ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2533.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2533/2019-257
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce 1. správcovské a konkurzní v. o. s. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 67, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 26126788, jako insolvenčního správce dlužníka Centra Dolní Břežany, s. r. o., identifikační číslo osoby 27251110, zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalovanému SPRÁVĚ s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Františka Diviše 944, PSČ 104 00, identifikační číslo osoby 46887202, zastoupenému Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem, se sídlem v Praze 8, U Mlýnského kanálu 699/20, PSČ 186 00, o zaplacení částky 1.392.920 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 26 C 254/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského souduv Praze ze dne 10. dubna 2019, č. j. 23 Co 53/2019-229, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. prosince 2018, č. j. 26 C 254/2016-172, v bodě III. a IV. výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. prosince 2018, č. j. 26 C 254/2016-172, Obvodní soudpro Prahu 10:
[1] Zastavil řízení o částce 37.828 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému (SPRÁVĚ s. r. o.) zaplatit žalobci (1. správcovské a konkurzní v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka Centra Dolní Břežany, s. r. o.) částky 257.831 Kč, 125.548 Kč, 188.322 Kč, 474.482 Kč a 307.578 Kč (vždy s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení) [bod II. výroku].
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 118.491,95 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit České republice na soudním poplatku ze žaloby částku 69.646 Kč (bod IV. výroku).
2. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má nárok na (v bodě II. výroku specifikované) částky coby pohledávky ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. prosince 2010, přičemž tyto pohledávky nezanikly zápočtem (učiněným v době po zveřejnění návrhu na reorganizaci dlužníka v insolvenčním rejstříku) , neboť žalovaný (ani) netvrdil, že by své pohledávky vůči dlužníkovi přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.
3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II., III. a IV. výroku (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 36.415,45 Kč (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §140 odst. 2 a 3, §320 odst. 1 a 3, §324 odst. 3 a §327 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[1] Dohody o započtení vzájemných pohledávek dlužníka (jejichž přiznání se žalobce, jako insolvenční správce dlužníka, domáhá v projednávané věci) a žalovaného (vycházející ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 1. ledna 2013 a z dohody o vykonání práce ze dne 1. ledna 2013) uzavřené v době od 7. října 2013 do 3. března 2015 nepřivodily zánik (takto) započítávaných pohledávek, neboť od zveřejnění návrhu na povolení reorganizace věřitele dlužníka [České spořitelny, a. s. (dále jen „věřitel Č.“)] dne 25. února 2013 v insolvenčním rejstříku (A-25) nebylo přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného. Insolvenční soud v projednávané věci neurčil předběžným opatřením jinak. Nepřípustnost započtení nastala přesto, že návrh na povolení reorganizace věřitele Č. neměl všechny zákonem požadované náležitosti.
[2] Závěr, že i vadný návrh na povolení reorganizace vyvolává účinky uvedené v §324 odst. 3 insolvenčního zákona, je zřejmý již s ohledem na ustanovení §327 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona, podle kterého účinky podání návrhu na povolení reorganizace zanikají (mimo jiné) rozhodnutím, kterým insolvenční soud odmítne návrh na povolení reorganizace, nebyl-li tento (vadný) návrh k výzvě soudu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat (§320 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).
[3] Z uvedeného zároveň jednoznačně vyplývá, že účinky podání návrhu na povolení reorganizace zanikají ex nunc, tedy právní mocí rozhodnutí podle §327 odst. 1 insolvenčního zákona.
[4] K námitce (opakovaného) jednostranného započtení vzájemných (výše uvedených) pohledávek uplatněné žalovaným v průběhu řízení (dne 16. října 2017 a 11. prosince 2018) [coby procesní obrany dle §98 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu(dále též jen „o. s. ř.“)], odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy žalovaný pohledávky za dlužníkem nepřihlásil do insolvenčního řízení, je nelze započíst vůči pohledávkám dlužníka, neboť nejsou (resp. nemohou být) splněny zákonné podmínky pro započtení (v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka) uvedené v §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Jelikož řečené platí i ve vztahu k pohledávkám za majetkovou podstatou, je bez právního významu tvrzení žalovaného, že pohledávky za dlužníkem, jež jednostranně započítává vůči v projednávané věci uplatněným pohledávkám dlužníka proti němu, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle §168 odst. 2 písm. b) a h) insolvenčního zákona.
[5] Řešení otázky, zda podání (vadného) návrhu na povolení reorganizace věřitelem Č. bylo nepoctivým jednáním ve smyslu §6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je v daném případě bezpředmětné, když zákaz toho, aby věřitel Č. z takového jednání těžil, nemá v předmětném řízení žádný zjevný význam.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
6. Dovolatel předkládá (posuzováno podle obsahu dovolání) tyto otázky:
[1] Jaký je vztah soukromoprávního jednání podání návrhu na povolení reorganizace k procesním pravidlům? Je-li takový návrh podán z nepoctivého důvodu, jak se k této skutečnosti mají postavit soudy? Platí zásada poctivosti ve smyslu ustanovení §6 o. z. napříč právním řádem, tedy i na procesní postup soukromého subjektu aplikujícího procesní předpisy?
[2] Mohlo by prodlení insolvenčního soudu s odmítnutím návrhu na povolení reorganizace zakládat odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem?
[3] Lze na návrh na povolení reorganizace, který postrádá vůli navrhovatele reorganizaci uskutečnit, hledět jako na právní úkon či právní jednání? Může nicotné, zdánlivé nebo absolutně neplatné jednání způsobit (zveřejněním v insolvenčním rejstříku) účinky zákazu započtení? Je nutné, aby insolvenční soud rozhodoval o absolutně neplatnémprávním úkonu, nicotném či zdánlivém právním jednání učiněném v insolvenčním řízení?
Je pouze a jen na insolvenčním soudu zabývat se návrhem na povolení reorganizace, nebo jsou k tomu oprávněny i soudy v jiných sporech?
[4] Sleduje-li někdo podáním návrhu na povolení reorganizace jiný účel, než jaký je s ním spojován v insolvenčním zákoně, tedy obchází zákon a zneužívá tohoto institutu, je aplikovatelné ustanovení §8 o. z. o zákazu zneužití práva i na tento procesní postup? Je zásada zákazu zjevného zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z. nadřazena pravidlům insolvenčního řízení?
[5] Je-li vzat zpět účelově podaný návrh na povolení reorganizace, má zpětvzetí účinky ex tunc nebo ex nunc?
[6] Jestliže insolvenční správce odmítl plnění za řádně poskytnuté služby na základě smlouvy o spolupráci, přičemž plnění z této smlouvy se týká plnění poskytnutého věřitelem dlužníku v době od zahájení insolvenčního řízení do dne, kdy nastaly účinky odmítnutí plnění ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 insolvenčního zákona, je nutné pro uplatnění vzájemného návrhu přihlašovat tuto pohledávku za majetkovou podstatou do insolvenčního řízení?
[7] Způsobuje i vadně podaný návrh na povolení reorganizace zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele ve smyslu §324 odst. 3 insolvenčního zákona?
[8] Nepostupuje-li insolvenční soud v souladu s insolvenčním zákonem a neodmítne-li vadný návrh na povolení reorganizace, znamená to, že soudy nemohou zkoumat vadnost a neprojednatelnost návrhu na povolení reorganizace předběžně ve sporu o zápočet?
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a o. s. ř.), a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil v tom smyslu, že žalobu zamítne.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu zejména potud, že (i vadný) návrh na povolení reorganizace vyvolává účinky uvedené v §324 odst. 3 insolvenčního zákona, zdůrazňuje absenci vážnosti úmyslu věřitele Č. reorganizovat dlužníka, neúčelnost reorganizace dlužníka a z toho plynoucí nepoctivost postupu věřitele Č. Pouhou existenci úpravy postupu insolvenčního soudu k odmítnutí návrhu na povolení reorganizace pro vady nepovažuje dovolatel za dostatečný argument pro ospravedlnění výše uvedeného jednání věřitele Č. ani závěru odvolacího soudu, že rozhodnutí, jímž insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace, má účinky ex nunc.
9. Dovolatel odvolacímu soudu výslovně vytýká, že se odchýlil od závěru učiněného dovolacím soudem v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, a v usnesení ze dne 26. července 2016, sp. zn. 25 Cdo 306/2016, konkrétně v tom, že jednání účastníka řízení, které je vedeno zjevně nepoctivým záměrem, nepožívá právní ochrany.
10. S ohledem na uvedené tak dovolatel zdůrazňuje, že pohledávky dlužníka za jeho osobou, jejichž přiznání se domáhá žalobce v projednávané věci, zanikly zápočtem.
11. Závěrem dovolatel uvádí, že pohledávky za dlužníkem, které (opakovaně) započetl proti pohledávkám dlužníka, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou,
které se do insolvenčního řízení nepřihlašují. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že zápočet není možný proto, že pohledávky nepřihlásil do insolvenčního řízení dlužníka.
12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
K dovolání proti nákladovým výrokům.
14. Dovolání proti prvnímu výroku v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
K dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
15. Dovolání v dané věci (pro něž neplyne žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.) může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř.
K otázkám 1/ a 2/.
16. Dovolání není přípustné k řešení otázek 1/ a 2/, protože jde o ryze akademické otázky, které s projednávanou věcí nesouvisí a na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a založit nemohl.
K otázkám 3/ a 4/.
17. Dovolání není přípustné ani k řešení otázek 3/ a 4/, a to již proto, že dovolatel při jejich formulaci vychází ze skutkového stavu odlišného od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. I při zkoumání přípustnosti dovolání přitom nelze pominout, že (kdyby dovolání bylo připuštěno) při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Nadto, rozsudek odvolacího soudu je souladný s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněným pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém Nejvyšší soud vysvětlil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. K tomuto usnesení se následně přihlásilo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněné pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a posléze stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnutí odvolacího soudu se také nikterak nepříčí závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 895/2001, který se zabýval hmotněprávní otázkou (konkrétně prodlením dědiců s úhradou dluhu zůstavitele), nikoli posuzováním procesního návrhu.
K otázce 5/.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka 5/. Zpětvzetí návrhu (na povolení reorganizace) je procesním úkonem účastníka řízení a není pochyb o tom, že jako každý jiný procesní úkon účastníka řízení vyvolává účinky v okamžiku, kdy dojde soudu, ledaže nejpozději současně dojde soudu i odvolání tohoto úkonu (k tomu srov. §41a odst. 4 o. s. ř.). Odpověď na otázku 5/ je tedy triviální. Především však platí, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud řešil otázku účinků rozhodnutí o vzetí na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace, nikoli otázku účinků samotného zpětvzetí tohoto návrhu.
K otázce 6/.
20. Konečně dovolání není přípustné ani k řešení otázky 6/, neboť v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněném pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že započíst lze (po rozhodnutí o úpadku dlužníka) v zásadě pouze přihlášenou pohledávku věřitele do insolvenčního řízení dlužníka vůči pohledávce dlužníka za tímto věřitelem (viz §140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona). U pohledávek za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v §140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení). Odvolací soud z tohoto závěru případně a výslovně vycházel.
K otázkám 7/ a 8/.
21. Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným (dle §237 o. s. ř.) pro zodpovězení otázek 7/ a 8/, dosud v rozhodování dovolacího soudu beze zbytku nezodpovězených.
22. Nejvyšší soud se – v hranicích uvedených právních otázek vymezených dovoláním– zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, může insolvenční soud z důvodů hodných zvláštního zřetele předběžným opatřením rovněž udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i po okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku.
Podle §320 insolvenčního zákona, neobsahuje-li návrh na povolení reorganizace všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud usnesením vyzve osobu, která jej podala, k jeho opravě nebo doplnění v určené lhůtě, která nesmí být delší než 7 dnů. Současně ji poučí, jak má opravu nebo doplnění provést (odstavec 1).
Podle odstavce 1 postupuje insolvenční soud i tehdy, nejsou-li k návrhu na povolení reorganizace připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti (odstavec 2). Návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy
anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti (odstavec 3).
Z ustanovení §324 odst. 3 insolvenčního zákona se podává, že od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku není přípustné započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, ledaže insolvenční soud určí jinak předběžným opatřením. To platí i tehdy, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před uvedeným okamžikem.
Ustanovení §327 insolvenčního zákona uvádí, že jestliže insolvenční soud návrh
na povolení reorganizace odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, pokračuje bez dalšího v insolvenčním řízení. Účinky podání návrhu na povolení reorganizace tímto rozhodnutím zanikají (odstavec 1). Na osobu, jejíž návrh na povolení reorganizace insolvenční soud odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, se použije přiměřeně §147 (odstavec 2).
26. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (26. listopadu 2012) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.
27. Již jazykový výklad textu insolvenčního zákona poskytuje odpověď na předmětné dovolatelem vymezené otázky. Stanoví-li §320 odst. 1 a 2 pravidla
pro odstraňování nedostatků vadného či neúplného návrhu na povolení reorganizace,je nepochybné, že zákonodárce předpokládal, že budou podávány i vadné návrhy na povolení reorganizace. Stanoví-li §327 odst. 1 insolvenčního zákona, že účinky návrhu na povolení reorganizace zanikají rozhodnutím insolvenčního soudu (též) o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace, platí, že zaniknout může jen to, co existovalo. Tedy i vadný návrh na povolení reorganizace vyvolává (po jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku) účinky spojené s návrhem na povolení reorganizace (mezi něž patří i zákaz započtení dle §324 odst. 3 insolvenčního zákona) a tyto účinky trvají až do vydání některého z rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §327 odst. 1 insolvenčního zákona (nedojde-li k povolení reorganizace). Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by zánik těchto účinků měl nastat se zpětnou účinností. Připíná-li text insolvenčního zákona zánik účinků spojených s podáním návrhu na povolení reorganizace až k rozhodnutí insolvenčního soudu, je též zřejmé, že otázka trvání těchto účinků nemůže být předběžně posuzována jiným soudem v jiném řízení.
28. Ke stejnému závěru vede i výklad systematický. Úprava týkající se nastolení a trvání účinku zákazu započtení spojeného s (vadným) návrhem na povolení reorganizace je totiž doplněna dalšími instituty insolvenčního zákona, které (mimo jiné) zamezují případnému zneužití možnosti podat návrh na povolení reorganizace a vyvolat tak jeho účinky. Vedle již zmíněného pravidla o odstraňování vad a případného odmítnutí návrhu na povolení reorganizace má každý dlužníkův dlužník, který zamýšlí započíst vzájemné pohledávky, k dispozici zejména návrh na nařízení předběžného opatření dle §82 odst. 3 insolvenčního zákona. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, která umožňuje (a též ukládá) insolvenčnímu soudu vždy zvážit všechny v dané věci podstatné okolnosti. Právě takovým návrhem mohl dovolatel uplatnit své výhrady proti věřitelem podanému návrhu na povolení reorganizace. Nevyužití této možnosti nelze obcházet argumentem o zneužití práva navrhovatelem reorganizace, pročež se argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 895/2001 na řešenou otázku neuplatní.
29. Insolvenční zákon dále upravuje odpovědnost navrhovatele reorganizace za škodu či jinou újmu způsobenou (mimo jiné) podáním vadného návrhu na povolení reorganizace a neodstraněním jeho vad (§147 insolvenčního zákona). Takovéto náhrady se však dovolatel v tomto řízení nedomáhá. Proto je nadbytečný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 306/2016, které obecně připouští možnost domáhat se náhrady škody způsobené žalobou podanou v rozporu s dobrými mravy.
30. Konečně též není ničím omezena možnost dlužníkova věřitele, který je zároveň dlužníkovým dlužníkem, přihlásit pohledávky vůči dlužníkovi do insolvenčního řízení a poté, co pomine zákaz započtení, učinit úkon započtení za podmínek obsažených v ustanovení §140 insolvenčního zákona.
31. Lze tedy shrnout, že i vadný návrh na povolení reorganizace vyvolává účinky spojené s návrhem na povolení reorganizace; tyto účinky trvají až do případného vydání rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu na povolení reorganizace. Účinky návrhu na povolení reorganizace pomíjejí ex nunc, z čehož plyne, že jiný než insolvenční soud nemůže předběžně posuzovat otázku trvání těchto účinků za období předcházející vydání usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí vadného návrhu na povolení reorganizace.
32. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu (§242 odst. 3 o. s. ř.) správné, přičemž z obsahu spisu se nepodávají
ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalovaného v rozsahu uvedeném ve výroku zamítl
[§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu