ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1643.2019.2
sp. zn. 29 Cdo 1643/2019-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem XY, proti žalovanému D. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, o zaplacení částky 890.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 169/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2013, č. j. 8 Co 216/2013-283, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.160 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. září 2012, č. j. 58 C 169/2008-240, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 890.000 Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. května 2008 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 142.550 Kč (výrok II.).
2. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 194.560 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2015, č. j. 29 Cdo 2916/2013-314, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uzavíraje, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
4. Ústavní soud nálezem ze dne 24. října 2016, sp. zn. I. ÚS 700/16, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2015. Přitom uvedl, že v poměrech nyní projednávané věci dovolatel argumentoval, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena „jinak“ (ve smyslu §237 o. s. ř.), nešlo tedy o to, že by dovolatel zpochybňoval absenci současné judikatury, nýbrž zdůraznil požadavek na její změnu. Je proto povinností dovolacího soudu zdůvodnit, proč je dosavadní rozhodovací praxe správná a naopak proč je nesprávná argumentace dovolatele.
5. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
6. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., opět odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
7. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
8. Napadené rozhodnutí je [v řešení otázky, zda na stanovení počátku běhu promlčecí doby podle §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), má vliv okolnost, že doba plnění závazku z bezdůvodného obohacení byla mezi stranami dohodnuta, popř. dohodou posunuta k jinému datu] souladné s ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu, jak vyplývají především z rozsudku ze dne 15. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 2041/97. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost, že doba plnění závazku z bezdůvodného obohacení byla mezi stranami dohodnuta, popř. dohodou posunuta k jinému datu (§516 obč. zák.), nemění nic na stanovení počátku běhu promlčecí doby podle §107 obč. zák. Ke splatnosti dluhu se váže počátek obecné promlčecí doby podle §101 obč. zák., podle něhož však nelze posuzovat promlčení nároku, jehož právním důvodem je bezdůvodné obohacení. Nedošlo-li k zániku původního závazku z bezdůvodného obohacení a jeho nahrazení závazkem nově sjednaným (viz ustanovení §570 a §585 obč. zák.), právní důvod vzniku závazku se nezměnil. Srov. v této souvislosti dále např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 52/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 26 Odo 1695/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 2238/2016.
9. Na těchto judikatorních závěrech nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani na základě argumentace dovolatele, který v této souvislosti pouze odkazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2001, sp. zn. 25 Cdo 2911/99, z nichž dovozuje, že „pokud se věřitel s dlužníkem výslovně dohodnou, že dlužník věřiteli vrátí plnění, které mu měl původně vydat jako bezdůvodné obohacení, stává se právo věřitele od okamžiku uzavření popsané dohody právem na plnění ze smlouvy“; promlčení takového nároku nelze posuzovat podle ustanovení upravujících promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
10. Odkaz dovolatele na výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu není v daných souvislostech přiléhavý (vzhledem ke skutkovým poměrům dané věci nejde o případ srovnatelný s označenou věcí). Dovolatelem formulovaný závěr z citovaného rozhodnutí ostatně ani neplyne. Ve věci rozebírané v odkazovaném rozhodnutí bylo dovoláním napadené rozhodnutí založeno na skutkových závěrech, podle kterých účastníci kupní smlouvy uzavřeli dohodu o vrácení předmětu koupě (osobního automobilu) a vrácení kupní ceny z důvodu, že „vozidlo, které bylo předmětem kupní smlouvy, (…) nemohlo být zapsáno do evidence motorových vozidel“. Na tomto základě pak Nejvyšší soud v oné věci dovodil, že v řízení uplatněnou pohledávku je nutné posoudit jako nárok na plnění z účastníky uzavřené dohody, která je samostatným právním důvodem vzniku závazku; jde tedy o nárok ze smlouvy, nikoli o nárok z bezdůvodného obohacení. Tyto závěry nijak nekolidují s výše citovanou judikaturou a nečiní z nároku na vydání bezdůvodného obohacení smluvní nárok jen proto, že si účastníci dohodli dobu, ve které by měl být závazek z bezdůvodného obohacení dlužníkem splněn.
11. Ve vztahu k ostatním (v dovolání označeným) otázkám pak dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 a §241a odst. 2 o. s. ř.). Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
12. Jelikož dovolatel přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezil, je jeho dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto dalšími otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. srpna 2013), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí částku 11.860 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 12.160 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu