ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3227.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3227/2019-2093
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) Ing. Karla Kuny , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo osoby 27 47 32 61, a b) Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. , se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, PSČ 022 01, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45 53 30 75, obou zastoupených JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti žalovaným 1) V. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, 2) P. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 3) Ing. Davidu Jánošíkovi , bytem XY, jako správci konkursní podstaty úpadce V. B., identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/17, PSČ 500 03, a 4) L. V. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 53.812,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 182/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. května 2019, č. j. 22 Co 343/2015-1960, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. května 2019, č. j. 22 Co 343/2015-1960, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem Ing. Karlem Kunou a prvním žalovaným V. H., a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobcem Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. a druhým žalovaným P. S. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
III. Ve vztahu mezi žalobcem Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. a čtvrtým žalovaným L. V. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 9 C 182/2007-1445, ve znění (opravného) usnesení ze dne 10. prosince 2014, č. j. 9 C 182/2007-1459, uložil (původnímu) třetímu žalovanému (P. S., jako správci konkursní podstaty úpadce V. B.), aby zaplatil (původnímu) žalobci a) [ANIDOR s. r. o.] částku 53.812,70 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným (výrok I.), a zamítl žalobu (původního) žalobce a) o zaplacení téže částky vůči prvnímu žalovanému (V. H.) [výrok II.]. Dále zamítl žalobu, kterou se žalobce b) [Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o., jemuž žalobce a) postoupil (v řízení uplatněnou) pohledávku ve vztahu ke druhému a čtvrtému žalovanému (viz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. září 2011, č. j. 22 Co 480/2010-523, o jeho vstupu do řízení podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)] domáhal zaplacení uvedené částky vůči druhému žalovanému (P. S.) a čtvrtému žalovanému (L. V.) [výrok III.], a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky IV. až VIII.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobců a třetího žalovaného (Ing. Davida Jánošíka, jako nového správce konkursní podstaty úpadce V. B.) rozsudkem ze dne 16. května 2019, č. j. 22 Co 343/2015-1960, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé. Přitom jako s žalobcem a) jednal s Ing. Karlem Kunou, jako insolvenčním správcem (původního) žalobce ANIDOR s. r. o. [viz též návrh jmenovaného na pokračování v řízení (č. l. 1482)]
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně a třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. dubna 2010, č. j. 9 C 182/2007-376, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 31. ledna 2012, č. j. 22 Co 480/2010-865, a v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek ze dne 26. května 2016, č. j. 22 Co 343/2015-1657) zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. října 2017, č. j. 23 Cdo 4837/2016-1721.
Odvolací soud ̶ vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a respektuje závazný právní názor formulovaný Nejvyšším soudem ve výše uvedeném kasačním rozsudku – dospěl k následujícím závěrům:
1) Je důvodná žaloba, kterou se žalobce a) domáhal vůči třetímu žalovanému (Ing. Davidu Jánošíkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce V. B.) zaplacení částky 53.812,70 Kč s příslušenstvím. V rozsahu této částky se totiž konkursní podstata úpadce bezdůvodně obohatila, když (původní) žalobce a) plnil ve prospěch společnosti P-D Refractories CZ a. s. (dále jen „společnost P“) za odpady vyvezené po 13. září 2005 (tj. v době po prohlášení konkursu na majetek úpadce), ačkoli povinnost k takovému plnění tížila úpadce.
2) Žaloba ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému (jako předchozím správcům konkursní podstaty úpadce) není důvodná, když k datu podání žaloby (12. září 2007) se v konkursní podstatě úpadce „nacházelo“ dostatek finančních prostředků k uspokojení nároku, který byl uplatněn v daném řízení jako pohledávka za konkursní podstatou (rozuměj nároku vůči třetímu žalovanému na zaplacení částky 53.812,70 Kč s příslušenstvím). Potud odvolací soud poukázal na částečné rozvrhové usnesení ze dne 21. prosince 2007, č. j. 43 K 21/2004-6516, podle něhož dal konkursní soud pokyn k vyplacení „několika miliónové částky mimo jiné i (původnímu) žalobci“. I kdyby první a druhý žalovaní neprovozovali podnik úpadce náležitým způsobem [nepostupovali s odbornou péčí (§8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ̶ dále též jen „ZKV“)], nemohou odpovídat za škodu, která by tím mohla „žalobcům“ vzniknout.
3) Ve vztahu ke čtvrtému žalovanému (L. V.) není žaloba důvodná již proto, že žádný ze žalobců nebyl jeho zaměstnavatelem a nemá tak vůči němu „aktivní legitimaci“. Současně nebylo prokázáno, že by čtvrtý žalovaný (jako zaměstnanec úpadce) jednal samostatně v úmyslu žalobce poškodit (naopak jednal na pokyn „svého nadřízeného“).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému podal žalobce a) dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a to k řešení následujících právních otázek, které (podle jeho názoru) odvolací soud zodpověděl odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v dovolání konkretizované): rozhodujícího stavu (okamžiku) pro vydání rozsudku a posouzení rozhodných skutečností; posouzení možnosti uspokojení pohledávky z konkursní podstaty (nedobytnosti uspokojení pohledávky za podstatou); extrémního vybočení při hodnocení důkazů – porušení práva na spravedlivý proces; vzniku škody a vyvinění se; vypořádání se se všemi v řízení uvedenými skutečnostmi a příčinami vzniku škody; možnosti vyjádřit se v průběhu řízení k právnímu názoru odvolacího soudu v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř.
K takto vymezeným otázkám dovolatel snáší argumenty ve prospěch právních závěrů, podle nichž:
a) Je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.); odvolací soud však nesprávně vycházel při posouzení odpovědnosti prvního žalovaného za škodu ze stavu majetku konkursní podstaty ke dni podání žaloby. Přitom pohledávka žalobce a) nebyla dosud uspokojena a stala se nedobytnou (viz též konečná zpráva ze dne 7. února 2014, ze které plyne, že z konkursní podstaty nelze uspokojit ani pohledávky za podstatou) právě v důsledku „počínání“ správců konkursní podstaty. Jelikož odvolací soud nepoučil dovolatele podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., byl jeho následný (výše uvedený) právní názor „zcela překvapivý a neočekávaný“.
b) Při posouzení (ne)možnosti uspokojit pohledávku žalobce a) v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání je nutné přihlížet (i) k pravidlům pro uspokojování pohledávek, tj. hodnotit, jaký byl celkový stav pohledávek věřitelů (včetně jejich pořadí), včetně pravidel pro úhradu pohledávek za konkursní podstatou (§32 odst. 1 ZKV).
c) Z částečného rozvrhového usnesení ze dne 21. prosince 2007 neplyne, že konkursní soud dal pokyn, aby (původnímu) žalobci byla vyplacena jakákoli částka; opačné skutkové zjištění odvolacího soudu představuje extrémní vybočení z ústavně konformního rámce při zjišťování skutkového stavu a zasahuje do práv žalobců na spravedlivý proces.
d) Ustanovení §420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), předpokládá existenci zavinění (ve formě vědomé nedbalosti), přičemž je na žalovaných, aby prokázali, že škodu nezavinili. V tomto směru žalobce a) „popsal“ značné množství úkonů, které první žalovaný při výkonu funkce správce konkursní podstaty učinil (a které jsou v rozporu s právními povinnostmi správce konkursní podstaty a mohou tak založit jeho odpovědnost za tvrzenou škodu), a k těmto tvrzením též označil důkazy. Naopak, první žalovaný neprokázal, že by škodu nezavinil.
e) Není jeho povinností, aby uvedl, co přesně k „prohospodaření majetku konkursní podstaty vedlo a jakými konkrétními úkony správci konkursní podstatu prohospodařili“. Jestliže věřitelé zjistili (nad rámec svých povinností) konkrétní pochybení správců konkursní podstaty, měly se jimi soudy nižších stupňů zabývat.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu ke druhému žalovanému (P. S.) a čtvrtému žalovanému (L. V.) podal dovolání žalobce b); přitom důvody přípustnosti dovolání a dovolací důvody vymezuje shodně jako žalobce a), s doplněním vztahujícím se k porušení povinností druhým žalovaným a popisem skutkových důvodů, pro které byl ve věci žalován (i) čtvrtý žalovaný [ten měl (podle názoru dovolatele) úmyslně poškodit původního žalobce, když neoprávněně nechal i po 13. září 2005 ukládat odpady vyprodukované a vyvážené úpadcem na účet původního žalobce]. V této souvislosti v obecné poloze zdůrazňuje, že bylo na žalovaných, aby prokázali, že „škodu nezavinili“.
Druhý žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když v dané věci nebyly splněny předpoklady pro vznik jeho odpovědnosti za tvrzenou škodu; je přesvědčen, že: a) nejednal při správě konkursní podstaty protiprávně a b) mezi jeho jednáním (správou konkursní podstaty) a údajnou škodou neexistuje příčinná souvislost. Požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce b) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve vztahu ke čtvrtému žalovanému, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části ve výsledku odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž dopadá ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává podnikatel nikoli sám, nýbrž prostřednictvím jiných osob (právnických či fyzických), které buď zaměstnává, nebo jejich práci ke své činnosti využívá. Tato odpovědnost se uplatní v případech, kdy škoda byla způsobena osobami, které podnikatelský subjekt použil ke své činnosti. Tyto osoby, i když škoda vznikla v důsledku jejich jednání, přímo poškozenému za škodu neodpovídají, pokud jejich jednání nepostrádalo místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů podnikatele v rámci jeho činnosti, tedy pokud nešlo o jednání, jímž by tento přímý škůdce sledoval svůj vlastní zájem; rozhodující je vnitřní (účelový) vztah jednání, při němž vznikla škoda, k činnosti podnikatele.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2269/2006, uveřejněný pod číslem 51/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 832/2016, a ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 25 Cdo 3823/2018.
Přitom závěr odvolacího soudu, podle něhož čtvrtý žalovaný (jako zaměstnanec úpadce) nejednal v úmyslu způsobit (původnímu) žalobci škodu (slovy shora citované judikatury „nesledoval svůj vlastní zájem“), neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným.
Na shora uvedeném nic nemění ani zjevná nesprávnost právního závěru odvolacího soudu o (ne)existenci aktivní věcné legitimace žalobce b).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a čtvrtým žalovaným je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce b) Nejvyšší soud v této části odmítl a čtvrtému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolání žalobce a) ve vztahu k prvnímu žalovanému a dovolání žalobce b) ve vztahu ke druhému žalovanému jsou přípustná podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení (shora konkretizovaných) právních otázek, týkajících se naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti těchto žalovaných za (žalobci tvrzenou) škodu, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněném pod číslem 45/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2016“).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tedy při zkoumání práv a povinností účastníků sporu ve vazbě na průběh konkursního řízení vedeného na majetek úpadce nadále rozhodný zákon o konkursu a vyrovnání.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byl s účinností od 1. ledna 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“) [srov. §3080 o. z.]. S přihlédnutím k ustanovení §3028 odst. 3 o. z. je však pro posouzení možné odpovědnosti (bývalých) správců konkursní podstaty úpadce za škodu vzešlou z jejich jednání nadále rozhodný výklad zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle ustanovení §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Podle ustanovení §8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo (konkursním) soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle ustanovení §420 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde o osobní odpovědnost správce konkursní podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Správce konkursní podstaty je zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův. Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutím a stanovisek).
3) K předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu patří: 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dále viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1374/2012.
Srov. dále k bodům 1) až 3) i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, uveřejněného pod číslem 30/2016, a R 45/2016.
4) Obecně platí, že pohledávky za (konkursní) podstatou [jako pohledávky vznikající (až) po prohlášení konkursu na majetek úpadce] mají být (všechny) hrazeny v termínech své splatnosti. Rozhodovací praxe soudů je ovšem ustálena v závěru, že mohou nastat situace, kdy tento způsob uspokojování pohledávek za podstatou nebude možný (k prodlení správce konkursní podstaty s úhradou pohledávky za podstatou, srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2004, uveřejněný pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Platí totiž také, že kritéria uvedená v ustanovení §32 odst. 1 ZKV (pravidla nastavená pro případ, že v konkursní podstatě nebude pro účely možného rozvrhu dostatek prostředků ani na uspokojení pohledávek za podstatou a pracovních nároků) má správce konkursní podstaty respektovat i tehdy, uspokojuje-li v průběhu konkursu pohledávky uvedené v ustanovení §31 odst. 1 ZKV. Při rozhodování, zda v průběhu konkursního řízení uhradí pohledávky uvedené v §31 odst. 1 ZKV, proto správce konkursní podstaty musí vždy zvažovat (podle stavu zpeněžení), zda takovou úhradou neohrozí uspokojení pohledávek podle §32 odst. 1 ZKV (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 15 Cmo 178/2007, uveřejněné pod číslem 35/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž dále ve svých důvodech vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 541/2010, uveřejněný pod číslem 16/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom ovšem není vyloučeno, že v souladu s požadavkem odborné péče (§8 odst. 2 ZKV) bude i takový postup, jehož prostřednictvím správce konkursní podstaty uspokojí některé z pohledávek za podstatou dříve než jiné pohledávky za podstatou se stejným nebo dřívějším termínem splatnosti nebo uspokojí některé z pohledávek za podstatou zcela v době, kdy se v konkursní podstatě již nenachází dostatek prostředků k uspokojení ostatních pohledávek za podstatou a pracovních nároků. To ovšem bude záviset na posouzení, zda tím neodvrací možnou (vyšší) újmu na majetku konkursní podstaty nebo naopak nezajišťuje možný (vyšší) příjem konkursní podstaty. Typickým příkladem takového odůvodněného „předbíhání ve frontě“ může být plné hrazení pohledávek za podstatou souvisejících s provozem úpadcova podniku za účelem udržení jeho hodnoty pro účely zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží provozování úpadcova podniku, jednou smlouvou a této situaci se může blížit i úhrada nákladů za právní služby poskytnuté advokátem ve sporu pro konkursní podstatu vítězném a její rozsah rozmnožujícím.
Odpovědnost za to, že bez rozumného (v rámci požadavku postupu s odbornou péčí obhajitelného) důvodu vybočil z mezí uspokojování pohledávek za podstatou vytyčených (tam, kde z konkursní podstaty nelze uspokojit všechny pohledávky, jež se uspokojují mimo rozvrh) úpravou obsaženou v §32 odst. 1 ZKV, však nese správce konkursní podstaty.
Srov. opět důvody R 45/2016.
Za stavu, kdy odvolací soud (v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu) uzavřel, že žaloba, kterou se žalobci domáhali vůči prvnímu a druhému žalovanému (jako původním správcům konkursní podstaty úpadce) náhrady škody (spočívající v nedobytelnosti pohledávky za konkursní podstatou), jež jim měla vzniknout v důsledku porušení povinností určených ustanovením §8 odst. 2 ZKV těmito žalovanými, není po právu (jen) proto, že k datu podání žaloby se v konkursní podstatě nacházelo dostatek prostředků k úhradě této pohledávky, je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné a dovolání žalobců (v této části) již proto nelze upřít důvodnosti.
Jinými slovy, neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož je žaloba vůči prvnímu a druhému žalovanému nedůvodná (jen) proto, že k datu podání žaloby bylo v konkursní podstatě dostatek majetku k (případnému) uspokojení pohledávky žalobců za konkursní podstatou, jestliže nejde o úsudek zahrnující možnost uspokojení (v nekráceném rozsahu) všech pohledávek za konkursní podstatou a všech pracovněprávních nároků (§32 odst. 1 věta první ZKV), respektive úsudek odůvodňující, že předmětná pohledávka bude plně uspokojena před ostatními pohledávkami za konkursní podstatou a pracovněprávními pohledávkami bez zřetele k tomu, že uspokojení všech těchto pohledávek v plném rozsahu není podle stavu konkursní podstaty možné.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval (i z hlediska přípustnosti dovolání) dalšími dovolateli uplatněnými dovolacími důvody, zrušil rozsudek odvolacího soudu [ve vztahu mezi žalobcem a) a prvním žalovaným a ve vztahu mezi žalobcem b) a druhým žalovaným] a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit, zda jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady určené ustanovením §420 obč. zák. pro vznik (případné) odpovědnosti za škodu, která měla vzniknout žalobci a) porušením povinností prvním žalovaným a žalobci b) porušením povinností druhým žalovaným.
Jen pro úplnost (a bez vazby na shora uvedené) Nejvyšší soud pro další průběh řízení dodává, že otázku odpovědnosti prvního a druhého žalovaného za škodu vzniklou (případnou) nedobytností pohledávky žalobců za konkursní podstatou bude nezbytné posuzovat ve vztahu ke každému z nich samostatně, a to (mimo jiné) i ve vazbě jejich jednání (a stav konkursní podstaty) v době, po kterou vykonávali funkci správce konkursní podstaty.
Současně se odvolací soud neopomene vypořádat i s výhradou druhého žalovaného, podle níž „by nemělo být přihlíženo“ ke skutkovým tvrzením uplatněným žalobci v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. (viz vyjádření k dovolání).
Konečně Nejvyšší soud připomíná, že žalobci [dříve (původní) žalobce] se v řízení domáhali, aby jim žalovaní zaplatili (byť z titulu rozdílných právních důvodů) částku 53.812,70 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně, což soudy nižších stupňů nijak nezohlednily ve výrocích svých rozhodnutí.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu