ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2876.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 2876/2021-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce EVEREST servis s. r. o., se sídlem v Šestajovicích, Běchovická 555, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 27 63 12 57, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, PSČ 150 00, proti žalované Š. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 190/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2021, č. j. 12 Cmo 116/2021-291, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 24. července 2013, č. j. 47 Cm 190/2013-10, uložil žalované (Š. R.) zaplatit žalobci (EVEREST servis s. r. o.) částku 300.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2012 do zaplacení a náhradu nákladů řízení 44.826,50 Kč.
K námitkám žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2014, č. j. 47 Cm 190/2013-85, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 29. října 2015, č. j. 5 Cmo 155/2015-148, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 2014, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 47 Cm 190/2013-194, zrušil směnečný platební rozkaz a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. července 2017, č. j. 5 Cmo 169/2017-218, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. prosince 2016 tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Posledně označené rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. dubna 2018, č. j. 47 Cm 190/2013-239, zastavil řízení o dovolání žalované, když žalovaná řádně (originálem i ověřenou kopií plné moci) nedoložila, že je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Toto usnesení „bylo doručeno“ žalované vyvěšením na úřední desce soudu (§50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Podáním ze dne 10. března 2021 (č. l. 269) se žalovaná domáhá vyslovení neúčinnosti doručení usnesení Městského soudu ze dne 4. dubna 2018, č. j. 47 Cm 190/2013-239, s tím, že: 1) označené usnesení bylo doručeno pouze žalobci a žalované, nikoli právnímu zástupci žalované a 2) žalované nebylo doručeno do datové schránky, byť ji měla zřízenu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. března 2021, č. j. 47 Cm 190/2013-281, zamítl návrh žalované na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 4. dubna 2018, č. j. 47 Cm 190/2013-239; Vrchní soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 1. června 2021, č. j. 12 Cmo 116/2021-291, toto usnesení potvrdil.
Odvolací soud, cituje ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř. a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 597/2014 – uzavřel, že způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení není porušení ustanovení občanského soudního řádu upravujících doručování soudních písemností, když o vyslovení neúčinnosti doručení nelze uvažovat v případě, kdy k řádnému doručení písemnosti nedošlo.
V poměrech dané věci ̶ pokračoval odvolací soud ̶ žalovaná udělila advokátu JUDr. Ľubomíru Fockovi plnou moc nejen k zastupování v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, nýbrž i k zastupování v řízení, k němuž je zapotřebí zvláštní plné moci, tj. v případném řízení odvolacím. Za správný tak nelze považovat nejen postup soudu prvního stupně, který se jal odstraňovat „nedostatek“ shora uvedené podmínky, ale i následné zastavení dovolacího řízení podle ustanovení §241b odst. 2 o. s. ř. Veden nesprávným závěrem o absenci právního zastoupení žalované v dovolacím řízení soud prvního stupně doručil usnesení o zastavení dovolacího řízení v rozporu s §50b odst. 1 o. s. ř. žalované a nikoli jejímu právnímu zástupci. Usnesení o zastavení dovolacího řízení tak lze mít za řádně doručené (do datové schránky zástupce žalované JUDr. Ľubomíra Focka) až 24. února 2021 (srov. doklad o doručení u č. l. 239). Soud prvního stupně proto postupoval správně, když návrh žalované na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 4. dubna 2018 (rozuměj neúčinnosti doručení v době před 24. únorem 2021) zamítl, neboť nebyl splněn základní předpoklad pro postup podle ustanovení §50d odst. 1 o. s. ř., kterým je (řádné) doručení písemnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítajíc, že „předmětná věc by měla být posouzena jinak, než jak rozhoduje dovolací soud“ a předkládajíc Nejvyššímu soudu k zodpovězení právní otázky, zda „je možné, potažmo přípustné“, aby „pro aplikaci institutu neúčinnosti doručení bylo nutné řádné doručení“ a aby „při zjevném excesu soudy dále setrvávaly na přepjatém formalismu a neumožnily ze zcela formálního důvodu věcné projednání případu“.
Dovolatelka poukazuje na závěr odvolacího soudu ohledně (věcné) nesprávnosti usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. dubna 2018 o zastavení dovolacího řízení pro nedostatek zastoupení, včetně toho, že označené usnesení bylo (nesprávně) doručeno jen žalované (a navíc nikoli do její datové schránky). Přitom „nemohla předpokládat“ že jí bylo označené usnesení (řádně) doručeno (až) 24. února 2021.
Současně shledává nepřiléhavým poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 597/2014, podle něhož je „vyslovení neúčinnosti doručení ve smyslu ustanovení §50d o. s. ř. možné pouze tehdy, pokud je dané rozhodnutí účastníku řízení řádně doručeno“. Zmíněný právní názor považuje za „přepjatě formalistický“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v závěru, podle něhož není porušení právních předpisů upravujících doručování soudních písemností, v důsledku kterého nelze písemnost považovat za doručenou, způsobilým důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení podle ustanovení §50d o. s. ř. (a řádné doručení písemnosti je naopak jedním z předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro rozhodnutí o neúčinnosti doručení) souladné nejen s odvolacím soudem označeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 597/2014, ale i s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3016/2014, ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 NSČR 86/2019 a ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2290/2018.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že výhrady žalované ohledně vad doručování usnesení (č. l. 239) se zjevně netýkaly doručení tohoto usnesení do datové schránky jejího zástupce (dne 24. února 2021).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu