ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1987.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1987/2019-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v exekuční věci oprávněného Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, proti povinné P. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Pivovarská 170/3, PSČ 266 01, pro vymožení částky ve výši 1.002.387,19 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 EXE 1/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2018, č. j. 20 Co 29/2018-124, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 12. září 2017, č. j. 4 EXE 1/2016-102, Okresní soud v Berouně (dále jen „exekuční soud“) zamítl návrh povinné (P. K.) na zastavení exekuce.
2. Exekuční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 10. září 2014, č. j. 5 C 66/2014-62 (dále jen „exekuční titul“), nařídil exekuční soud prodej zastavených nemovitostí (dále jen „zástava“) k uspokojení pohledávky zástavního věřitele Raiffeisenbank a. s. (dále též jen „věřitel R“) ve výši 1.002.387,19 Kč s příslušenstvím.
[2] Usnesením ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 4 EXE 1/2016-23, vydal exekuční soud k návrhu oprávněného (věřitele R), pověření soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Míkovi, LL.M., k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 769.154,65 Kč, provedením prodeje zástavy na základě exekučního titulu.
[3] Podáním doručeným soudnímu exekutorovi dne 12. prosince 2016 navrhla povinná zastavení exekuce.
3. Exekuční soud uzavřel, že ani námitka promlčení, ani ostatní námitky povinné, nejsou důvodné.
4. Krajský soud v Praze k odvolání povinné v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení exekučního soudu č. j. 4 EXE 1/2016-102.
5. Odvolací soud vyšel též z toho, že:
[1] Dne 10. ledna 2001 uzavřeli manželé L. K. (dále jen „Ing. L. K.“) a M. K. (rodiče povinné) jako obligační dlužníci a věřitel R jako obligační věřitel smlouvu o úvěru, na jejímž základě došlo k poskytnutí úvěru obligačním dlužníkům ve výši 1.700.000 Kč. K zajištění pohledávky obligačního věřitele ze smlouvy o úvěru uzavřely strany dne 10. ledna 2001 zástavní smlouvu, kterou zřídily zástavní právo k zástavě (tehdy ve vlastnictví obligačních dlužníků).
[2] Zástava je nyní ve vlastnictví povinné.
[3] Dne 9. března 2011 byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku vyhláška oznamující zahájení insolvenčního řízení ve věci Ing. L. K. Přihláškou P1 přihlásil oprávněný do insolvenčního řízení Ing. L. K. pohledávku ze smlouvy o úvěru v celkové výši 1.192.814,68 Kč jako nezajištěnou.
6. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že vymáhaná pohledávka není promlčena, neboť pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodný den, kdy oprávněný přivedl ke splatnosti její dosud nesplacenou část. Vzhledem k tomu, že pohledávka se stala splatnou až uplatněním přihláškou v insolvenčním řízení vedeném proti Ing. L. K, a po dobu trvání insolvenčního řízení se běh promlčecí lhůty zastavil, neshledal odvolací soud námitku promlčení důvodnou.
7. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku promlčení zástavního práva, neboť zástavní právo se podle §100 odst. 2 věty třetí zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nepromlčí dříve než zástavním právem zajištěná pohledávka.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
9. Odvolacímu soudu především vytýká, že se náležitě nevypořádal s dopadem insolvenčních řízení vedených proti obligačním dlužníkům na řízení o soudním prodeji zástavy. Namítá, že zástavní věřitel nemůže uplatňovat proti její osobě jako zástavní dlužnici pohledávku ze smlouvy o úvěru ve vyšší částce, než v jaké může být uplatněna ve vztahu k obligačním dlužníkům [poukazuje na ustanovení §170 písm. b) a §414 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Jinak řečeno má za to, že bylo-li rozhodnutí o úpadku Ing. L. K. zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 21. dubna 2011, nemůže se oprávněný domáhat příslušenství, které se stalo splatným po tomto dni.
10. Závěrem dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že zástavní právo je promlčené, když pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodný 19. prosinec 2002, tj. den sjednání darovací smlouvy, na základě které došlo k převodu vlastnického práva k zástavě z obligačních dlužníků na dovolatelku. Uvádí, že uzavřením darovací smlouvy porušili obligační dlužníci zástavní smlouvu i smlouvu o úvěru, proto mohl oprávněný poprvé uplatnit zástavní právo již 20. prosince 2002, a promlčecí lhůta tak marně uplynula dne 20. prosince 2005.
11. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Dovolání povinné, které mohlo být přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
14. K výkladu pravidla obsaženého v §183 odstavec 1 insolvenčního zákona (které stanoví, že přihlásí-li věřitel do insolvenčního řízení pohledávku zajištěnou věcí třetí osoby, není tím dotčeno jeho právo domáhat se uspokojení své pohledávky z tohoto zajištění) se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnutí odvolacího soudu z mezí této ustálené judikatury nevybočuje. Lze dodat, že není-li právo věřitele dotčeno, není nijak dotčena ani výše jím vymáhané pohledávky, tedy ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona nebrání uplatňovat vůči třetím osobám i úrok z prodlení či jiné příslušenství i za dobu od rozhodnutí o úpadku.
15. Z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu nevybočil odvolací soud ani při výkladu ustanovení §100 obč. zák., podle kterého se zástavní právo nepromlčí dříve než zajištěná pohledávka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, uveřejněný pod číslem 142/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Nejvyšší soud dodává, že zcizení zástavy zásadně není porušením zástavní smlouvy, a smluvní ujednání, které by dlužníkům takovou dispozici zapovídalo, by bylo absolutně neplatné podle §39 obč. zák. [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněný pod číslem 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro úpravu zástavního práva účinnou od 1. ledna 2001 (pro věc rozhodnou) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 868/2017]; ostatně existence takového ujednání nemá ani oporu ve skutkovém stavu, z něhož vyšel odvolací soud.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)].
18. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání nevyhověl, stal se bezpředmětným i návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu