ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1912.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1912/2021-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce H. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem, se sídlem v Třeboni, Palackého náměstí 653, PSČ 379 01, proti žalovanému F. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Františkem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Dobré Vodě u Českých Budějovic, Mládežnická 1282/15, PSČ 373 16, o zaplacení částky 4.058.015 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 470/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 2 Cmo 340/2019-498, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou 18. září 2017 se žalobce (H. G.) domáhal vůči žalovanému (F. P.) [po částečném zpětvzetí žaloby z 27. května 2019, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. června 2019, č. j. 13 Cm 470/2017-379, jež nabylo právní moci dne 7. června 2019] zaplacení částky 4.058.015 Kč s příslušenstvím (představovaným specifikovaným úrokem z prodlení), coby náhrady škody, kterou mu žalovaný měl způsobit tím, že jako správce jeho konkursní podstaty:
a/ Nevymáhal pohledávku žalobce vůči D. R. (dříve B.) [dále jen „D. R.“] (částka 3.301.264 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 1), čímž způsobil její promlčení.
b/ Nevymáhal pohledávku žalobce vůči O2 Czech Republic a. s. (dále jen „společnost O“) [částka 10.500 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 2], čímž způsobil její promlčení.
c/ Nevymáhal pohledávku žalobce vůči E.ON Energie, a. s. (dále jen „společnost E“) [částka 246.251 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 3], čímž způsobil její promlčení.
d/ Nevrátil po skončení konkursu účetní doklady, uložil je do archivu a nechal je skartovat (částka 500.000 Kč s příslušenstvím – dále jen pohledávka č. 4).
2. Rozsudkem ze dne 13. září 2019, č. j. 13 Cm 470/2017-462, Krajský soud v Českých Budějovicích:
[1] Žalobu zamítl (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 240.088,20 (bod II. výroku).
3. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ustanovení §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a ustanovení §135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
4. U pohledávky č. 1 žalovaný neporušil žádnou povinnost, když vyvinul odpovídající úsilí ke zjištění její vymahatelnosti (s odpovídajícím závěrem, že vymahatelná není).
5. Pohledávky č. 2 a 3 se vzhledem k ustanovení §408 obch. zák. promlčely již v letech 2005-2006, tedy ještě předtím, než byl žalovaný ustaven správcem konkursní podstaty žalobce.
6. U pohledávky č. 4 žalovaný porušil povinnost plynoucí z §34c odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „jednací řád“), toto porušení však není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou [spočívající v nepřiznání plnění proti společnosti Alfa Plastik, a. s. (dále jen „společnost A“)], jelikož žalobcův nárok vůči společnosti A se promlčel (dle §408 obch. zák.) již v letech 2005-2006.
7. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2021, č. j. 2 Cmo 340/2019-498:
[1] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 34.796 Kč (druhý výrok).
8. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §387 odst. 1, §397, §398, §402, §405 a §408 obch. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
9. Soud prvního stupně rozhodl o žalobou uplatněném nároku správně a správně aplikoval i právní předpisy upravující promlčení a ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
10. U pohledávky č. 1 neshledal odvolací soud žádný protiprávní úkon žalovaného, z nějž by žalobci vznikla škoda.
11. Pohledávky č. 2 a 3 se promlčely již v letech 2005-2006 (žalovaný byl ustaven správcem konkursní podstaty žalobce až 16. srpna 2010).
12. U pohledávky č. 4 je z hlediska běhu promlčecí doby dle §408 obch. zák. rozhodný okamžik porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě), takže žalobcův nárok vůči společnosti A se promlčel v letech 2005-2006. Chybí rovněž příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným a požadovanou škodou. K žalobcem udávanému zhoršení zdravotního stavu odvolací soud poukazuje na to, že v řízení nebylo tvrzeno, že se tak stalo v důsledku skartace dokumentů, přičemž z lékařských zpráv je zřejmé, že zdravotní „situace“ žalobce byla komplikovaná a neuspokojivá ještě před skartací dokumentů, jež měly být potřebné k dokazování ve sporu o náhradu škody proti společnosti A.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že ve věci neprováděl žádné šetření na základě odvolací argumentace, pouze úvahou přisvědčil správnosti závěrů soudu prvního stupně.
15. U pohledávky č. 1 dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolací argumentací ohledně nevrácení plnění poskytnutého povinnými K. B. (dále jen „K. B.“) a D. R., založenou na ustanovení §107 obč. zák. co do nemožnosti promlčení nároku do doby vrácení poskytnutého plnění.
16. K závěru, že pohledávky se promlčely před ustavením žalovaného do funkce správce konkursní podstaty, dovolatel uvádí, že promlčecí doba ve vztahu k pohledávkám č. 1 až 3 přestala běžet toho dne, kdy proti žalobám K. B. a D. R., společnosti O a společnosti E podal vzájemný návrh (§402, §404 obch. zák.).
17. Za nesprávnou má dovolatel úvahu odvolacího soudu ohledně desetileté promlčecí doby podle §408 obch. zák. Míní, že došlo-li ze zákona ke stavení promlčecí doby „podáním protinároku“, pak teprve po vydání pravomocného rozsudku lze počítat „desetiletou lhůtu“; potud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 3237/2014 [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], s tím, že promlčecí doba počíná běžet od doby, kdy se oprávněný dozví, kdo má plnit a kolik.
18. Vůči K. B. a D. R. rozhodl Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 29. října 2002, č. j. 5 C 1092/1998-310, takže desetiletá promlčecí uplynula 29. října 2012.
19. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích „č. j.“ (správně sp. zn.) 12 Cm 600/97 vůči společnosti O nebyl dovolateli doručen; obdržel jej až na vyžádání dne 8. října 2001, takže promlčecí doba uplynula 8. října 2011.
20. Vůči společnosti E rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne „15. července 2006“ (správně 14. února 2006), č. j. 13 Cm 748/2005-337, takže desetiletá promlčecí uplynula 15. července 2016.
21. Závěr odvolacího soudu o nevymahatelnosti pohledávky č. 1 (pro nemajetnost povinné D. R.) nemá podle dovolatele podklad „ve skutečném stavu“.
22. K pohledávce č. 4 dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný se dopustil nejen porušení jednacího řádu, nýbrž i porušení §8 ZKV. Dále uvádí, že se nedomáhal náhrady škody pouze pro likvidaci účetních dokladů společnosti A (její spor uvedl pouze jako příklad), a žalovanému vytýká, že po ustavení do funkce správce konkursní podstaty neprovedl řádný soupis konkursní podstaty, neprověřil prodeje majetku realizované předchozím správcem konkursní podstaty a nepřičinil se o zablokování majetku předchozího správce konkursní podstaty poté, co ten spáchal sebevraždu. Žalovaný (ač tuto povinnost měl), též nevyloučil z konkursní podstaty tzv. nedobytné pohledávky (čímž by dovolatel nabyl věcnou legitimaci k jejich vymáhání).
23. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že mu odvolací soud upřel náhradu za zhoršení zdravotního stavu způsobenou nesprávným postupem žalovaného; míní, že ohledně náhrady škody na zdraví nebyly respektovány usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 7/2019 Sb. rozh. obč.), a (již zmíněný) rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3237/2014.
24. Závěrem dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že ignoroval závěry „R 88/2003“ [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sb. rozh. obč.], „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 22/2014 Sb. rozh. obč.), „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 63/2009 Sb. rozh. obč.), a „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 96/2013 Sb. rozh. obč.). Dovozuje, že jde o rozhodnutí, která posilují jeho tvrzení o nesprávném postupu žalovaného a důvodnosti nároku na náhradu škody.
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., když oproti mínění dovolatele má napadené rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou především R 88/2003. K důvodům odmítnutí lze v podrobnostech uvést následující:
1) K „protiprávnosti“ nevymáhání pohledávky č. 1
27. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Stejné omezení se prosazuje (platí) při zkoumání přípustnosti dovolání.
28. Napadené rozhodnutí u pohledávky č. 1 nespočívá na závěru o promlčení pohledávky a jiné (než odvolacím soudem přijaté) posouzení otázky protiprávnosti úkonu žalovaného ve vztahu k této otázce zakládá dovolatel na jiných skutkových závěrech (na jiném skutkovém hodnocení zjištění, z nichž potud vyšel odvolací soud); srov. odstavec 21. výše. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
2) K promlčení pohledávek č. 2 a 3
29. Ve vztahu k pohledávkám č. 2 a 3 vyšly oba soudy z toho, že šlo v obou případech o pohledávky z obchodních závazkových vztahů, které mohl dovolatel poprvé uplatnit u soudu již v letech 1995-1996, přičemž:
[1] Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2001, č. j. 12 Cm 600/97-205, kterým byla dovolateli přiznána pohledávka č. 2, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 336/2006-334 (o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí dovolatelova odvolání předchozím správcem jeho konkursní podstaty) [které nabylo právní moci 11. října 2006], nabyl právní moci 22. prosince 2001 a stal se vykonatelným dne 31. prosince 2001 (k tomu srov. §222 odst. 1 o. s. ř.).
[2] Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. února 2006, č. j. 13 Cm 748/2005-337, kterým byla dovolateli přiznána pohledávka č. 3 (s tím, že společnost E ji má zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku), nabyl právní moci dne 15. července 2006.
30. Co do výkladu ustanovení §408 obch. zák. je napadené rozhodnutí souladné především se závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněném pod číslem 21/2014 Sb. rozh. obč. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. upravuje maximální délku promlčecí doby (deset let ode dne, kdy počala poprvé běžet), aniž by s tím, že před jejím uplynutím byla pohledávka uplatněna v soudním nebo rozhodčím řízení, spojovalo jakékoliv následky pro její běh. Pro případ, že řízení ohledně takové pohledávky bylo zahájeno před uplynutím této doby, „zakazuje“ v tomto řízení uplatnit námitku promlčení. Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že závěry, jež přijal v rozsudku ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2007, pod číslem 41, se pojí (právě jen) s během jiných dob, než je objektivní desetiletá promlčecí doba uvedená v §408 obch. zák. Srov. dále i usnesení ze dne 31. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3310/2020, v němž Nejvyšší soud shrnul, že bez zřetele k tomu, zda běh obecné (ve smyslu ustanovení §397 obch. zák. zásadně čtyřleté) promlčecí doby stavěl úkon učiněný v souladu s ustanovením §402 obch. zák., nebo zda (případně) došlo k prodloužení této promlčecí doby písemným prohlášením dlužníka (§401 obch. zák.), anebo zda tato promlčecí doba začala znovu běžet od písemného uznání závazku dlužníkem (§407 obch. zák.), na běh maximální délky promlčecí doby podle ustanovení §408 obch. zák. tyto skutečnosti nemají žádného vlivu.
3) K pohledávce č. 4
31. Také ve vztahu k pohledávce č. 4 vyšly oba soudy z toho, že pohledávka vůči společnosti A (jejíž nepřiznání dovolateli měl žalovaný způsobit nesprávnou skartací účetních dokladů) byla pohledávkou z obchodního závazkového vztahu, kterou mohl dovolatel poprvé uplatnit u soudu již v roce 1996 (a promlčela se v roce 2006). Rovněž ve vztahu k pohledávce vůči společnosti A je napadené rozhodnutí (co do výkladu §408 obch. zák.) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu shrnutou v předchozím odstavci.
32. Namítá-li dovolatel, že potud se nedomáhal náhrady škody pouze pro likvidaci účetních dokladů společnosti A (její spor uvedl pouze jako příklad), pak jde o tvrzení, na němž pohledávku č. 4 nezakládal (srov. doplnění žaloby podáním datovaným 7. února 2019).
33. Co do spojení pohledávky č. 4 s tvrzeným zhoršením zdravotního stavu pak dovolatel opět buduje dovolací námitky (srov. odstavec 23. výše) na jiném skutkovém stavu věci, než je ten, z nějž vychází napadené rozhodnutí.
34. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2021
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu