při posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté k problematice totožnosti věci plně obstojí.
Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Protože dovolatel brojil proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II., jímž bylo rozhodnuto odvolacím soudem o nákladech odvolacího řízení. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně - ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu