ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.278.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 278/2021-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Z. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná 53/24, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 129/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, č. j. 12 Cmo 190/2020-116, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2020, č. j. 55 Cm 129/2019-99, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, č. j. 12 Cmo 190/2020-116, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.869,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 27. září 2019, č. j. 55 Cm 129/2019-6, Městský soud v Praze uložil žalovanému (Z. J.), aby zaplatil žalobci (UniCredit Leasing CZ, a. s.) směnečný peníz v částce 1.434.531,- Kč s 6% úrokem od 24. května 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.782,- Kč a na nákladech řízení částku 111.505,20 Kč.
K námitkám žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2020, č. j. 55 Cm 129/2019-77, (mimo jiné) ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti; toto rozhodnutí napadl žalovaný odvoláním, aniž zaplatil soudní poplatek.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. března 2020, č. j. 55 Cm 129/2019-90, vyzval žalovaného, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 71.966,- Kč. Současně žalovaného poučil, že: 1) nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, odvolací řízení zastaví, 2) se nepřihlíží k dodatečné úhradě soudního poplatku po marném uplynutí stanovené lhůty a 3) může požádat o osvobození od soudního poplatku. Výzva byla zástupkyni žalovaného doručena dne 5. března 2020 (č. l. 91 spisu).
Podáním datovaným 20. března 2020, odeslaným a doručeným Městskému soudu v Praze dne 21. března 2020 (č. l. 93 spisu), žalovaný požádal o „prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku“.
Usnesením ze dne 1. června 2020, č. j. 55 Cm 129/2019-99, Městský soud v Praze neprodloužil žalovanému lhůtu k zaplacení soudního poplatku za odvolání a zastavil řízení o odvolání proti rozsudku ze dne 22. ledna 2020, č. j. 55 Cm 129/2019-77 (výrok I.); dále žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 27. srpna 2020, č. j. 12 Cmo 190/2020-116, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části I. výroku o zastavení odvolacího řízení a ve výroku II. o nákladech řízení; v části I. výroku o neprodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku odvolání odmítl.
Odvolací soud – cituje ustanovení §9 odst. 1 a 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – uzavřel, že žalovaný nezaplatil soudní poplatek za odvolání ve stanovené lhůtě (v průběhu této lhůty zůstal zcela nečinný). Přitom výzva k zaplacení soudního poplatku byla zástupkyni žalovaného doručena dne 5. března 2020, lhůta k zaplacení soudního poplatku začala běžet 6. března 2020 a skončila 20. března 2020.
Dále odvolací soud nepřistoupil na argumentaci žalovaného, podle níž žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku (dále jen „žádost“) „bylo možno vykládat i jako žádost o osvobození“. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ̶ dále jen „R 1/2020“), zdůraznil, že posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku (a k podání žádosti) byl 20. březen 2020; podání žalovaného doručené soudu prvního stupně až 21. března 2020, je tudíž opožděně.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2020 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020 podal žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězené, týkající se právní otázky prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za stavu „omezení ekonomické činnosti v důsledku opatření zavedených k omezení šíření onemocnění covid-19“.
Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů nerozhodly o jeho žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku; současně hodnotí jejich postup jako „čistě formalistický“ a navozující „stav nejistoty“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.
V rozsahu, v němž směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o dovolání pro nedostatek funkční příslušnosti zastavil [srov. ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., když:
1) Ve vztahu k části potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu ohledně nákladů řízení a výroku o nákladech odvolacího řízení je dovolání objektivně nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
2) Ve vztahu k výroku o odmítnutí odvolání je dovolání nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
3) Ve zbývající části, tj. ohledně potvrzujícího výroku o zastavení odvolacího řízení, je právní posouzení věci souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
a) Neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle §9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
b) Lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní. Svěřil-li žalobce v poslední den lhůty stanovené mu soudem prvního stupně k úhradě soudního poplatku k poštovní přepravě žádost o její prodloužení, bylo povinností odvolacího soudu se s argumentací žalobce obsaženou v odvolání o tom, že o ní mělo být rozhodnuto, vyrovnat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2020, č. j. 30 Cdo 2095/2020, ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19).
c) Žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (srov. opět R 1/2020).
O tom, že žalovaný požádal o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku až po uplynutí lhůty k jeho zaplacení (tj. po 20. březnu 2020) nemá v poměrech projednávané věci pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Konečně Nejvyšší soud shledává [z hlediska (ne)přípustnosti dovolání] nevýznamným obecný (a nijak blíže neodůvodněný) poukaz na „omezení ekonomické činnosti v důsledku opatření zavedených k omezení šíření onemocnění covid-19“. Současně dodává, že zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, nelze na poměry dané věci uplatnit již proto, že nabyl účinnosti (až) 24. dubna 2020, tj. po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku. Navíc dovolatel (jak plyne z obsahu spisu) ani nepožádal o prominutí zmeškání lhůty.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. ledna 2021), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 1.439.313,- Kč) 7.030,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 8.869,30 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu