ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1886.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1886/2021-751
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) V. Z. , nar. XY, bytem v XY, a b) M. Z. , nar. XY, bytem ve XY, oba zastoupeni JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí , IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 137/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020, č. j. 11 Co 158/2020-710, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2019, č. j. 24 C 137/2009-653, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2019, č. j. 24 C 137/2009-661, potvrzen ve výrocích I., II., III. a IV., jimiž bylo žalované uloženo poskytnout každému ze žalobců finanční náhradu ve výši 556 156,51 Kč a žaloba byla zamítnuta v části, v níž se každý ze žalobců domáhal finanční náhrady ve výši 242 449,78 Kč s příslušenstvím; v nákladových výrocích V., VI., VII., VIII. a IX. byl pak rozsudek soudu prvního stupně změněn (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Dle obsahu dovolání brojili vůči té části rozhodnutí, v níž byla žaloba co do částek 242 449,78 Kč s příslušenstvím požadovaných každým z nich zamítnuta. Předpoklady přípustnosti podaného dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud při aplikaci ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1603/2011.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Na vyřešení otázek posuzovaných v dovolateli odkazovaných rozhodnutích, tj. otázek stanovení výše finanční náhrady ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.,
ovšem rozhodnutí odvolacího soudu – ve vztahu k dovolateli napadené výrokové části, v níž byla žaloba co do částek 242 449,78 Kč s příslušenstvím požadovaných každým z nich zamítnuta – nikterak nezávisí, neboť odvolací soud žalobu částečně zamítl nikoliv z důvodu, že by snad dovolateli požadovaná finanční náhrada převyšovala zákonná či judikaturou předvídaná pravidla, na jejichž základě ji je třeba určit, nýbrž z důvodu částečného promlčení uplatněného nároku (v nepromlčené části bylo žalobě jinak bezezbytku vyhověno).
Závěry odvolacího soudu přitom nekolidují ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se právo na finanční náhradu dle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. při nedostatku speciální právní úpravy obsažené v tomto zákoně promlčuje podle obecných ustanovení občanského práva (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2687/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 724/2014); v situaci, kdy žalobci žalovanou požádali o poskytnutí finanční náhrady dne 9. 12. 2008, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy v tříleté promlčecí době běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1556/2005, či jeho usnesení ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 550/2012, ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 724/2014, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn.
28 Cdo 1004/2019), tj. od 10. 12. 2009, kdy uplynula lhůta k dobrovolnému vyplacení finanční náhrady (čl. IV. bod 2. zákona č. 115/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon
č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 458/1990 Sb., zákona č. 528/1990 Sb., zákona č. 137/1991 Sb. a zákona č. 264/1992 Sb.,
a mění zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 133/1993 Sb.). Nárok na poskytnutí finanční náhrady co do dalších částek 242 449,78 Kč s příslušenstvím požadovaných každým ze žalobců byl tedy ke dni doručení návrhu na rozšíření žaloby soudu (dne 9. 10. 2014) již zjevně promlčen (z judikatury přihlašující se k závěru, že uplatněním nároku u soudu nedochází ke stavení promlčecí doby i z hlediska budoucího rozšíření žaloby; je-li uplatněna pouze část pohledávky, promlčecí doba se staví pouze ohledně této části a je-li následně žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod číslem 5/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn.
26 Odo 910/2006).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadají-li snad dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu