ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3010.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3010/2021-1041
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce K. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalované I. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení částky 546 322 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 108 C 43/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 219/2019, 25 Co 289/2019-1090, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 5. 2019, č. j. 108 C 43/2014-751, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 108 C 43/2014-794, změněn v zamítavém výroku pod bodem II tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 83 078 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; jinak (ve zbylé části zamítavého výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem I, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 125 010 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až VII).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná v žalobou vymezeném období (od 8. 3. 2012 do 14. 7. 2013) užívala bez právního důvodu pozemky ve vlastnictví žalobce (resp. původní žalobkyně), na nichž se nacházela stavba haly ve vlastnictví žalované a dále příjezdová komunikace a manipulační plocha sloužící stavbě haly. Tímto žalované vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, jež je povinna vydat (§451 odst. 1 obč. zák.) ve formě peněžité náhrady (§458 odst. 1 obč. zák.), jejíž výše byla stanovena v úrovni obvyklého nájemného zjištěného i na základě k tomu opatřeného (provedeného) znaleckého posudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především namítá porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jelikož v řízení nemělo být pokračováno pro neurčitost žaloby neobsahující přesné označení pozemků, za jejichž užívání je požadováno vydání bezdůvodného obohacení; byl-li pak tento nedostatek napraven v průběhu řízení odkazem žalobce na znalecký posudek, stalo se tak, aniž bylo rozhodnuto o připuštění změny žaloby. Dále dovolatelka vytýká nedostatky znaleckému posudku, z něhož odvolací soud vycházel při stanovení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, a namítá rovněž absenci důkazů o užívání pozemků v rozsahu přístupové komunikace k hale a manipulační plochy.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podstatou dovolací argumentace žalované je námitka, že původní žalobkyně v žalobě dostatečně nevymezila předmět řízení, neboť nevylíčila rozhodující skutečnosti, když řádně neuvedla, které pozemky (resp. jejich části) měly být žalovanou bez právního důvodu užívány; tento nedostatek napravil žalobce až v průběhu řízení, kdy užívané pozemky označil odkazem na provedený znalecký posudek, čímž však došlo ke změně žaloby, o jejímž připuštění nebylo rozhodnuto.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout; žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3948/2019).
Platí přitom, že pozemek tvořící předmět soudního řízení, coby část zemského povrchu, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, nebo ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000). Není pak rozhodující, zda byl pozemek rozdělen, spojen s jiným pozemkem, přečíslován, nebo došlo ke změně jeho charakteru. Pozemek je pro účely soudního řízení dostatečně identifikován tehdy, jestliže způsob jeho identifikace nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakého pozemku, resp. jaké části pozemku, se návrh týká. Pokud byl pozemek určen jen parcelním číslem podle dřívější evidence a uvedením katastrálního území, v němž leží, je předmět řízení určitý, pokud se v daném katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3402/2006). V řízení o zaplacení peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení nadto případné nepřesnosti v označení dotčených pozemků nepůsobí nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4305/2019) a tím spíše pouhé nepřesnosti v označení pozemků nezpůsobují neurčitost žaloby.
O změnu žaloby jde pak například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiných skutečností, než jak je vylíčil v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2177/2014).
Žalující strana se přitom v nyní posuzované věci od počátku řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání týchž pozemkových částí ve vlastnictví žalobce – konkrétně pozemků zastavěných budovou haly a dále pozemků tvořících přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící tomuto objektu. Není proto případná argumentace dovolatelky, že žaloba byla neurčitá a neumožňovala pokračování v řízení. Za situace, kdy se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků a ve stejné výměře v průběhu celého řízení, nedošlo z jeho strany ani ke změně žaloby, o které by měly soudy nižších stupňů rozhodnout, pročež ani v tomto směru nelze přitakat dovolatelkou uplatněným námitkám (nehledě na to, že jimi poukazuje dovolatelka na vady řízení, k nimž ovšem Nejvyšší soud přihlíží toliko u přípustného dovolání; srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Brojí-li pak dovolatelka proti znaleckému posudku, na němž je založen závěr o výši obvyklého nájemného žalovanou užívaných pozemků (potažmo závěr o výši bezdůvodného obohacení žalované), dovolací soud připomíná, že hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku posuzoval, zda posudek má všechny formální náležitosti, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, v němž mu byl zadán, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5231/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4157/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2517/2017, a v nich odkazovaná rozhodnutí).
Konečně také námitka absence důkazů o užívání pozemků v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nese se v rovině kritiky skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem a přípustnost dovolání založit nemůže (srov. již výše odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkové závěry odvolacího soudu navíc nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují nejenom provedenému dokazování ale i té rozhodovací praxi, dle níž vlastníka stavby na cizím pozemku (v rozsahu zastavění pozemků ve vlastnictví žalobce stavbou ve vlastnictví žalované dovolatelka absenci důkazů o užívání pozemků nenamítá) stíhá povinnost poskytovat náhradu také za pozemky bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se stavbou funkční celek – areál (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje tomu, že dovolání žalované bylo odmítnuto a že žalobci účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by měl jinak zásadně právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 11. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu