ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3668.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 3668/2019-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o. , se sídlem v Chotíkově, č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29 15 89 58, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) T. W. , narozenému XY, a 2) J. W. , narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Markétská 1/28, PSČ 169 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 53/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. června 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2017, č. j. 49 Cm 53/2017-14, kterým uložil žalovaným (T. aj. W.), aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) směnečný peníz ve výši 383.350,- Kč s 6% úrokem od 4. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.277,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 43.819,20 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 4. června 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho:
1) Dne 20. července 2015 uzavřeli žalovaní (jako budoucí objednatelé, objednatelé a příkazci) a Ekonomické stavby s. r. o. (jako budoucí zhotovitel, zhotovitel a příkazník – dále jen „společnost E“) smlouvu o budoucí smlouvě o dílo, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní; v bodě II. 2.1 se žalovaní zavázali zaplatit společnosti E do 30 dnů od podpisu smlouvy částku ve výši 170.000,- Kč jako zálohu na úhradu nákladů přípravných projektových prací a dalších specifikovaných činností, s tím, že tato záloha bude (…) odečtena z ceny díla.
2) Dne 17. září 2015 uzavřeli žalobce a žalovaní „smlouvu o půjčce č. 5651501 dle ustanovení §2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.“ (dále jen „smlouva“), a to s odkazem na shora uvedené smlouvy. Žalobce se zavázal poskytnout žalovaným „finanční půjčku“ ve výši 170.000,- Kč, která je účelově vázána na financování zálohy v téže výši podle čl. II. bodu 2.1 smlouvy ze dne 20. července 2015, a to tak, že uvedenou částku poskytne přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E). Žalovaní se zavázali vrátit poskytnutou „půjčku“ nejpozději 18. listopadu 2015; pro případ prodlení s vrácením půjčky se zavázali zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Dále žalovaní prohlásili, že mají „zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl řádně plnit „dle ujednání této smlouvy“. „Půjčka“ byla poskytnuta převodem částky 170.000,- Kč na účet společnosti E dne 30. září 2015.
3) Dne 17. září 2015 vystavili žalovaní ve Zruči-Senci vlastní směnku na směnečný peníz 383.350,- Kč, kterou se zavázali zaplatit dne 3. dubna 2017 nikoli na řad žalobce, a to v místě vystavení (dále jen „sporná směnka“). Šlo původně o blankosměnku (s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti), kterou žalovaní vystavili (a předali žalobci) k zajištění pohledávky ze smlouvy; v ní si smluvní strany sjednaly i podmínky, za nichž je žalobce oprávněn scházející údaje do blankosměnky doplnit.
4) Dne 19. října 2015 uzavřeli žalovaní (jako objednatelé) a společnost E (jako zhotovitel) smlouvu o dílo, jehož předmětem byla stavba rodinného domu dle projektové dokumentace zpracované p. Sieglem, která je součástí díla a této smlouvy.
Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) – vycházeje z ustanovení čl. I. §28 odst. 2, §48 odst. 1, §75 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), z ustanovení §1746 odst. 2, §1810 a §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení §2 odst. 2 písm. c) a §18 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) – dospěl k následujícím závěrům:
a) Smlouva není smlouvou podle ustanovení §2390 o. z. (tj. smlouvou o zápůjčce), nýbrž smlouvou nepojmenovanou (§1746 odst. 2 o. z.). Současně jde o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §1810 o. z., když ji uzavřel žalobce jako podnikatel a žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu o spotřebitelském úvěru, když neobsahuje ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků.
b) Žalobce spornou směnku vyplnil (jde-li o údaje směnečné sumy a data splatnosti) v souladu se smluvním ujednáním; směnečná suma sestává z jistiny ve výši 170.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 213.350,- Kč (konečná výše smluvní pokuty reaguje na délku prodlení s vrácením částky 170.000,- Kč a je ve shodě se smluvním ujednáním určená částkou 0,25 % denně z dlužné částky).
c) Žalovaným nepřísluší námitková obrana založená na tvrzeních ohledně právních vztahů ke společnosti E, když ve smyslu čl. I. §17 směnečného zákona se může dlužník vůči majiteli směnky bránit jen námitkami z jeho vlastních (mimosměnečných) vztahů k majiteli směnky; majetkové propojení žalobce a společnosti E (osobou společníka a jednatele) nezakládá právo žalovaných uplatňovat námitky ze vztahů ke společnosti E vůči žalobci.
d) Jestliže se žalovaní dovolávali omylu vyvolaného společností E ohledně skutečnosti, že pro ně získá úvěr od banky, nelze pominout zjištění o důvodu, pro který „nebylo možno úvěr zajistit“, tj. záznam prvního žalovaného v registru dlužníků, který poskytnutí úvěru limituje, ne-li zcela vylučuje.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil právní otázku týkající se obrany žalovaných, že smlouva obchází ustanovení §18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož nelze použít k zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnku nebo šek. Přitom nešlo o bezúplatnou smlouvu, když ji žalobce uzavřel za účelem zisku v podobě „sankčního úroku z prodlení“ ve výši 0,25 % za každý den prodlení se splatností „půjčky“; současně věděl, že žalovaní „půjčku“ ve lhůtě splatnosti (dva měsíce) nesplatí a „půjčka bude generovat zisk ze sankčního úroku z prodlení“. Proto je na smlouvu – pokračují dovolatelé – zapotřebí nahlížet jako na zastřený spotřebitelský úvěr, a to bez ohledu na její právní hodnocení jako „smlouvy o půjčce nebo smlouvy inominátní“.
Dále dovolatelé poukazují na „dvoudomé“ vystupování žalobce a společnosti E, s tím, že smlouvu uzavřeli na základě dříve uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní. Potud se dovolávají závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
Konečně dovolatelé opakují, že byli uvedeni společností E v omyl, a to příslibem „zajištění financování“ a nabídkou „půjčky“ od žalobce.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné, když „je postaveno na jiném skutkovém základě, než který byl v řízení zjištěn“. Dále poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, jde-li o hodnocení „obdobné smlouvy o půjčce“.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019, a v rozsudku ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019.
V těchto rozhodnutích ve srovnatelných poměrech (šlo o typově shodné věci téhož žalobce, vycházející ze skutkového rámce, který se v ničem podstatném nelišil od projednávané věci ̶ totožný poskytovatel „půjčky“, splatnost půjčky dva měsíce a sankce za prodlení s vrácením „půjčky“ ve výši 0,25 % za každý den prodlení) Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení §2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností; jinými slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky.
Na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska dovolateli uplatněné výhrady týkající se „dvoudomého“ vystupování žalobce a společnosti E, když dovolatelé se v tomto směru (posuzováno podle obsahu dovolání) omezili (s výjimkou níže uvedenou) na pouhé konstatování vzájemných vazeb žalobce, společnosti E a D. M., aniž by současně vymezili důsledky, které by takové vystupování posledně jmenovaného mohlo mít (podle jejich názoru) na směnečnou dohodu, respektive na pohledávku zajištěnou spornou směnkou.
Ve vztahu k výhradě, podle níž byli žalovaní příslibem financování stavby rodinného domu uvedeni společností E v omyl, Nejvyšší soud uzavírá, že: a) dovolatelé v tomto směru nijak nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř., ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.), a b) dovolatelé pomíjejí skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž společnost E nabídla žalovaným řadu variant financování stavby, žalovaní prohlásili, že pracují v zahraničí a mají příjmy až 70.000,- Kč měsíčně, a při jednání vyšlo najevo, že první žalovaný měl „záznam v registru dlužníků“.
Konečně v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že žalovaní v době po uzavření smlouvy (17. září 2015) sjednali se společností E smlouvu o dílo (19. října 2015), jejíž součástí byla i projektová dokumentace, ke které se vztahovala záloha 170.000,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. ledna 2020), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 384.627,- Kč) 9.860,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 12.293,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu