ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.419.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 419/2019-135
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Ing. Petra Štillipa, Ph.D. , se sídlem v Plzni, Lukavická 16, PSČ 301 00, jako insolvenčního správce dlužníka V. S., narozeného XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem, se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, PSČ 301 00, proti žalovanému Č. S. L. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Josefem Bedečem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Chebská 80/52, PSČ 360 06, o zaplacení 1 715 365,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 62/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2018, č. j. 64 Co 222/2018-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2018, č. j. 64 Co 222/2018-105, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu dne 28. února 2017 se žalobce (JUDr. Ing. Petr Štillip, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka V. S.) domáhal po žalovaném (Č. S. L.) zaplacení částky 3 859 572 Kč se specifikovaným příslušenstvím jako dlužného nájemného za pronájem nemovitých věcí, jejich součástí a příslušenství sloužících k provozu čerpací stanice, a to za roky 2014, 2015 a 2016.
[2] Rozsudkem ze dne 30. dubna 2018, č. j. 9 C 62/2017-72, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2 573 048 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 643 262 Kč od 1. července 2015 do 31. prosince 2015, z částky 1 286 524 Kč od 1. ledna 2016 do 30. června 2016, z částky 1 929 786 Kč od 1. července 2016 do 31. prosince 2016, z částky 2 573 048 Kč od 1. ledna 2017 do zaplacení (bod I. výroku), ve zbytku žalobu zamítl (bod II. výroku) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Usnesením ze dne 25. května 2018, č. j. 9 C 62/2017-74, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chebu soudní poplatek ve výši 64 327 Kč.
[3] Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Dlužník, jeho manželka J. S. (dále jen „J. S.“) a jejich dcera A. S. (dále jen „A. S.“), jako pronajímatelé, uzavřeli s žalovaným, jako nájemcem, dne 31. května 2011 smlouvu o nájmu čerpací stanice pohonných hmot, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY, XY a XY v katastrálním území XY a soubor technického vybavení sloužícího k provozu čerpací stanice pohonných hmot. Roční nájemné za pronájem nemovitých věcí, jejich součástí a příslušenství bylo sjednáno ve výši 1 382 908 Kč; bez částky 96 384 Kč za pronájem pozemku parc. č. st. XY zapsaného na listu vlastnictví číslo XY, který je ve výlučném vlastnictví A. S., tak jde o částku 1 286 524 Kč ročně, což činí 643 262 Kč za pololetí.
2/ Manželství dlužníka a J. S. bylo rozvedeno dne 25. srpna 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství.
3/ Žalovaný hradil sjednaný nájem platbami příslušného pololetního nájemného dne 19. června 2014, 30. prosince 2014, 30. června 2015, 14. prosince 2015, 27. září 2016 a 19. prosince 2016 na účet J. S.
4/ Usnesením ze dne 11. července 2014, č. j. KSPL 52 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. února 2015, č. j. KSPL 52 INS XY, 1 VSPH XY, jež bylo v insolvenčním rejstříku uveřejněno 27. února 2015, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
[4] Na tomto základě soud prvního stupně, cituje §111 a §249 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k závěru, že žalovaný hradil nájem na účet J. S. (mělo jít o účet sdružení fyzických osob), proto lze dovodit, že „nájemné bylo hrazeno přímo dlužníkovi“, nikoliv insolvenčnímu správci. Bylo tak na žalovaném, aby prokázal, že o prohlášení konkursu nemohl vědět.
[5] Samotný rozvod manželství dlužníka a J. S. není podle soudu prvního stupně důkazem, že žalovaný nevěděl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Princip veřejnosti insolvenčního rejstříku předpokládá u zúčastněných subjektů domněnku vědomosti existence rozhodnutí o úpadku dlužníka, kdy žalovaný by s péčí řádného hospodáře měl vědět, komu hradí, a zda tento subjekt není v úpadku. Navíc jednatelkami žalovaného jsou J. S. a A. S., bývalá manželka a dcera dlužníka, nájem je hrazen „sdružení fyzických osob“, které je tvořeno pouze těmito třemi osobami (dlužníkem, J. S. a A. S.), proto pro příbuzenský vztah a úzkou podnikatelskou vazbu muselo být žalovanému známo, že je vedeno insolvenční řízení a mohl zjistit, v jakém stavu se řízení nachází a zda na jeho straně nevznikají nějaké povinnosti. Svého závazku by se zprostil, kdyby prokázal, že plnění vydával do dispozice dlužníka s očekáváním, že bude následně vydáno do majetkové podstaty, popřípadě „by bylo sepsáno prohlášení dlužníka zavazující ho k předání přijatého insolvenčnímu správci“.
[6] Účinky prohlášení konkursu podle soudu prvního stupně nastaly dnem právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení o prohlášení konkursu, tj. 20. dubna 2015. Od tohoto dne měl žalovaný hradit nájemné žalobci. Žalovaný tak měl nájemné ve výši 643 262 Kč za obě pololetí roku 2015 a 2016 (celkem ve výši 2 573 048 Kč) hradit insolvenčnímu správci dlužníka nebo zajistit, aby se finanční prostředky z nájmu dostaly do majetkové podstaty dlužníka.
[7] Co do částky 1 286 254 Kč (správně 1 286 524 Kč) soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť „se jednalo o období před nabytím právní moci usnesení o úpadku“.
[8] K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem:
1/ potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1 715 365,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 428 841,30 Kč od 1. července 2015 do 31. prosince 2015, z částky 857 682,60 Kč od 1. ledna 2016 do 30. června 2016, z částky 1 286 523,90 Kč od 1. července 2016 do 31. prosince 2016 a z částky 1 715 365,20 Kč od 1. ledna 2017 do zaplacení (první výrok),
2/ zbývající část bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení 857 682,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 214 420,70 Kč od 1. července 2015 do 31. prosince 2015, z částky 428 841,40 Kč od 1. ledna 2016 do 30. června 2016, z částky 643 262,10 Kč od 1. července 2016 do 31. prosince 2016 a z částky 857 682,80 Kč od 1. ledna 2017 do zaplacení, se zamítá (druhý výrok),
3/ uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok), a
4/ změnil usnesení soudu prvního stupně z 25. května 2018, č. j. 9 C 62/2017-74 tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Chebu soudní poplatek (čtvrtý výrok).
[9] Odvolací soud, poté co částečně zopakoval dokazování, vyšel z toho, že:
1/ Dlužník, J. S. a A. S. jako pronajímatelé a žalovaný jako nájemce uzavřeli nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl soubor majetku zahrnující nemovitosti zapsané na listech vlastnictví č. XY, XY a XY pro katastrální území a obec XY, a to budovu č. p. XY na parc. č. st. XY, budovu bez č. p./č. e. na parc. č. st. XY a budovu č. p. XY na parc. č. st. XY s těmito parcelami, část parcely parc. č. st. XY a technologické zařízení sloužící pro provoz čerpací stanice.
2/ Roční nájemné bylo sjednáno ve výši 1 382 908 Kč bez daně z přidané hodnoty, přičemž nájemné za užívání části parcely parc. č. st. XY ve vlastnictví A. S. činilo 96 384 Kč, za užívání budov s pozemky 188 650 Kč a za užívání technologického zařízení 1 097 874 Kč, aniž bylo specifikováno, k jaké části technologického zařízení umístěného v té které budově se vztahuje. Nájemné mělo být placeno v pololetních splátkách.
3/ V době uzavření nájemní smlouvy patřila budova č. p. XY a budova bez č. p./č. e. do společného jmění manželů S. v rozsahu ideální jedné poloviny spoluvlastnického podílu, nyní jsou v podílovém spoluvlastnictví v rozsahu jedné čtvrtiny pro každého z nich. Druhou polovinu spoluvlastnického podílu vlastní jejich dcera A. S. Budova č. p. XY patřila do společného jmění manželů, nyní je v jejich podílovém spoluvlastnictví v rozsahu jedné poloviny pro každého z nich.
4/ Jediným společníkem žalovaného je J. S., která je spolu s A. S. jednatelkou.
5/ Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. srpna 2011, č. j. 8 C 170/2011-7, který nabyl právní moci téhož dne, bylo rozvedeno manželství dlužníka a J. S.
6/ Usnesením ze dne 11. července 2014, č. j. KSPL 52 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Usnesení nabylo právní moci dne 20. dubna 2015.
7/ Podle zprávy z 3. listopadu 2014 byly do soupisu majetkové podstaty dlužníka zapsány nemovitosti v tehdejším společném jmění manželů dlužníka a J. S. Z nemovitostí tvořících čerpací stanici tam byla zapsána jedna polovina spoluvlastnického podílu na budově č. p. XY a na budově bez č. p./č. e. a budova č. p. XY.
8/ Žalovaný hradil sjednaný nájem uhrazením příslušného pololetního nájemného dne 19. června 2014, 30. prosince 2014, 30. června 2015, 14. prosince 2015, 27. září 2016 a 19. prosince 2016 na účet J. S.
[10] Na tomto základě se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný byl povinen plnit svůj závazek z nájemní smlouvy po prohlášení konkursu žalobci. Jestliže tak nečinil a plnil na účet J. S., svého dluhu se nezbavil. Za irelevantní považoval okolnost, že se na takovém způsobu placení nájemného pronajímatelé dohodli v souvislosti se sdružením založeným dne 1. ledna 1994. Rovněž odvolací soud považoval za vyloučené, že by žalovaný nevěděl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (otce a bývalého manžela jednatelek žalobce). Část nájemného za rok 2015, tedy včetně nájemného za 1. pololetí 2015, které bylo splatné až po prohlášení konkursu, a za rok 2016, podle odvolacího soudu patří do majetkové podstaty dlužníka.
[11] Odvolací soud však měl výhrady proti stanovení částky (výše nájemného), která má patřit do majetkové podstaty dlužníka.
[12] Cituje §205 odst. 2 a odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona, odvolací soud zdůraznil, že do majetkové podstaty dlužníka byly zapsány nemovitosti patřící tehdy do společného jmění manželů, a to mimo jiné spoluvlastnické podíly o velikosti ideální jedné poloviny na budově č. p. XY a budově bez č. p./č. e. a celá budova č. p. XY. Technologická část čerpací stanice tvořila (i když to ze soupisu neplyne) součást a příslušenství budov. Do majetkové podstaty však zapsán nebyl (a požadavek na zaplacení nájemného není důvodný) majetek ve vlastnictví A. S., přičemž nejde jen o nájemné za pozemek parc. č. XY, ale rovněž o jí vlastněné části budov s pozemky a s příslušnými technologiemi.
[13] Vzhledem k tomu, že podíl nájemného na majetku zapsanému do majetkové podstaty nelze z nájemní smlouvy zjistit, odvolací soud k němu dospěl úvahou podle §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za situace, kdy dlužník a J. S. vlastnili v rámci společného jmění manželů celou budovu č. p. XY, polovinu budovy č. p. XY a polovinu budovy bez č. p./č. e., „matematicky vyjádřeno vlastnili 2/3 z celku (myšleno ze tří budov). Zbylá jedna třetina (což je druhá polovina budovy č. p. XY a budovy bez č. p./č. e.), vlastněná A. S., není součástí majetkové podstaty dlužníka, a proto není důvod, aby z ní žalobce požadoval nájemné. Z částky 1 286 524 Kč představující roční nájemné za tři budovy včetně technologického zařízení připadají na majetek zapsaný do podstaty dlužníka 2/3, tj. 857 682,60 Kč za rok. Za roky 2015 a 2016 tak do majetkové podstaty patří částka 1 715 365,20 Kč“. Spolu s uvedenou částkou odvolací soud žalobci přiznal zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti pololetních splátek nájemného do zaplacení. V uvedeném rozsahu proto odvolací soud bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
[14] Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v prvním (a na něm závislém třetím) výroku tak, že žalobu o zaplacení 1 715 365,20 Kč s příslušenstvím zamítne a uloží žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[15] Dovolatel namítá, že žalobci nevznikl vůči dovolateli žádný nárok, neboť pohledávky z nájemného, které jsou předmětem řízení, nesepsal do majetkové podstaty dlužníka. Odkazuje na §206 a §217 odst. 1 insolvenčního zákona a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4873/2010, tvrdí, že soupis majetkové podstaty tvoří pouze spoluvlastnické podíly na budově č. p. XY a budově bez č. p./č. e. (na pozemku parc. č. st. XY) a dále budova č. p. XY. Obsahem soupisu nejsou jakékoliv pohledávky dlužníka z titulu nájemní smlouvy ze dne 31. května 2011, proto žalobce jako insolvenční správce není osobou, která by byla oprávněna disponovat pohledávkami, tvořícími předmět tohoto řízení.
[16] Výši nároku pak podle dovolatele odvolací soud stanovil v rozporu s §136 o. s. ř., neboť skutková zjištění, která by odůvodnila použití uvedeného ustanovení, byla nedostatečná; navíc nešlo o úvahu kvalifikovanou, srozumitelnou a logickou. V tomto směru odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, a ze dne 30. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014.
[17] Dovolatel míní, že postup odvolacího soudu, který určil nájemné podle §136 o. s. ř. tak, že činí dvě třetiny z celkového nájemného, když vzal v potaz, že do majetkové podstaty byly sepsány spoluvlastnické podíly o velikosti jedné poloviny na budově č. p. XY a na budově bez č. p./č. e. (na pozemku parc. č. st. XY) a celá budova č. p. XY, tj. 2/3 celku (myšleno ze tří budov), je nesprávný již proto, že nájemné za užívání technologického zařízení bylo sjednáno ve výši 1 097 874 Kč ročně a za užívání uvedených budov ve výši 188 650 Kč ročně. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se přitom nezabýval tím, k jaké budově či budovám náleží technologické zařízení (zda je jejich součástí či příslušenstvím). Přitom žalovaný již v odvolání namítal, že pouze nepodstatná část (tj. budova č. p. XY) je ve spoluvlastnictví dlužníka a jeho manželky. Ze zbylých dvou budov, které jsou podstatné pro provoz čerpací stanice, byly do majetkové podstaty sepsány pouze spoluvlastnické podíly o celkové velikosti jedné poloviny. Samotná čerpací stanice je představována budovou č. p. XY, jejíž součástí či příslušenstvím by mělo být technologické zařízení. Nájemné by pak mělo být vypočítáno ve výši jedné poloviny nájemného za technologické vybavení (částka 548 937 Kč) a dvou třetin nájemného na budovách (částka 125 767 Kč), tzn. v celkové výši 674 704 Kč ročně a nikoliv ve výši 857 682,60 Kč ročně, jak určil odvolací soud. Rovněž není patrné, proč nebyla výše nájemného určena znalecký posudkem.
[18] Závěrem dovolatel namítá, že odvolací soud přiznal žalobci plnění i za období, ve kterém žalobce neměl dispoziční oprávnění k majetkové podstatě podle §229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona. Usnesení o prohlášení konkursu nabylo právní moci dne 20. dubna 2015, proto nemůže mít žalobce nárok na nájemné za období od 1. ledna 2015 do 19. dubna 2015, na čemž nic nemění ani splatnost nájemného za 1. pololetí 2015, která nastala až po prohlášení konkursu. Za rok 2015 mohl žalobci vzniknout pouze nárok v alikvótní výši odpovídající období od 20. dubna 2015 do 31. prosince 2015.
[19] Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl dovolání odmítnout pro vady, případně zamítnout.
[20] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[21] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
[22] Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda může insolvenční správce vymáhat pohledávky související s majetkem sepsaným v majetkové podstatě, aniž by (samostatně) sepsal do majetkové podstaty i tyto pohledávky.
[23] Již v rozsudku ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2016, pod číslem 50, Nejvyšší soud přejal do poměrů insolvenčních (při výkladu insolvenčního zákona) závěry, podle nichž u pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, u kterých nebyl doložen jejich soupis do majetkové podstaty, bez dalšího neplyne, že by nebyl insolvenční správce již na základě účinků prohlášení konkursu (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) oprávněn s nimi nakládat. To platí též o závěru, podle něhož vyjme-li insolvenční správce z majetkové podstaty pohledávku dlužníka (§227 insolvenčního zákona), přechází oprávnění s takovou pohledávkou nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka.
[24] Jinak řečeno, v situaci, kdy insolvenční správce dlužníka (žalobce) pohledávku z majetkové podstaty nevyloučil, zůstalo mu zachováno i dispoziční oprávnění k této pohledávce (nabyté podle §246 odst. 1 insolvenčního zákona) a byl oprávněn pohledávku dlužníka vymáhat.
[25] Napadené rozhodnutí se tak v řešení této otázky nijak neprotiví judikatuře Nejvyššího soudu; důvod připustit dovolání potud není dán.
[26] Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda do majetkové podstaty náleží i nájemné za období, ve kterém žalobci nenáleželo dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka.
[27] Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně nastoupení účinků prohlášení konkursu ustálena v těchto závěrech:
1/ Účinky prohlášení konkursu nastávají erga omnes (vůči všem osobám) okamžikem (dnem, hodinou a minutou) zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudek ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015; viz i §245 odst. 1 insolvenčního zákona).
2/ Mezi účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
3/ Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (dispoziční oprávnění) přechází na insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (srov. znovu rozsudek sp. zn. 29 Cdo 508/2013).
4/ Od zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku je dlužník insolvenčního dlužníka povinen plnit své dluhy do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka k rukám insolvenčního správce, bez ohledu na to, zda mu byla zvlášť doručena vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka, usnesení o zjištění úpadku či zda byl insolvenčním správcem nebo dlužníkem k tomuto vyzván, eventuálně na tuto povinnost upozorněn (srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4564/2015).
[28] Jinými slovy, žalobci (insolvenčnímu správci) náleželo dispoziční oprávnění k nemovitostem (jejím částem), které následně sepsal do majetkové podstaty dlužníka, již od zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.
[29] Vzhledem k tomu, že usnesení o prohlášení konkursu bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno již 11. července 2014, je závěr odvolacího soudu o tom, že nájemné za období od 1. ledna 2015 do 30. června 2015 náleželo do majetkové podstaty dlužníka, v konečném důsledku v souladu s výše citovanými judikatorními závěry (byť odvolací soud chybně pokládal za rozhodující „až“ nabytí právní moci usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka).
[30] Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení poslední z dovoláním předestřených otázek, a to zda byl odvolací soud oprávněn určit výši požadovaného plnění podle §136 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[31] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[32] Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
[33] Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že soud může postupovat podle §136 o. s. ř. tehdy, je-li nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu (srov. např. rozsudek ze dne 18. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007). Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o stanovení výše nároku, jehož existence byla prokázána (viz rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Volná úvaha soudu je namístě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné (obdobné) případy v daném místě a čase, respektive které umožňují kvantitativní posouzení srovnatelných (obdobných) souvislostí, jež musí být podloženo logickým a v rozhodnutí pečlivě odůvodněným úsudkem soudu a naopak nemůže být projevem libovolné (tedy nijak nepodložené) úvahy. Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž nastíněný myšlenkový postup musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění takového myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i přesvědčivosti (srov. rozsudek ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a rozsudek ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018).
[34] Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný měl pronajímatelům platit nájemné, za spornou však považoval výši nároku (tedy kolik z celkového nájemného může požadovat žalobce jako insolvenční správce dlužníka). Základ nároku tak měl odvolací soud za daný s tím, že zbývá určit, zda jde o situaci, kdy výši nároků je možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji není možno zjistit vůbec.
[35] S ohledem na skutkové okolnosti dané věci, jak plynou z výše uvedeného shrnutí (viz bod [9]), Nejvyšší soud shledal opodstatněnou námitku dovolatele, že způsob, jakým odvolací soud stanovil podíl žalobce (dlužníka) na nájemném, není založen na kvalifikované a logické úvaze, jak to vyžaduje §136 o. s. ř. Odvolací soud zohlednil pouze vlastnické právo k budovám (z toho dovodil, že výše podílu odpovídající majetku zapsanému do majetkové podstaty činí 2/3), avšak zcela pominul, že podle výslovného ujednání v nájemní smlouvě celková výše smluveného ročního nájemného ve výši 1 382 908 Kč sestávala nejen z nájemného ve výši 96 384 Kč za užívání části pozemku ve vlastnictví A. S. (které správně odečetl od celkové výše nájemného), ale též z nájemného za užívání budov s pozemky ve výši 188 650 Kč a dále (a především) z nájemného za užívání „věcí tvořících soubor technologického zařízení sloužícího pro provoz čerpací stanice“ ve výši 1 097 874 Kč. Již z uvedeného je zřejmé, že neposuzoval-li odvolací soud, zda uvedený soubor věcí (z hlediska nájemní smlouvy nejcennější část předmětu nájmu) je vskutku součástí či příslušenstvím některé z budov či pozemků (a které), anebo snad samostatnou movitou věcí (věcmi) a komu vlastnicky náleží, neměl ve smyslu závěrů plynoucích z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dostatečný skutkový podklad pro zodpovězení otázky, zda nelze podíl na nájemném připadající na dlužníka určit jinak než postupem podle §136 o. s. ř. Nadto odvolací soud nijak neozřejmil, proč nemohla být výše nároku stanovena znaleckým posudkem.
[36] Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, a dále v závislém třetím a čtvrtém výroku o nákladech řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. k dalšímu řízení.
[37] Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
[38] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[39] V dalším řízení odvolací soud posoudí, zda věřitelé (pronajímatelé) vystupovali v solidárním postavení či nikoliv. V tomto směru pak nelze bez dalšího pokládat za irelevantní (jak uvedl odvolací soud) okolnost, zda se pronajímatelé dohodli na placení nájmu na bankovní účet J. S. „v souvislosti se sdružením založeným 1. ledna 1994“, jak to formuloval odvolací soud, neboť tato okolnost může být významná pro úvahu, zda šlo o solidární právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 594/2006). Dospěje-li odvolací soud k závěru, že postavení věřitelů bylo solidární, bude řešení otázky, zda žalovaný splnil svůj dluh ve vztahu k jednotlivé splátce závislé (nebylo-li jiné dohody mezi pronajímateli a nájemcem) na uplatnění práva předstihu (na tom, zda žalovanému byla před zaplacením doručena výzva insolvenčního správce a zda taková výzva byla výzvou první). Pouze ve vztahu k takovým splátkám je pak možné aplikovat §249 odst. 2 insolvenčního zákona. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že plnění bylo dílčí (že solidarita založena nebyla), pak neopomene, že do majetkové podstaty byl zahrnut i majetek J. S.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu