ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2246.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2246/2021-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. C. , narozený dne XY, bytem XY, b) P. Ř. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená žalobcem a), proti žalované: Česká republika – Ministerstvo financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o vyplacení finanční náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 386/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 70 Co 37/2021-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobkyní b) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, č. j. 13 C 386/2006-396, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost poskytnout žalobci a) finanční náhradu ve výši 421 556,30 Kč, a to ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů (výrok I), stejnou povinnost uložil žalované i ve vztahu k žalobkyni b) (výrok II), žalobu zamítl v rozsahu, v němž se každý ze žalobců domáhal finanční náhrady ve výši 192 492,70 Kč ve formě cenných papírů nemajících povahu státního dluhopisu (výroky III a IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výroky V a VI) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky VII a VIII). K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I až II, jakož i ve výrocích V až VIII (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky (výrok II a III).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že oba žalobci jsou právními nástupci P. C., která coby oprávněná osoba podle §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uplatnila u žalované nárok na náhradu za zničené nemovitosti v majetku bývalé firmy C. M. Kopřiva, továrny na papír v Předklášteří a na Prudké, které nebylo možno vydat.
Odvolací soud dospěl k závěru o důvodnosti odvolání žalované toliko co do jejích výhrad vztahujících se k závěru soudu prvního stupně o rozpornosti žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Tato námitka však neměla na rozhodování soudu prvního stupně žádný vliv, neboť částka, kterou žalobcům přiznal (421 556,30 Kč), nedosáhla ani výše nároku původně žalovaného (431 321 Kč). Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud považoval za důvodnou námitku promlčení, kterou vznesli žalobci vůči žalovanou provedenému započtení nároku na vrácení neoprávněně vyplacené finanční náhrady ve výši 505 756,60 Kč, kterou žalobcům poskytla v roce 2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze námitku promlčení vznesenou žalobci ve vztahu k nároku uplatněnému žalovanou na vrácení finanční náhrady vyplacené žalobcům bez právního důvodu považovat za odporující dobrými mravům, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i nálezové judikatury Ústavního soudu. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Dále dovolatelka zpochybňuje názor odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou neměla vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže jím přiznaná částka ani plně nedosahovala výše původně žalovaného nároku. Odvolací soud měl též podle dovolatelky nesprávně posoudit otázku, zda za stavby, které nelze vydat, protože byly v mezidobí zdemolovány, náleží finanční náhrada, byly-li tyto stavby součástí funkčního celku, který byl oprávněným osobám vydán. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu odvolacího v části výroku I, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II a ve výrocích V a VI, a dále ve výrocích II a III, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce a) s tím, že při podání dovolání nebyla žalovanou dodržena lhůta dvou měsíců. Dále odkázal na své vyjádření k odvolání žalované ze dne 8. 12. 2020, na svůj závěrečný návrh ze dne 3. 8. 2020, vyjádření se k závěrečnému návrhu žalované ze dne 22. 9. 2020 a rovněž na další vyjádření k opakovaným námitkám žalované, které jsou uvedeny v dovolání. Navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. 2. 2021 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), bylo podáno oprávněnou osobou – žalovanou, za kterou jedná pověřená osoba s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.].
Oproti názoru žalobce a) dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání bylo podáno včas, tedy ve lhůtě stanovené pro podání dovolání v §240 odst. 1 o. s. ř., podle něhož platí, že účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně (§243b o. s. ř.), a tedy i §57 odst. 2, věta první, o. s. ř. stanovící, že lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Podle obsahu procesního spisu bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno žalované dne 9. 4. 2021 a dovolání bylo dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 9. 6. 2021, tedy v rámci dvouměsíční lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §57 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se tedy zabýval tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda námitka promlčení vznesená žalobci vůči nároku započtenému žalovanou v tomto řízení, je v souladu s dobrými mravy, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, jakož i dovolatelkou uvedený rozsudek ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že odepření výkonu práva, spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, pro rozpor s dobrými mravy by bylo možné jen na základě později vyvstalých a výjimečných skutečností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna (jimiž mohou být například nenaplněný slib dlužníka, že dluh uhradí). Dovolatelka naproti tomu údajnou nemravnost vznesení námitky promlčení zdůvodňuje skutečnostmi, které souvisejí se vznikem a povahou nároku na vydání sporné částky (coby bezdůvodného obohacení), nikoli s okolnostmi uplatnění námitky promlčení ze strany žalobců.
Jako nepřiměřené se nejeví úvahy odvolacího soudu upínající se k mravnosti námitky promlčení vznesené žalobci, jestliže v této souvislosti byla vyzdvižena skutečnost, že žalobci nebránili žalované ve včasném uplatnění nároku a že žalovaná coby ústřední orgán státní správy rozhodující o vyplacení finanční náhrady podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. měla možnost si splnění zákonem stanovených podmínek pro poskytnutí náhrady řádně ověřit. Zjištění, že by žalobci měli ponětí o vlastnických vztazích k nemovitostem, o jejich stavu v době převzetí státem, případně že by věděli o okolnostech jejich zániku a že by těžili z neznalosti věci na straně žalované, se ze skutkových konkluzí soudů nižších stupňů nepodává.
Nadto odvolací soud přednesl podpůrný závěr o neprokázání tvrzení žalované, že by zdemolované nemovitosti, za něž v roce 2003 poskytla žalobcům náhradu, byly součástí funkčních celků (a že proto za ně neměla být vyplacena náhrada), proti kterému brojí žalovaná jen v rovině skutkové. Takové argumenty nicméně nemohou založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Ani zpochybnění závěru odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou ohledně rozšíření žalobního návrhu neměla vliv na rozhodování soudu prvního stupně, jestliže jím přiznaná částka ani plně nedosahovala výše původně žalovaného nároku, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Stěžejním je v této souvislosti argument odvolacího soudu, že tak jako tak nebyla nakonec žalobcům přiznána ani náhrada ve výši dosahující původně žalované částky. Přitom úvaha podle jakého právního předpisu či podle jakých kritérií má být výše kompenzace za nevydané nemovitosti stanovena, je třeba považovat za právní posouzení věci. Dovolací soud podotýká, že žalovaná v tomto ohledu ani neformuluje otázku hmotného práva a nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k otázce, zda za stavby, které nelze vydat, protože byly v mezidobí zdemolovány, náleží finanční náhrada, byly-li tyto stavby součástí funkčního celku, který byl oprávněným osobám vydán, dovolatelka při své argumentaci prosazuje jiný skutkový stav, než ze kterého vycházel odvolací soud (tedy že nebylo prokázáno tvrzení o nevydaných stavbách coby součástech funkčního celku), což však přípustnost dovolání nemůže založit (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Navíc i v této části postrádá dovolání konkretizaci předpokladů přípustnosti dovolání.
Sluší se ještě doplnit, že proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Dovolací soud tedy shledal, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu