ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.954.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 954/2021-342
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) H. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová 928/4, a b) R. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2095/150, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 277.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 334/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 55 Co 251/2020-309, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 55 Co 251/2020-309, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 12 C 334/2012-249, uložil žalovanému zaplatit žalobkyním částku 277.950 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně se předmětného plnění domáhaly coby bezdůvodného obohacení [ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)], jež žalovanému mělo vzniknout užíváním pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, spoluvlastněného žalobkyněmi, v období od 8. 10. 2010 do 8. 10. 2012. Žalovaný v rámci své procesní obrany zpochybňoval postavení žalobkyň coby spoluvlastnic sporné nemovitosti. Soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 C 120/2013-144, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2016, byla zamítnuta žaloba hlavního města Prahy na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY. Zmíněná žaloba se přitom opírala o zcela shodnou argumentaci, kterou uplatňuje žalovaný v aktuálním řízení. Soud konstatoval, že je v souladu s §159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vázán citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, a otázku vlastnického práva ke vzpomínané nemovitosti proto nemůže samostatně posuzovat jako předběžnou. Jelikož mezi stranami nebylo sporné, že je pozemek parc. č. XY užíván coby pozemní komunikace, přičemž existence vlastnického práva žalobkyň byla závazně postavena najisto zmiňovaným rozsudkem, a vzhledem k tomu, že výše obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti v rozhodném období přesahovala žalobkyněmi požadované plnění, mohl soud žalobě v plném rozsahu vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 55 Co 251/2020-309, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalovaný ve svém odvolání argumentoval, že otázka vlastnictví k pozemku parc. č. XY není dosud uspokojivě vyřešena a že by soud měl vyčkat skončení dalších řízení před Městským soudem v Praze (coby soudem správním) a Obvodním soudem pro Prahu 10 (jakožto soudem civilním), jež se týkají rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o vlastnictví žalobkyň k dotčenému pozemku. Odvolací soud nicméně rozsudek obvodního soudu potvrdil, zdůrazniv, že žaloba hlavního města Prahy na určení vlastnického práva ke zmiňované nemovitosti byla pravomocně zamítnuta a stejným způsobem již skončilo též řízení o správní žalobě žalovaného proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Nepřisvědčil ani námitkám žalovaného vůči znaleckému posudku, s jehož pomocí obvodní soud určil výši obvyklého nájemného za užívání sporného pozemku. Za této situace se Městský soud v Praze ztotožnil s právními závěry soudu první instance a jeho rozhodnutí potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku I. dovoláním žalovaný, jenž namítá, že v dosavadním řízení argumentoval, že se pozemní komunikace nachází toliko na části pozemku parc. č. XY. Toto tvrzení však soudy nižších stupňů zcela oslyšely, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a odchýlily se od judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Přiznání bezdůvodného obohacení za ty části pozemku, jež přímo zastavěny nejsou, je pak v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný dále podotýká, že Státní pozemkový úřad rozhodl o žádosti žalobkyň o vydání sporného pozemku negativně s ohledem na skutečnost, že jsou žalobkyně již nyní zapsány v katastru nemovitostí jako jeho vlastnice. S tímto rozhodnutím žalovaný nesouhlasil a napadl je jednak správní žalobou, jednak žalobou podle části páté občanského soudního řádu, v níž argumentoval, že se pozemku parc. č. XY v 70. letech 20. století chopil stát, čímž došlo k majetkové křivdě, kterou lze řešit toliko za podmínek restitučních zákonů.
Soudy v předmětné kauze na jedné straně odmítly řízení přerušit do skončení projednávání žaloby podle části páté občanského soudního řádu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015, na druhé straně se však samy nikterak nezabývaly argumentací žalovaného zpochybňující uvedené restituční rozhodnutí, a v důsledku toho nesprávně vyhodnotily otázku vlastnického práva (potažmo aktivní věcné legitimace) žalobkyň. Nevyčkáním výsledku řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2570/2018, ignorováním námitek k restituční problematice pak od usnesení dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 654/2014, v němž byla vyložena problematika zmocnění se majetku státem bez právního důvodu.
Dovolatel konečně tvrdí, že znalecký posudek, na základě něhož soudy v posuzované kauze vyčíslily obvyklé nájemné za užívání pozemku parc. č. XY, je nepřezkoumatelný, jelikož znalkyně odmítla sdělit, s jakými obdobnými nemovitostmi předmětný pozemek komparovala. Ze shora předestřených důvodů pak žalovaný navrhuje napadený rozsudek spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřily obě žalobkyně, jež reagovaly na předestřené dovolací námitky a navrhly odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Značná část dovolací argumentace je vystavěna na myšlence, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, pakliže nepřerušil řízení do pravomocného vyřešení kauzy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015, v němž by měla být posuzována problematika odnětí pozemku parc. č. XY právním předchůdcům žalobkyň, a zároveň neprovedl vlastní komplexní posouzení otázky, zda jsou žalobkyně vlastnicemi řečené nemovitosti. Tato kritika postupu odvolacího soudu však nemůže vést k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jelikož se míjí s úsudkem, jenž byl vysloven coby nosná právní úvaha soudem prvního stupně a aprobován odvolacím soudem, totiž se závěrem o prejudiciální závaznosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 C 120/2013-144, kterým byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva ke zmíněnému pozemku podaná žalovaným proti žalobkyni a) a právnímu předchůdci žalobkyně b).
Dovolatelem nijak nezpochybněná teze soudů nižších stupňů, dle níž byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 mezi účastníky otázka vlastnického práva ke spornému pozemku závazně vyřešena ve smyslu §159a odst. 1 i 3 o. s. ř., implikuje, že si soudy nemohly v aktuální při učinit odlišný úsudek o vlastnickém právu žalobkyň ke dni vyhlášení zmíněného rozhodnutí o určovací žalobě (§154 odst. 1 o. s. ř.), jelikož byly jejich úvahy v tomto směru determinovány uvedeným rozsudkem, a současně nebylo žádného důvodu přerušovat aktuální řízení do skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015 (ani dovolatel totiž netvrdí, že by snad z daného řízení mělo vyplynout, že vlastnictví žalobkyň zaniklo po dni vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 120/2013-144, nýbrž pouze, že v něm mělo vyjít najevo odnětí pozemku státem v 70. letech 20. století).
Dovolací soud – vázaný v souladu s §242 odst. 3, větou první, o. s. ř. obsahovým vymezením dovolacích důvodů – zdůrazňuje, že správnost závěru, dle něhož je otázka vlastnického práva žalobkyně závazně prejudikována rozsudkem Obvodní soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 120/2013-144, nikterak nehodnotí, neboť žalovaný tuto otázku k dovolacímu přezkumu nenastolil. Pouze konstatuje, že pakliže by se jednalo o úsudek správný, nemohl by se odvolací soud dopustit žádného pochybení tím, že nevyčkal skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015 a nevyslovil plnohodnotný úsudek o existenci vlastnického práva žalobkyň k parc. č. XY. Odvolací soud by se rovněž relevantně neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, neboť tento judikát řeší problematiku pozbytí vlastnického práva při převzetí věci státem bez právního důvodu, což je však aspekt, jenž by v případě akceptace úvahy soudů nižších stupňů, dle níž jsou prejudiciálně vázány závěrem o existenci vlastnického práva žalobkyň ke dni vyhlášení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 120/2013-144, v předmětné kauze nemohl být posuzován.
Pro úplnost lze podotknout, že přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení jiné věci, v níž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, je nástrojem procesní ekonomie; uvážení, zda tohoto postupu využít, nebo v řízení pokračovat a provést samostatné posouzení příslušné otázky, musí tudíž primárně náležet soudu, jenž řízení vede a odpovídá za jeho délku. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení korigovat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/2015, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 856/2019, a ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 246/2020).
V dovolatelem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2570/2018, sice bylo přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení procesu probíhajícího souběžně před Státním pozemkovým úřadem označeno za potřebné, stalo se tak ovšem toliko ve vazbě na velmi specifickou procesní situaci, jež hrozila odepřením spravedlnosti. Úvahy zde vyslovené je proto do jiných kauz nutné přenášet velmi citlivě a s náležitým zřetelem k jejich kontextu. Z usnesení zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 2570/2018 nepochybně nelze vyvozovat paušální pravidlo, dle něhož je vždy nutné řízení před civilním soudem přerušit do skončení souvisejícího řízení vedeného před Státním pozemkovým úřadem, a není proto ani možné hovořit o rozporu postupu odvolacího soudu v aktuální při s posledně citovaným judikátem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelova kritika obsahu znaleckého posudku, s jehož pomocí odvolací soud kvantifikoval získané bezdůvodné obohacení. Hodnocení provedených důkazů se vymyká přezkumné pravomoci dovolacího soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 271/2020, a ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1054/2020). Dospěl-li tedy Městský soud v Praze k závěru, že znalkyně řádně odpověděla na všechny otázky soudu a dostatečně vysvětlila volbu použité metody, jak se uvádí v bodě 11 odůvodnění napadeného rozsudku, není úlohou Nejvyššího soudu, jehož revizní kompetence jsou zaměřeny výhradně na otázky právní, aby s tímto závěrem polemizoval (srovnej podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2778/2017, ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2069/2019, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2605/2019).
Dovolání žalovaného je nicméně přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování pasivní věcné legitimace hlavního města Prahy z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vznikající v důsledku zastavění pozemku místní komunikací.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se dlouhodobě dovozuje, že v případě umístění stavby na cizím pozemku dochází k obohacení jejího vlastníka na úkor majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění tuto stavbu užívat, přičemž není rozhodné, jakým způsobem obohacený své vlastnické právo realizuje. Nedisponuje-li tedy kupříkladu obec jako vlastník místní komunikace podle §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, právním titulem opravňujícím ji k užívání pozemku pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, získává majetkový prospěch, jejž je povinna vlastníku zatížené nemovitosti vydat podle §451 obč. zák. Bezdůvodné obohacení pak obci vzniká i v rozsahu odpovídajícím užívání ploch nezastavěných, leč k provozu místní komunikace nezbytných, případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020, ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3498/2020, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3146/2020).
Tyto závěry soudy nižších stupňů v přezkoumávané kauze plně nerespektovaly, pakliže přiznaly žalobkyním proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by se jakkoli zabývaly rozsahem zastavění pozemku parc. č. XY místní komunikací a mírou, v níž jsou případné nezastavěné části tohoto pozemku nezbytné k provozu komunikace. Právní posouzení předmětné otázky soudem prvního stupně i odvolacím soudem je tak neúplné, a tedy rovněž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Obvodní soud pro Prahu 1 toliko uvedl, že využívání předmětného pozemku jako pozemní komunikace bylo mezi stranami nesporné, což se však z hlediska shora nastíněné judikatury nejeví postačující, neboť tím není osvětlen rozsah zastavění sporného pozemku (tvrzení, že je pozemek místní komunikací zastavěn zcela, by mezi stranami nepochybně shodné nebylo, jelikož žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně namítal toliko částečné zastavění dotčené nemovitosti; viz například přepis zvukového záznamu z jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 na č. l. 271 a násl., konkrétně závěrečný návrh žalovaného zachycený na č. l. 278).
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, rozsudek odvolacího soudu (v napadeném meritorním výroku i závislém výroku nákladovém) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Ačkoli je obdobnou nesprávností zatíženo též rozhodnutí soudu prvního stupně, omezil se dovolací soud z důvodu procesní ekonomie na kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se domnívá, že vytčený nedostatek je přinejmenším potenciálně odstranitelný doplněním dokazování v odvolacím řízení (podobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4382/2010).
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu