ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1497.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1497/2019-431
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovaným 1) O. D. t. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) D. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 100/31, PSČ 602 00, a 3) P. K. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 87/2006, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2018, č. j. 7 Cmo 45/2018-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu doručenou Krajskému soudu v Brně dne 18. února 2002 se žalobce (Československá obchodní banka, a. s.) domáhal po žalovaných plnění ze směnky vlastní, vystavené dne 30. září 1997 prvním žalovaným (zapsaným v obchodním rejstříku pod tehdejší obchodní firmou I. t.) znějící na směnečný peníz 39.000.000 Kč, se splatností dne 31. ledna 2002 (dále též jen „sporná směnka“). Směnka byla vystavena nikoli na řad INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a. s. a žalobce ji od remitenta nabyl na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000. Druhá žalovaná (D. J.) a třetí žalovaný (P. K.) převzali za zaplacení směnky směnečné rukojemství.
2. Usnesením ze dne 14. prosince 2005, č. j. 42 Sm 70/2002-96, Krajský soud v Brně – odkazuje na ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – vyhověl návrhu původního žalobce, aby na jeho místo do řízení vstoupila Česká konsolidační agentura jako nabyvatel sporné směnky (na základě smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 21. února 2002). Toto usnesení potvrdil k odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. března 2006, č. j. 4 Cmo 134/2006-118.
3. Směnečným platebním rozkazem ze dne 7. června 2006, č. j. 42 Sm 70/2002-128, Krajský soud v Brně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně České konsolidační agentuře směnečný peníz ve výši 39.000.000 Kč s 6% úrokem od 1. února 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 130.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 1.000.000 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali všichni žalovaní námitky.
4. Usnesením ze dne 16. prosince 2009, č. j. 42 Cm 87/2006-202, Krajský soud v Brně rozhodl podle §107 o. s. ř., že v řízení bude na místě České konsolidační agentury pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financí, neboť podle ustanovení §20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, zanikla Česká konsolidační agentura dnem 31. prosince 2007 a jejím právním nástupcem se stal stát, zastoupený Ministerstvem financí, na který přecházejí práva a závazky ke dni jejího zániku.
5. Usnesením ze dne 24. února 2010, č. j. 42 Cm 87/2006-208, ve znění usnesení ze dne 4. října 2010, č. j. 42 Cm 87/2006-223, Krajský soud v Brně – odkazuje na ustanovení §107a o. s. ř. – vyhověl návrhu České konsolidační agentury ze dne 31. října 2007, aby na místo dosavadního žalobce do řízení vstoupila (opět) Československá obchodní banka, a. s., která měla spornou směnku nabýt na základě smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007. Toto usnesení k odvolání druhé žalované potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. února 2011, č. j. 7 Cmo 160/2010-237.
6. Rozsudkem ze dne 22. června 2017, č. j. 42 Cm 87/2006-332, Krajský soud v Brně rozhodl o námitkách druhé a třetího žalovaných tak, že vůči nim ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.); dále uložil oběma žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů námitkového řízení částku 8.581 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně nerozhodoval o námitkách prvního žalovaného, neboť usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2007, sp. zn. 37 K 73/98, byl na jeho majetek prohlášen konkurs, v důsledku čehož bylo řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným přerušeno (§14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání).
7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že námitky druhé a třetího žalovaných jsou dílem nedůvodné a dílem opožděné. Za opožděnou přitom měl soud prvního stupně námitku nedostatku aktivní věcné legitimace, kterou žalovaní odůvodnili tvrzením, že žalobce se (opětovně) nestal na základě smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007 majitelem sporné směnky, neboť tato smlouva je absolutně neplatná. Podle soudu prvního stupně nejde o námitku procesní povahy, proto i tato námitka podléhá režimu koncentrace podle §175 o. s. ř. a lze k ní přihlédnout jen tehdy, byla-li uplatněna v zákonné lhůtě pro podání námitek, což se v projednávané věci nestalo. Navíc obecně platí, že soud zkoumá skutkový stav věci k datu vydání směnečného platebního rozkazu, tedy i otázku aktivní věcné legitimace soud mohl posuzovat pouze k tomuto okamžiku.
8. Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 9. října 2018, č. j. 7 Cmo 45/2018-409, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhé žalované (první výrok) a uložil druhé žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.125,50 Kč (druhý výrok).
9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého druhá žalovaná vznesla námitku nedostatku věcné legitimace žalobce (z důvodu neplatnosti smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007) opožděně. Přitom zdůraznil, že skutečnosti, k nimž došlo až po vydání směnečného platebního rozkazu, nemohou být důvodem pro jeho zrušení. Pominout nelze podle odvolacího soudu ani okolnost, že usnesení, kterým bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně žalobce, nabylo právní moci a soudy jsou jím proto vázány.
10. Ve vztahu k otázce aktivní věcné legitimace žalobce pak odvolací soud (při posuzování dalších – druhou žalovanou včas uplatněných – námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) v obecné rovině doplnil, že u směnek na jméno (u rektasměnek) zákon předepisuje, že „musí být dispozice s nimi prováděna postoupením pohledávek“. Ustanovení čl. I. §11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), totiž vychází z toho, že jde o směnku „jako každou jinou, jen převody se dějí formou a s účinky obyčejného postupu“. Rektasměnky jsou také převoditelné „zcela obecně a neomezeně“.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Podle dovolatelky se Nejvyšší soud dosud nezabýval otázkou, zda v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu může soud posuzovat také otázku aktivní věcné legitimace žalobce, o jehož vstupu do řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §107a o. s. ř. až po vydání směnečného platebního rozkazu; jinak řečeno, zda důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu může být skutečnost, že účastník, o jehož vstupu do řízení bylo v průběhu námitkového řízení rozhodnuto podle §107a o. s. ř., se ve skutečnosti nestal majitelem směnky, o jejíž zaplacení v dané věci jde.
13. Dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že smlouva o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť z jejího obsahu není zřejmé, zda má jít o převod bezúplatný či za úplatu, případně v jaké výši byla úplata sjednána. Podle dovolatelky musí ve sporu vystupovat od počátku až do konce věcně legitimovaný věřitel i dlužník, totéž přitom platí o jejich procesních nástupcích. V projednávané věci však došlo „k zásadnímu porušení tohoto principu“.
14. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
15. Nejvyšší soud dovolání druhé žalované, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
16. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
17. Dovolatelkou předestíraná otázka (týkající se podmínek zkoumání aktivní věcné legitimace žalobce v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) nečiní dovolání přípustným již proto, že její řešení nemůže mít v poměrech dané věci žádný vliv na výsledek (námitkového) řízení.
18. Výhrady, jejichž prostřednictvím se dovolatelka v průběhu námitkového řízení pokoušela zpochybnit aktivní věcnou legitimaci žalobce, jsou totiž založeny na argumentaci, podle níž se žalobce nestal na základě smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007 (opětovně) majitelem sporné směnky, protože označená smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Potud ovšem dovolatelka zjevně přehlíží, že pro rektasměnky (směnky na jméno), mezi něž se nepochybně řadí i sporná směnka, jednoznačně vyplývá forma jejich převodu (postupní smlouva podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném – dále jen „obč. zák.“) přímo z ustanovení čl. I §11 odst. 2 směnečného zákona (k tomu srov. též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 1484/2008, nebo rozsudek ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5368/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2019, pod číslem 92).
19. Nejvyšší soud pak již v rozsudku velkého senátu svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 61/2010“) formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
20. O tom, že v projednávané věci byla druhá žalovaná vyrozuměna o převodu sporné směnky (smlouvou o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007) zpět na žalobce, není žádných pochyb [projev vůle postupitele (České konsolidační agentury) o postoupení pohledávky (o převodu sporné směnky) postupníkovi (Československé obchodní bance, a. s.), obsažený v návrhu na vstup nabyvatele práva do řízení (§107a o. s. ř.), jenž byl doručen soudu prvního stupně 16. listopadu 2007 (č. l. 190), byl vůči druhé žalované účinný nejpozději okamžikem, kdy se o něm v řízení dozvěděla (srov. ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2003, pod číslem 5, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 863/2009)].
21. Jinak řečeno, obrana dovolatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu založená na tvrzení, že smlouva o převodu zajišťovací rektasměnky ze dne 10. října 2007 (tj. postupní smlouva, na jejímž základě měla být na žalobce převedena sporná směnka) je absolutně neplatným právním úkonem, nemohla být v projednávané věci úspěšná, ani kdyby posouzení dovolatelkou předestřené otázky odvolacím soudem nebylo správné. Formulovat odpověď na dovolatelkou položenou otázku tak pro rozhodnutí dané věci žádný smysl nemá.
22. Jen pro úplnost (a bez jakéhokoli vlivu na výše uvedené) Nejvyšší soud doplňuje, že výklad podávaný soudní praxí je ostatně jednotný i v závěru, podle kterého ujednání o tom, zda je pohledávka postupována úplatně či bezúplatně, popř. o výši úplaty, není náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky podle §524 a násl. obč. zák. (k tomu srov. důvody R 61/2010).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu