ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.929.2021.3
sp. zn. 28 Cdo 929/2021-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O.K.V. Leasing, s. r. o. , identifikační číslo osoby 634 87 063, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 396, zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalovanému V. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 26/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2020, č. j. 32 C 26/2020-57, se zrušují a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 32 C 26/2020-57, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení v pravidelných měsíčních splátkách (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, výrokem pod bodem I., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku II. tak, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu žalobkyně poskytla částku 18 000 Kč; smlouva však byla absolutně neplatná (§581 a §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále i jen „o. z.“), poněvadž v době jejího uzavření byl žalovaný stižen duševní poruchou trvalého rázu (tato skutečnost byla nesporná), byť k jeho omezení ve svéprávnosti došlo až na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2019, č. j. 14 Nc 3095/2017, jenž nabyl právní moci dne 30. 1. 2019. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení v žalobou požadované výši, jež je povinen vydat, přičemž v uvedeném směru není významná ani jeho duševní porucha v okamžiku uzavření (neplatné) smlouvy a přijetí žalované částky, neboť bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, jenž není vázán ani na zavinění či protiprávnost. Nevýznamná je i námitka, že předmětná částka byla následně předána jiným osobám, které zneužily duševní poruchy žalovaného, protože plněním z neplatné smlouvy na účet žalovaného vznikl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a žalovaným; předal-li žalovaný poskytnutou částku třetím osobám, vznikl by další, na vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nezávislý vztah z bezdůvodného obohacení, kde ochuzeným byl by žalovaný. Proto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyni dle §2993 o. z. vzniklo právo na vrácení částky 18 000 Kč a žalobě vyhověly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně namítá, že významu smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohl vůbec rozumět a žalobkyně zanedbala, případně splnila toliko formálně své zákonné povinnosti (zejména osobně jednat s žalovaným a prošetřit jeho poměry), při jejichž řádném splnění mohla by situaci předejít; právo žalobkyně na vrácení poskytnuté částky proto nemůže požívat právní ochrany, a to ani jako bezdůvodné obohacení. Byť je stav bezdůvodného obohacení objektivní povahy, měla by existovat jeho korekce v případech jako je tento, kdy došlo ke zneužití nezpůsobilosti žalovaného a jeho majetková sféra se prokazatelně nerozšířila. Nebylo přitom vůbec zohledněno, že žalobkyní uplatněné právo má být posuzováno i z hlediska jeho souladu s dobrými mravy, případně s ustanovením o zákazu zneužití práva (odkazuje zde také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Jako právní jednání je ostatně nutno posoudit také převzetí poskytnuté částky a další dispozice s ní, k čemuž žalovaný také nebyl způsobilý, pročež za to nemůže být činěn odpovědným (odkazuje v tomto směru také na ustanovení §15 odst. 2 o. z.). Jelikož omezení svéprávnosti chrání žalovaného před jeho vlastním jednáním, jímž by si mohl uškodit, nemělo v jeho prospěch dojít k žádnému plnění a lze na situaci pohlížet také jako na nevyžádané plnění (§1851 o. z.), resp. vědomé obohacení (§2997 o. z.). Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podal dovolatel i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné a dovolatelem odkazované rozhodnutí je v posuzované věci neaplikovatelné, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaný nenavrhl důkazy ke svým tvrzením. Navrhuje proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není vyloučena tím, že předmětem řízení (v době vydání rozhodnutí obsahující napadený výrok) je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč, neboť jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, tedy o výjimku předpokládanou ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (zda jsou naplněna kritéria dle §237 o. s. ř.), může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) nemůže založit argumentace dovolatele, že by neměl být zavázán k vydání bezdůvodného obohacení již proto, že nebyl dostatečně způsobilý „k převzetí žalované částky“, kdy sluší se připomenout, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020); proto není namístě přijmout paušalizující závěr, že osoba nesvéprávná či stižena duševní poruchou není povinna bez právem aprobovaného důvodu získaný majetkový prospěch vydat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení není významné ani to, byl-li žalovaný (obohacený) schopen smlouvě porozumět či nikoliv (případně zda žalobkyně splnila všechny své povinnosti), neboť již pro danou okolnost je smlouva posouzena jako neplatná ve smyslu §581 o. z. [a kdy pro konkluzi o vzniku závazku z bezdůvodného obohacení v takovém případě není (nemůže být) podstatné, byla-li by snad smlouva neplatná i z jiných (dalších) důvodů – kupř. pro (tvrzené) porušení povinností žalobkyně coby poskytovatelky úvěru posoudit úvěrovou schopnost žalovaného (spotřebitele); §86 a §87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru].
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem kladená otázka týkající se aplikovatelnosti ustanovení §1851 o. z., resp. §2997 o. z., na jejichž výkladu a použití napadené rozhodnutí nezávisí, jestliže – ve světle soudy učiněných skutkových zjištění – zjevně nejde o situaci, kdy podnikatel plní spotřebiteli finanční službu bez výslovné objednávky (o nevyžádané plnění ve smyslu §1851 o. z.), ani o případ tzv. vědomého obohacení bez právního důvodu (kdy by snad žalobkyně obohatila žalovaného s vědomím, že k tomu není povinna; §2997 o. z.), bylo-li peněžité plnění poskytnuto žalovanému právě na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, byť absolutně neplatné, již uzavřel s žalobkyní.
Také v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak s ohledem na jeho ustanovení §2993 prosadí závěr, že (nejsou-li splněny předpoklady pro aplikaci některé z výjimek dle §2995 o. z.) aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Ani případná následná dispozice obohaceného se získanými prostředky (vydal-li je například třetí osobě) – poukazuje-li na tuto skutečnost dovolatel – proto sama o sobě v zásadě ničeho nemění na jeho pasivní věcné legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení a mohla by mít význam toliko pro právní vztah mezi žalovaným a osobou, jíž příslušné majetkové hodnoty poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3682/2016), jak v tomto směru nikoliv nepřiléhavě uvedly soudy nižších stupňů.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu) ovšem v obdobných případech (zvlášť jde-li o bezdůvodné obohacení osob s psychosociálním postižením) klade silný akcent i na to, aby při vypořádání vztahu z takto vzniklého bezdůvodného obohacení nebylo postupováno ryze formálně a mechanicky, nýbrž vždy bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem věci a byly zohledněny také principy vyjádřené v hlavě I. části první občanského zákoníku, jež se promítají do interpretace soukromého práva (srov. §2 odst. 1 o. z.) a jejichž aplikace v konkrétních věcech není vyloučena ani v zásadě objektivní povahou vztahu z bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21). V této souvislosti je zmiňován zejména korektiv dobrých mravů (§2 odst. 3 o. z.) a princip ochrany slabších obsažený v §3 odst. 2 písm. c/ o. z. (jenž zakazuje, aby kdokoliv utrpěl neodůvodněnou újmu pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení), povinnost poctivého právního jednání (srov. §6 o. z.) či zákaz zneužití práva (§8 o. z.).
Při právním posouzení věci (a jemu předcházejícímu zjišťování skutkového stavu) se odvolací soud (odkazuje v tomto směru i na závěry učiněné již soudem prvního stupně) omezil na konstatování neplatnosti účastníky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru (jež byla titulem plnění), na níž žalovaný (formálně) participoval jako smluvní strana, a s odkazem na toto (formální) účastenství a objektivní povahu bezdůvodného obohacení (k jehož vzniku se nevyžaduje protiprávní jednání ani zavinění a kdy v zásadě nejsou právně významné ani případné další dispozice s takto nabytým bezdůvodným obohacením) odmítl i tu obranu žalovaného (v jejím rámci uplatňovaná tvrzení), že ze sjednaného kontraktu neměl žádný prospěch (včetně toho, že za inkasované plnění nezískal ani jiný surogát), neboť se stal nástrojem jiných osob, jež zneužily jeho rozumové nedostatečnosti a následně jej připravily o vyplacené peněžité plnění. Takovým konstatováním ovšem odvolací soud zcela rezignoval na reflexi výše zmíněných principů, nezohlednil účel pravidla o neplatnosti právního jednání dle §581 o. z. [jež má chránit jednajícího v duševní poruše], ani případné hledisko dobrých mravů [nepovažoval-li za významné, zda se žalovaný, jenž pro duševní poruchu nebyl schopen právně jednat, právě pro tento svůj hendikep pouze nestal obětí nepoctivého právního jednání, neměl-li sám z něj žádný majetkový prospěch].
Neobjasněny přitom zůstaly i jiné – sporné – okolnosti týkající se procesu uzavření (posuzované) smlouvy o spotřebitelském úvěru, jež by umožňovaly poskytnout přesvědčivou odpověď na otázku (taktéž relevantní z hlediska aplikace korektivu dobrých mravů a zákazu zneužití práva), zdali poskytovatel úvěru (žalobkyně) – jednající za účelem dosažení zisku – mohl při korektním postupu získat povědomost o tom, že žalovaný (spotřebitel) není kvůli svému psychosociálnímu postižení (jež s sebou nese neschopnost právně jednat, jakož i neschopnost bránit se případnému zneužití práva) uzavřít platnou úvěrovou smlouvu (viz závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1292/21, vydaném ve věci téhož žalovaného).
Napadá-li tedy dovolatel i úsudek odvolacího soudu nezohledňující specifické okolnosti nyní projednávané věci a výše uvedené principy soukromého práva, ve svém důsledku pak prakticky vedoucí i k odmítnutí principu ochrany slabších a institutu dobrých mravů [k tomu srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, odkazující i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018], je jeho dovolání přípustné (pro odklon napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; §237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné (z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
Odepření práva pro rozpor jeho výkonu s dobrými mravy, respektive pro zneužití práva ve smyslu §8 o. z., je vždy nutně spojeno s konkrétními skutkovými zjištěními a dovolacímu soudu do naznačených závěrů nalézacího soudu přísluší zasahovat toliko výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech zjevné nepřiměřenosti [k tomu podrobněji v režimu předchozí právní úpravy (§3 odst 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, jež jsou aplikovatelná i v poměrech aktuálního občanského zákoníku (ve vztahu k §2 odst. 3 o. z. a §8 o. z.) – srov. shora citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020, ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1311/2019, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021]. Jestliže však právní posouzení odvolacího soudu – vzdor žalovaným uplatňovaným tvrzením – prakticky rezignuje na reflexi zmíněného aspektu, nelze než konstatovat, že jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné (a uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 1 věty první o. s. ř., byl tudíž naplněn). Dovolací soud – jde-li o konečný výsledek řízení – přitom v uvedeném směru ničeho nepředjímá, poněvadž odpovídající skutková zjištění (prověření žalovaným uváděných tvrzení) nebyla dosud soudy nižších stupňů učiněna; bude tedy právě na soudech nižších stupňů, aby se řádně zabývaly relevantními tvrzeními žalovaného (a v případě potřeby poskytly účastníkům odpovídající poučení stran povinnosti tvrzení i povinnosti důkazní) a z takto zjištěných skutečností vyvodily i odpovídající konkluze právní.
Protože dovoláním napadený rozsudek správný není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 písm. a/ o. s. ř.), podaným současně s dovoláním, Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným usnesením (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu