ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3287.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3287/2021-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalované J. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, o zaplacení částky 512.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 262/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2021, č. j. 28 Co 142/2021-415, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.922,80 Kč na účet České republiky – Okresního soudu v Kutné Hoře do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 9 C 262/2013-393, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 512.000,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 512.000,- Kč od 24. 9. 2013 do zaplacení (výrok I.). Dále zastavil řízení co do částky 188.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 700.000,- Kč od 8. 9. 2010 do 23. 9. 2013 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 188.000,- Kč od 24. 6. 2013 do zaplacení (výrok II.) Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 54.971,70 Kč (výrok III.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 6.016,- Kč (výrok IV.).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované, jež směřovalo proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 28 Co 142/2021-415, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. o věci samé změnil tak, že se žaloba o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 512.000,- Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 512.000,- Kč od 24. 9. 2013 do zaplacení, zamítá (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované na účet České republiky - Okresního soudu v Kutné Hoře - náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 85.657,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 17.140,- Kč (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly z těchto nezpochybněných skutkových zjištění:
- Dne 7. 6. 2010 uzavřel žalobce se žalovanou a jejím manželem O. K. smlouvu o půjčce, na jejímž základě měl žalovaným poskytnout částku 700.000,- Kč s tím, že částka 218.000,- Kč bude přenechána dlužníkům a zbylých 482.000,- Kč na umoření závazku ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 13. 4. 2010 mezi dlužníky a Úvěrovým servisem s. r. o. Závazek ze smlouvy o půjčce byl zajištěn zástavním právem pro zajištěnou pohledávku ve výši 700.000,- Kč. Půjčka byla splatná dne 7. 9. 2010.
- Dne 7. 6. 2010 v návaznosti na uzavřenou smlouvu o půjčce uzavřeli žalobce jako kupující a manželé K. jako prodávající kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem v katastrálním území XY s tím, že vklad vlastnického práva podle smlouvy bude proveden tehdy, ocitnou-li se dlužníci v prodlení se splnění závazku ze smlouvy o půjčce. Současně také dojde k uhrazení půjčky zápočtem na kupní cenu ve stejné nominální výši.
- Podle smlouvy o půjčce ze dne 7. 6. 2010 vyplatil žalobce dlužníkům uvedeného dne částku 30.000,- Kč a za účelem úhrady jejich dluhu u Úvěrového servisu, s. r. o. dne 22. 6. 2010 označené společnosti částku 482.000,- Kč.
- Dne 8. 9. 2010 žalobce provedl zápočet své pohledávky z titulu půjčky na kupní cenu, s čímž žalovaná a její manžel vyslovili souhlas.
- Vlastnické právo k nemovitým věcem nabytým na základě kupní smlouvy ze dne 7. 6. 2010 převedl žalobce na svou matku, O. P., jež posléze zemřela, avšak je stále v katastru nemovitostí vedena jako jejich vlastnice.
- Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2020, č. j. 53 T 10/2018-1461, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 4 To 51/2020, byl žalobce, uznán vinným ze spáchání přečinu lichvy, jehož se, mimo dalších čtyřech skutků, dopustil tím, že v úmyslu levně získat vlastnické právo k nemovitosti manželů K. zneužil jejich finanční tísně a za cenu výrazně nižší než by odpovídalo obvyklé kupní ceně uzavřel s nimi dne 7. 6. 2010 kupní smlouvu, jež byla provázána se smlouvou o půjčce částky 700.000,- Kč. Této částky byla suma ve výši 482.000,- Kč použita na úhradu dluhu manželů K. u Úvěrového servisu, s. r. o. a ze zbylých 218.000,- Kč byla dlužníkům vyplacena ve skutečnosti pouze částka 30.000,- Kč. Po následném nesplacení půjčky a zápočtu na kupní cenu nechal žalobce na sebe v katastru nemovitostí přepsat vlastnické právo k nemovitostem manželů K. v hodnotě minimálně 1.000.000,- Kč, čímž získal majetkových prospěch ve výši 488.000,- Kč.
4. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně ohledně dopadající právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), na řešenou otázku promlčení žalovaného nároku a běhu promlčecích lhůt a bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění na základě neplatné smlouvy o půjčce a kupní smlouvy, jež byly uzavřeny dne 7. 6. 2010. Dovodil shodně se soudem prvního stupně, že obě smlouvy jsou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy a rozpor se zákonem, když dovodil, že jediným důvodem k uzavření smlouvy o půjčce byla snaha žalobce získat levně nemovitosti ve vlastnictví manželů K. Konstatoval, že ze strany žalobce šlo o promyšlené jednání, které uplatnil i ve vztahu k dalším osobám ve snaze získat na jejich úkor značný majetkový prospěch. S odkazem na judikatorní závěry vážící se k vydání bezdůvodného obohacení v režimu ustanovení §457 obč. zák. a promlčení nároku založeného na zrušeném (neplatném) synallagmatickém závazku, jenž reprodukoval z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011 (tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:///www.nsoud.cz ), dovodil, že v poměrech projednávané věci, žádné bezdůvodné obohacení na straně žalované z neplatné kupní smlouvy nevzniklo. Kupní smlouva byla neplatná jako celek, tedy i ujednání o zápočtu poskytnuté půjčky ve výši 512.000,- Kč na kupní cenu, které nelze od ostatního obsahu kupní smlouvy oddělit (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 1009/2002). Protože absolutně neplatné ujednání o způsobu úhrady kupní ceny nevyvolalo od počátku žádné právní následky, odvolací soud uzavřel, že k zaplacení kupní ceny ze strany žalobce nedošlo a žalované tak nemohla vzniknout povinnost kupní cenu vrátit. Nadto odvolací soud připomněl, že vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy není předmětem řízení. Vzhledem ke konkluzi, že žalobcem je žalováno plnění z neplatné smlouvy o půjčce, jež nezakládá synallagmatický závazek, neztotožnil se odvolací soud s posouzením otázky promlčení nároku soudem prvního stupně prostřednictvím ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. Ve zjištěných skutkových poměrech projednávané věci připomněl, že běh promlčecích lhůt se řídí ustanovením §107 odst. 1 a 2 obč. zák. Počátek běhu obou těchto lhůt nastal ve vztahu k částce 30.000,- Kč poskytnuté přímo dlužníkům dne 7. 6. 2010 a poslední den běhu dvouleté subjektivní lhůty tak připadl na 7. 6. 2012 a běh zákonné tříleté objektivní lhůty (skutečnosti zakládající běh desetileté objektivní lhůty nebyly tvrzeny a v řízení ani nevyšly jinak najevo) na 7. 6. 2013. Ve vztahu k částce 482.000,- Kč vyplacené žalobce věřiteli žalovaných (Úvěrový servis, s. r. o.) dne 22. 6. 2010 konec uvedených lhůt připadl na 22. 6. 2012, resp. 22. 6. 2013, přičemž žalobce žalobu u soudu prvního stupně podal až dne 5. 9. 2013. Odvolací soud tak uzavřel, že vzhledem ke vznesené námitce promlčení žalovanou, nemohla být žalobci uplatněná částka soudem přiznána.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce maje je ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky promlčení žalovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř., jde-li o vrácení jednoho ze vzájemně podmíněných plnění z neplatné kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovité věci. Výslovně odkázal na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011, v němž dle jeho mínění byla řešena prakticky identická situace jako v poměrech projednávané věci. Upozornil dále na to, že řešenou otázkou se zabýval i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (rozsudek byl publikován pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z jehož obsahu v dovolání obsáhle (doslovně) citoval. Pro poměry přítomné právní věci z odkazované rozhodovací praxe dovodil, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nevznikl z kupní smlouvy ze dne 7. 6. 2010 synallagmatický vztah (ten vznikl ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. přímo ze zákona). Protože proti sobě stojí nepromlčitelné vlastnické právo žalované a právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, jež se promlčuje, neměl dle žalobce odvolací soud k námitce žalované přihlédnout. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila pochybnosti o splnění povinnosti dovolatele řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání a dostatečně specifikovat důvod dovolání. Poté, k argumentaci dovolatele o odchýlení se odvolacího soudu od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011, připomněla, že v odkazované věci byla skutková situace podstatně odlišná od sporu nyní posuzovaného. Připomněla, že spolu s manželem byli žalobcem vtaženi do komplexu smluv, v němž smlouva o půjčce ze dne 7. 6. 2010 a kupní smlouva z téhož dne byly od samého počátku neplatné jednak pro rozpor se zákonem a dále pro rozpor s dobrými mravy. Poukázala rovněž na to, že žalobce nedisponoval existující pohledávkou ze smlouvy o půjčce a rovněž dosud nebylo postaveno v řízení o určení vlastnického práva vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 52/2012 najisto, že jí zůstalo zachováno vlastnické právo k nemovitým věcem, jež žalobce kupní smlouvou ze dne 7. 6. 2010 získal a následně ve snaze ztížit situaci žalované a jejího manžela převedl vlastnické právo k nim na svou matku O. P., která je nadále vedena v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice. Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno dne 1. 7. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem vymezené otázky, jíž posoudil jako předběžnou k učiněnému závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy o půjčce, od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, a to již jen z toho důvodu, že závěry obou rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž žalobce dovoláním napadený rozsudek poměřuje, byly formulovány na základě - od poměrů v nyní posuzované věci - odlišných skutkových okolností.
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom smyslu, že ustanovení §457 obč. zák. (jímž se v situaci, kdy kupní smlouva byla uzavřena dne 7. 6. 2010, řídí práva a povinnosti smluvních stran z ní vyplývající, srovnej ustanovení §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014), upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy, jde o jejich synallagmatická práva. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011).
11. Ustanovení §457 obč. zák. zakotvovalo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy; nárok každé ze smluvních stran na vrácení plnění, které poskytla, byl nárokem ze zákona podmíněným její povinností vrátit to, co podle smlouvy přijala, druhé straně (tzv. synallagmatický závazek). Protože práva a povinnosti každého z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy byly vzájemně podmíněny, platilo, že uplatnění a uspokojení práva jedné strany na vrácení plnění z takové smlouvy bylo vázáno na uspokojení obdobného práva druhé strany; jinak řečeno, povinnost jednoho subjektu plnit (vrátit přijaté plnění) byla vázána na tutéž povinnost subjektu druhého. Vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy byla každá její strana oprávněna požadovat po druhé straně jen tehdy, jestliže již sama vrátila nebo současně s uplatněním práva nabídla vrácení všeho, co sama podle této smlouvy přijala. Procesní aspekt této vzájemné hmotněprávní povinnosti se projevuje tím, že žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemnou žalobou žalovaného musel umožnit soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků vyjádřil ve výroku rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006).
12. V poměrech projednávané věci v rozporu s argumentací uplatněnou v dovolání žalobce již při podání žaloby vycházel z toho, že oproti uplatněnému požadavku na zaplacení částky 700.000,- Kč, respektive po částečném zpětvzetí žaloby na zaplacení částky 512.000,- Kč, není schopen či dokonce ochoten splnit vzájemnou povinnost umožnit žalované vstoupit do právního postavení vlastníka nemovitých věcí, jež byly předmětem neplatného převodu podle kupní smlouvy ze dne 7. 6. 2010. O tom ostatně svědčí i stav neskončeného řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 52/2012, v němž se žalovaná v pozici žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k předmětu neplatného převodu proti matce žalobce O. P., jež v mezidobí zemřela. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že žalobce při podání žaloby v této věci jednoznačně vyjádřil motivaci se zahájením řízení spojenou, tj. že žalobu o zaplacení částku 700.000,- Kč podal z procesní opatrnosti s ohledem na případný běh promlčecích lhůt, neboť v souběžně probíhajícím řízení o určení vlastnického práva nebylo prozatím postaveno najisto, kdo je vlastníkem nemovitostí postižených neplatným převodem. Povinnost žalované k vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tak nemohla být svázána se smlouvou kupní a povinností prodávajícího vrátit kupní cenu, což vyjádřil i odvolací soud formulací ….„Navíc vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy není předmětem tohoto řízení“ (viz bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud se pak se zřetelem k právě uvedenému žalobce nedomáhal vrácení plnění, jehož protipólem by byla vzájemně podmíněná povinnost druhé strany neplatné kupní smlouvy, a nedošlo tak ke střetu vymáhaného práva, jež podléhá promlčení a práva, jež se nepromlčuje, pak plně obstojí konkluze odvolacího soudu, že na promlčení žalobou uplatněného nároku v tomto řízení ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. nedopadá. Nepřiléhavý je tudíž i odkaz žalobce na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011, jež právě v odkazovaných věcech otázku promlčení v intencích ustanovení §107 odst. 3 o. s. ř. posuzují.
13. V poměrech projednávané věci se rovněž nemohl uplatnit závěr z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 191/2011, o zápočtu peněžitého plnění poskytnutého žalované (a jejímu manželovi) jako půjčky na kupní cenu neplatně převedených nemovitostí. V odkazované věci transformace plnění byla posouzena jako platná s ohledem na výsledek souběžně vedeného soudního řízení o vrácení půjčky, kdy žaloba věřitele byla zamítnuta právě s ohledem na jím projevenou vůli v podobě zápočtu na kupní cenu, čímž byl věřitel v platnosti tohoto úkonu utvrzen. Nebylo tudíž žádného důvodu, aby otázka platnosti provedeného zápočtu byla poměřována závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 1009/2002, jak přiléhavě učinil odvolací soud. Stejně tak nelze v posuzované věci zohlednit obecněji formulované závěry z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, týkající se věci, v níž dovolací soud nebyl konfrontován s potřebou vyjádřit se k otázce (ne)platnosti uzavřených lichevních smluv, a tudíž ani k okolnostem transformace peněžitého plnění z titulu půjčky na kupní cenu.
14. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení, protože žalobce uvedl, že dovolání podává i proti tomuto výroku. Proti označenému výroku však není dovolání
objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
15. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním ustanoveným advokátem, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 12.922,80 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10.380,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.242,80 Kč.
17. Místem splnění náhradové povinnosti je Česká republika – Okresní soud v Kutné Hoře, jenž žalované ustanovil zástupce z řad advokátů (§149 odst. 2 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu